Last updated by at .

Trocha orientu v Hodoníně (meruňková s kardamomem)

Už jen pár dnů budou na trhu morav­ské meruň­ky, nej­poz­dě­ji do dvou týd­nů je s nimi ámen. Pokud vás nudí kolá­če (u nás na žád­ný ješ­tě pohří­chu nedo­šlo) a mar­me­lá­dy v hor­ku zava­řo­vat odmí­tá­te, zkus­te meruň­ko­vou zmrz­li­nu. Tra­dič­ně se páru­je tře­ba s jogur­tem. Jen­že meruň­ky zrov­na pat­ří k pří­chu­tím, kte­ré není úpl­ně snad­né ve zmrz­li­ně pat­řič­ně vypích­nout a kdo by chtěl, aby jeho zmrz­li­na chut­na­la jako prů­měr­ný meruň­ko­vý jogurt z obcho­du? Meruň­ko­vo-jogur­to­vé poku­sy z loň­ka byly něja­ké mdlé, tak jsem to letos zku­si­la jinak. Pod­le Jeni Baue­ro­vé jsem vyzkou­še­la meruň­ky s bel­gic­kým broskvo­vým pivem (dob­ré, ale je tře­ba ladit cukr pod­le toho, jak slad­ký kriek máte doma, tře­ba má znač­ka Lin­de­mans je slad­ká dost). Nicmé­ně před­po­klá­dám, že bel­gic­ká piva typu lam­bic s růz­ným ovo­cem (zce­la stej­ně jde dělat třeš­ňo­vý, mali­no­vý nebo švest­ko­vý) není zrov­na věc, kte­rou má vaše večer­ka na rohu.

Na meruň­ko­vou s kar­da­mo­mem bys­te ale při tro­še štěs­tí ingre­di­en­ce sehnat moh­li (jas­ně, půjde to i bez kar­da­mo­mu, ale ta chuť je pak mno­hem zají­ma­věj­ší.) Recept pochá­zí od Robi­na a Caro­li­ne Wei­ro­vých. Kar­do­mom je ori­en­tál­ní koře­ní, aro­ma­tic­ké, ale vůbec ne tak „vlez­lé“ jako růžo­vá voda (já jí mám ráda moc, ale řadě jedin­ců pří­liš evo­ku­je kon­zu­ma­ci mýdla). Rády ho pro­to pou­ží­va­jí i jiné náro­dy, tře­ba Skan­di­váv­ci jím koře­ní běž­ně peči­vo, rýžo­vou kaši, kolá­če a vánoč­ní cuk­ro­ví. Zkus­te někdy kar­da­mom spo­jit s jabl­kem a uvi­dí­te, že spo­lu ladí stej­ně dob­ře jako se sko­ři­cí. S meruň­ka­mi je to kom­bi­na­ce méně obvyk­lá, ale pře­kva­pi­vě ladí­cí a lahod­ná.

Na meruň­ko­vý šer­bet (tedy zmrz­li­nu, kte­rá obsa­hu­je jak mlé­ko, tak vodu) si při­prav­te:

  • 450 gra­mů meru­něk
  • 250 ml cuk­ro­vé­ho syru­pu
  • celý zele­ný kar­da­mom, dvě tobol­ky
  • 250 ml plno­tuč­né­ho mlé­ka

Meruň­ky omyj­te, roz­pul­te, zbav­te pec­ky a vlož­te do hrn­ce s cuk­ro­vým syru­pem. Při­hod­ťe k nim kar­da­mom, kte­rý jste před­tím lehce zmáčk­li nožem, aby se uvol­ni­lo jeho aro­ma, ale zrníč­ka se nedo­sta­la ven. Povař­te cca 10 minut, dokud nezměk­nou. Důklad­ně  vychlaď­te, vyn­dej­te kar­da­mom, roz­mi­xuj­te. Pokud máte dřev­na­té meruň­ky nebo vám vadí i sem tam slu­pič­ka, pro­pa­sí­ruj­te hmo­tu přes sít­ko. Při­dej­te vychla­ze­né mlé­ko a může­te vlít do zmrz­li­no­va­če. Já ješ­tě při­ho­di­la vět­ší špet­ku kar­da­mo­mu mle­té­ho. Musí se s ním ale v tom­to pří­pa­dě opa­tr­ně, aro­ma je sil­né a lehce by moh­lo meruň­ky pře­bít. Výsle­dek je pře­kva­pi­vá a jem­ně ori­e­tál­ní chuť, snoubí­cí se čer­s­tvým aro­ma meru­něk..

Jak si vybrat zmrzlinovač

I když na inter­ne­tu kolu­je řada recep­tů, jak si vyro­bit zmrz­li­nu bez zmrz­li­no­va­če, při­zná­vám, že já pří­sa­hám na tech­ni­ku. Zmrz­li­na bez stro­je je fajn do nanu­ko­vých tvo­ří­tek, ale jinak čím doko­na­lej­ší stroj, tím lep­ší zmrz­li­na. Je jas­né, že tu nej­jem­něj­ší vytvo­ří (s pou­ži­tím dob­ré­ho recep­tu) při­ro­ze­ně pro­fi stroj veli­kos­ti skří­ně s ast­ro­no­mic­kou cenou. Pocho­pi­tel­ně, že po něm tou­žím, ale sny nech­me stra­nou a podí­vej­me se, s čím  je mož­né vyrá­bět zmrz­li­nu doma.

Mra­že­né dezer­ty lid­stvo při­ta­ho­va­ly ode­dáv­na. Revo­luč­ní objev však spo­čí­val v prv­ní mra­zí­cí tech­ni­ce. Totiž ve smí­se­ní ledu se solí. Do kovo­vé nádo­by se vli­je při­pra­ve­ná směs a kon­tej­ner se vlo­ží do dal­ší nádo­by, napl­ně­né solí a ledem. Díky ledu a soli začne směs uvnitř mrz­nout. Jen­že aby z ní nebyl tuhý špa­lek, je tře­ba míchat a seškra­bát mrz­nou­cí povlak ze stěn..Udělat zmrz­li­nu tedy vyža­do­va­lo znač­nou vytr­va­lost a sílu paží, celý pro­ces totiž dlou­ho trvá. Urči­tě zná­te výro­ky, že díky mužům mají ženy prá­ci v domác­nos­ti jed­no­duš­ší, pro­to­že to byli muži, kdo vyna­le­zl prač­ku, žeh­lič­ku a spol. (obslu­hu a lopo­tu ovšem povět­ši­nou necha­li na ženách.) Leč za vyná­le­zem zmrz­li­no­va­če sto­jí žena, jis­tá Ame­ri­čan­ka Nan­cy John­so­no­vá, kte­rá si necha­la v roce 1845 paten­to­vat jed­no­du­še geni­ál­ní zaří­ze­ní. Prin­cip ledu, soli a dvou nádob v sobě zůstal stej­ný, jen do té vněj­ší při­by­la efek­tiv­ní vel­ká mícha­cí stěr­ka a navrch kli­ka. Pořád to byla fuš­ka, ale roz­hod­ně men­ší otra­va a met­la navíc důklad­ně stí­ra­la směs ze stran nádob. Na stej­ném prin­ci­pu se pro­dá­va­jí „nos­tal­gic“ zmrz­li­no­va­če dosud. Na ruč­ní, ale i elek­tric­ký pohon. Konec­kon­ců, exis­tu­je málo typič­těj­ší obrá­zek ame­ric­ké ven­kov­ské idy­ly, než rodin­ka na tera­se své­ho ran­če, stří­da­jí­cí se v míchá­ní domá­cí broskvové…Asi něco jako naše dra­ní peří 🙂

Zmrz­li­no­vač na ruč­ní pohon, k dostá­ní na Ama­zo­nu.

Základ­ní zmrz­li­no­va­če se vlast­ně od té doby moc nezmě­ni­ly. Pořád se vyrá­bí na prin­ci­pu nádo­by a met­ly, co míchá, aby se roz­bí­je­ly ledo­vé krys­ta­ly a do zmrz­li­ny se vešle­há­val potřeb­ný vzduch, jen sůl a led nahra­di­la umě­le vytvo­ře­ná směs, kte­rá se potře­bu­je nachla­dit řád­ně v mra­zá­ku. Ten­to typ zmrz­li­no­va­če se obvykle sklá­dá z něja­ké­ho pod­stav­ce, kde je moto­rek a namra­zo­va­cí nádo­by. Přes­ně tako­vý  (Ari­e­te Disney) jsem až do letoš­ní­ho jara měla. Výho­dy: Zmrz­li­no­vač je sklad­ný. Zmrz­li­na je z něj cel­kem rych­le hoto­vá- asi za cca dva­cet minut. Jde o lev­ný, dostup­ný typ. (poří­dí­te jej kolem tisí­cov­ky).

Tyhle typy dosta­ne i ve ver­zi pro sin­gle domác­nos­ti, a v pas­te­lo­vých bar­vič­kách. Nedo­po­ru­ču­ju vel­kým jed­lí­kům, výmě­nou za sklad­nost vyro­bí tře­ba jen 230 ml. Ale zato rych­le — pod­le výrob­ce mu to trvá 6–12 minut.

Nevý­ho­dy: Namra­zo­va­cí nádo­bu je nut­né mít oprav­du důklad­ně namra­že­nou, potře­bu­je zpra­vi­dla nejmé­ně 12 hodin, ale 24 hodin to jis­tí. Já ji měla v mra­zá­ku pořád. Logic­ky z toho ale vyplý­vá, že nemů­že­te dělat dva dru­hy po sobě a pokud hod­lá­te vyrá­bět vět­ší množ­ství, musí­te důklad­ně plá­no­vat něko­lik dnů dopře­du. Směs je tře­ba do stroj­ku lít oprav­du hod­ně stu­de­nou, já ji nechá­va­la v led­ni­ci přes noc. Zmrz­li­nu  musí­te dát ješ­tě tro­chu ztuh­nout, výkon není tako­vý, aby byla oka­mži­tě k nabí­rá­ní, ale bude pří­jem­ně našle­ha­ná. Mě se v tom­to typu osvěd­či­ly nej­ví­ce sme­ta­no­vé zmrz­li­ny, pří­pad­ně šer­be­ty (tedy ovo­ce, voda plus navíc něja­ký mléč­ný podíl). Sor­be­ty nevy­chá­ze­ly pod­le mých před­stav, zdá­ly se mi pří­liš hrubé.

Ška­re­da Mic­key mě pro­vá­zel věr­ně tři roky a pře­kva­pi­vě vydr­žel i dost výraz­né zatí­že­ní.

Dal­ší mode­ly již pra­cu­jí s vlast­ní chla­dí­cí jed­not­kou. Výho­dy: Zmrz­li­nu můžet vyrá­bět, kdy si vzpo­me­ne­te. Nevý­ho­dy: Poměr­ně znač­ná poři­zo­va­cí cena. Jde o cel­kem vel­ký krám, neho­dí se tedy do malých domác­nos­tí. Taky si dej­te bacha na výkon. U rodi­čů na cha­lu­pě máme ital­ský stro­jek na půl lit­ru, zmrz­li­nu míchá dýcha­vič­ných 40 minut a pořád je dost teku­tá. A mini­a­tur­ní zrov­na také není (ale dob­ře, jde o star­ší typ.) Tyhle pří­stro­je navíc býva­jí doce­la hluč­né. Pokud chce­te vyrá­bět zmrz­li­nu ve vět­ším množ­ství, dobrou vol­bou jsou prý Cui­si­nart a Bau­ma­tic. Ty už mají i (čás­teč­ně) nerez tělo. Osob­ně s nimi zku­še­nost nemám, ale pár přá­tel je s úspě­chem pou­ží­vá. Nevím, zda je to úpl­ně nevý­ho­da, ale někte­ré tyto mode­ly také nema­jí vyjí­ma­tel­nou nádo­bu, což se něko­mu může zdát neprak­tic­ké při čiš­tě­ní pří­stro­je. Mícha­če (met­ly, stěr­ky, jak kdo chce) býva­jí z plas­tu.  Tyto zmrz­li­no­va­če mícha­jí zmrz­li­nu obec­ně déle, vět­ši­nou kolem 4O minut. Cena je kolem čtyř — pěti tisíc korun. Objem bývá maxi­mál­ně do 1,5 lit­ru. Ješ­tě exis­tu­jí zmrz­li­no­va­če jako nástav­ce na kuchyň­ské robo­ty, tady jsem ale pole neo­ra­né a nevím o nich bohu­žel nic..

Zmrz­li­no­vač s vlast­ní chla­dí­cí jed­not­kou.

Už jsem pár­krát dosta­la otáz­ku, jaký zmrz­li­no­vač mám já. Vlast­ně jsem pře­sko­či­la jed­nu kate­go­rii, jako když z tra­bi­ho pře­sed­ne­te sice ne vylo­že­ně do limu­zí­ny, ale do oprav­du solid­ní­ho vozu vyš­ší střed­ní kate­go­rie. Můj Lello Mus­so Pola už pat­ří k pro­fi výrob­kům (hodí se pro malé cuk­rá­ny, restau­ra­ce), ale pořád se ješ­tě dá skla­do­vat v bytě. Dokon­ce jde o typ, kte­rý si může­te posta­vit na linku..tedy v pří­pa­dě, že vlast­ní­te kuchyň o roz­lo­ze kuchyň­ské­ho stu­dia a neva­dí vám, že tenhle dro­bek váží 16 kg. Je s to vyro­bit  šest lit­rů za hodi­nu, na svůj výkon je dost tichý, stěr­ku má z kovu a nádo­bu pocho­pi­tel­ně nevy­jí­ma­cí. Čis­tí se však pře­kva­pi­vě snad­no. S časo­va­čem a dvě­ma knof­lí­ky (mra­že­ní, míchá­ní) je blbuvzdor­ný a směs do něj netře­ba lít stu­de­nou. I tak ho šet­řím a hor­kou bych ho nera­da opa­ři­la, ale vlaž­nou zvlád­ne hra­vě. Sor­be­ty dělá jem­né a do 20 minut mívá všech­no hoto­vo. Kon­zis­ten­ce je vyni­ka­jí­cí, dá se hned jakž takž por­co­vat i do kopeč­ků bez vět­ší­ho tuhnu­tí v mra­zá­ku. Jak jste jis­tě pocho­pi­li, své­ho Tali­á­na zva­né­ho něž­ně Lelík, zbož­ňu­ju. Čes­ký dis­tri­bu­tor ho nabí­zí za cenu asi 36 tisíc korun, nicmé­ně dá se sehnat ze zahra­ni­čí lev­ně­ji.  Pro běž­nou domác­nost je beze­spo­ru pří­liš vel­ký a zby­teč­ně dra­hý. Nicmé­ně fir­ma Lello nabí­zí i lev­něj­ší mode­ly pro domá­cí pou­ži­tí — i když lev­něj­ší v tom­to pří­pa­dě stá­le zna­me­ná o polo­vi­nu víc, než sto­jí Cui­si­nart…

Lello Mus­so Pola není zrov­na malý, ale je úžas­ný! Za fot­ku vel­ký díky Yanu Renel­to­vi.

A na závěr jed­na legrác­ka, opět zalo­že­ná na soli a ledu, ide­ál­ní věc na par­ty nebo pik­nik. Do kou­le nali­je­te jed­nou stra­nou zmrz­li­no­vou směs, dru­hou nasy­pe­te hru­bou sůl a led a pak už si může­te ven­ku zahrát tře­ba kužel­ky. Nebo si házet, kou­let, jen na fot­bal se nedo­po­ru­ču­je. Malá demon­stra­ce, co s ním lze dělat, je tře­ba na tomhle pro­pa­gač­ním videu.  Ako­rát při vět­ším počtu lidí počí­tej­te s tím, že kaž­dý tak tak olíz­ne lžič­ku. Nicmé­ně pořád nechá­pu, proč tako­vou věc k nám nikdo nedo­vá­ží (ješ­tě že to — jako obvykle — jis­tí Ama­zon.)

Play and fre­e­ze. Jsem sko­ro v poku­še­ní si poří­dit, jen tak pro legra­ci..

A jaký zmrz­li­no­vač máte vy? Chys­tá­te se něja­ký poří­dit? Budu ráda, když se podě­lí­te o své zku­še­nos­ti.

Anatomie zmrzliny aneb trochu chemie nikoho nezabije

Pokud vám teď při­pa­dám  jako roz­dvo­je­ná osob­nost, kte­rá v jed­nom z minu­lých pří­spěv­ků zatra­cu­je che­mic­ké pří­prav­ky úžas­ně vylep­šu­jí­cí kon­zis­ten­ci zmrz­li­ny a vzá­pě­tí při­ná­ší ódu na che­mii, zadrž­te. Nemám na mys­li výdo­byt­ky potra­vi­nář­ské­ho prů­mys­lu se vše­mi jeho pro­tispé­ka­vý­mi a zahuš­ťu­jí­cí­mi zázra­ky. Míním tím oby­čej­né che­mic­ké pro­ce­sy, kte­ré se dějí se pří­sa­da­mi, co nale­je­te do zmrz­li­no­vé­ho stroj­ku nebo str­čí­te do mra­zá­ku. Ono se tro­chu vypla­tí je znát, a to i v pří­pa­dě, kdy jste jako já skon­či­li s che­mií někde v dru­hém roč­ní­ku střed­ní ško­ly. K pří­spěv­ku mě inspi­ro­va­la pros­ba o radu od kama­rá­da, kte­rý si postě­žo­val, že se mu v mra­zá­ku domá­cí zmrz­li­na vždyc­ky nako­nec oddě­lí na dvě slož­ky — ledo­vou krus­tu na povrchu a ovo­ce dole.  Ke zmrz­li­ně nepo­tře­bu­je­te zvlášt­ní zruč­nost jako tře­ba ke tva­ro­vá­ní labu­tí z odpa­lo­va­né­ho těs­ta, nicmé­ně u pros­té­ho smí­še­ní ingre­di­en­cí může­te dopad­nout jen o něco lépe, než když str­čí­te do mra­zá­ku dej­me tomu jogurt (a to jen pro­to, že směs bude stroj­kem aspoň tro­chu roz­mí­cha­ná.)

Řez zmrz­li­no­vým pohá­rem.

Co je zákla­dem zmrz­li­ny? Voda, cukr a tuk, pocho­pi­tel­ně vyjma sor­be­tů. A všech­ny tyhle kom­po­nen­ty se nějak cho­va­jí když je do tuhé­ho, tedy do zmrz­lé­ho. Pros­tým zákla­dem zmrz­li­ny je vlast­ně voda. A to i v pří­pa­dě zmrz­lin mléč­ných, sme­ta­no­vých — i mléč­né pro­duk­ty obsa­hu­jí vyso­ký podíl vody (mlé­ko kolem 87%!) Jsou to prá­vě nespou­ta­né mole­ku­ly vody, kte­ré dove­dou udě­lat ve zmrz­li­ně pěk­nou paseku a jsou odpo­věd­né za to, že ze stro­je vybí­rá­te něco odpor­ně krys­ta­lo­vé­ho, hrubé­ho, co ješ­tě v mra­zá­ku nechut­ně pře­mrz­ne. Je totiž tře­ba, aby se voda navá­za­la na ostat­ní slož­ky, na pro­tei­ny, cuk­ry, mléč­ný tuk a také na vzduch.

Tuky

Domá­cí zmrz­li­nu se tedy nevy­pla­tí šidit a pou­ží­vat odstře­dě­né mlé­ko (výrob­ci to řeší mlé­kem suše­ným, kte­ré se lehce skla­du­je, neka­zí a vydr­ží sko­ro vše. Nedo­sta­tek tuku z mlé­ka a sme­ta­ny pak dota­hu­jí pou­ži­tím rost­lin­ných tuků — ty totiž mají podob­ný bod tání jako mléč­ný tuk, což je vel­mi důle­ži­té na chu­ti zmrz­li­ny — jinak by v puse vytvo­ři­la nechut­ný pocit, že jíte cosi jako vosk.) Nedo­po­ru­ču­ju ani ces­tu opač­nou, totiž pou­žít na zmrz­li­nu jen vyso­ko­tuč­nou sme­ta­nu, zejmé­na po něko­li­ka­den­ním poby­tu v mra­zá­ku pak chut­ná pře­tuč­ně­le, div­ně.  Vět­ši­na sme­ta­no­vých zmrz­lin poměr kom­bi­nu­je na cca 250 ml mlé­ka a 500 ml sme­ta­ny (pomě­ry se lehce liší v závis­los­ti na tom, co dal­ší­ho do ní dáte.)

Far­mář­ská sme­ta­na Tom­pe­li je vyni­ka­jí­cí, ale do zmrz­li­ny se neho­dí prá­vě pro vyso­ký obsah tuku. Radě­ji si ji užít samot­nou tře­ba na jaho­dách.

Cuk­ry

Bez cuk­ru není zmrz­li­ny — a to dokon­ce ani té sla­né typu bylin­ko­vá. (samo­zřej­mě pokud ji vyrá­bí­me kla­sic­kým způ­so­bem, tedy za pou­ži­tí zmrz­li­no­va­če, niko­li zázra­ku typu Paco­jet). Cukr změk­ču­je struk­tu­ru, brá­ní pře­mr­zá­ní a zlep­šu­je kon­zis­ten­ci. Do zmrz­li­ny se ho dává cel­kem hod­ně. Až se směs zdá před vychla­ze­ním nechut­ně slad­ká (jen­že ledo­vost pocit slad­kos­ti násled­ně tlu­mí.) Varu­ji všech­ny své­vol­né ubí­ra­če cuk­ru — u zmrz­li­ny může­te nara­zit, zejmé­na v pří­pa­dě sor­be­tů, kde je jeho role v roz­bí­je­ní ledo­vých krys­tal­ků vody cel­kem neza­stu­pi­tel­ná. Niko­ho nena­bá­dám sypat do smě­si kila a mno­hé ame­ric­ké recep­ty jsou vskut­ku přesla­ze­né, ale tře­ba 150 gra­mů na litr je doce­la nor­mál­ní míra. Pře­mí­ra cuk­ru zase vytvo­ří netuh­nou­cí břeč­ku (o chu­ti nemluvě).  Cukr je vždyc­ky lep­ší roz­pus­tit — v mlé­ce nebo si pro sor­bet udě­lat cuk­ro­vý sirup, v pomě­ru jed­na ku jed­né. Dal­ší mož­nost je cukr důklad­ně roz­mi­xo­vat, kaž­do­pád­ně musí být ve smě­si zce­la nezna­tel­ný. Jsem zastán­ce tra­dič­ní­ho, oby­čej­né­ho cuk­ru čili sacha­ró­zy na úkor jiných sla­di­del.

Exis­tu­jí pocho­pi­tel­ně vychy­táv­ky  dob­rých pří­rod­ních sla­di­del typu agá­ve, sté­vie a podob­ně, ale recep­ty pak musí­te jinak ladit a taky brát v potaz, že pří­rod­ní sla­di­dla nejsou vět­ši­nou úpl­ně bez vlast­ní chu­ti. Umě­le deri­vo­va­ná sla­di­dla zase vyu­ží­va­jí s obli­bou potra­vi­ná­ři — jed­nak jsou méně slad­ká a rela­tiv­ně lev­ná, tudíž jich jde dát do zmrz­li­ny cel­kem dost. Pěk­ně po nich nabý­vá objem, struk­tu­ra je krás­ně hlad­ká, lesk­lá.. Jen když se to moc pře­že­ne, máte po zmrz­li­ně  not­nou žízeň. Vyso­ká visko­zi­ta zmrz­li­ny dělá na jazy­ku kré­mo­věj­ší a ne tak ledo­vý dojem, což je kon­zu­men­to­vi pří­jem­né, ale o něco hůře se kopeč­ku­je (že by se tak­to zro­di­lo nabí­rá­ní špachtlí ?:)) .  Nej­čas­tě­ji jde o něja­ký typ inver­to­va­né­ho cuk­ru jako je  spo­je­ní dex­tró­zy a fruk­tó­zy. Fruk­tó­za, čili ovoc­ný cukr se cho­vá podob­ně jako inver­to­va­né cuk­ry, ale je mno­hem zdra­věj­ší, též však pod­stat­ně draž­ší, pro­to se do komerč­ních pro­duk­tů v čis­té podo­bě takřka nedá­vá. Najde­te jí ale čas­to v domá­cích recep­tech (zejmé­na v typu vyrob­te si zmrzku bez zmrz­li­no­va­če) ve for­mě medu prá­vě pro ony vlast­nos­ti, kte­ré zbra­ňu­jí totál­ní­mu „vytuhnu­tí“ zmrz­li­ny. Ako­rát má med zase výraz­nou chuť, což jsem nazna­čo­va­la už výše.

A o emul­si­fi­ká­to­rech si poví­me něco příš­tě. Pokud sem cho­dí něja­ký che­mik, kte­rý tomu vše­mu doo­prav­dy rozu­mí, budu ráda za všech­na upřes­ně­ní.

(Obráz­ky jsem si půj­či­la z kní­žek The science of making ice -cre­am od C.C. Clar­ka a ze zmrz­li­no­vé­ho prů­vod­ce Caro­li­ne a Robi­na Wei­ro­vých.)

P.S. Malý upda­te o cuk­ru. Pou­ží­vám oby­čej­ný cukr kru­pi­ce (pří­pad­ně krys­tal, jinak čím jem­ně­ji je cukr gra­nu­lo­va­ný, tím lépe se pojí se zbyt­kem smě­si, což pla­tí zejmé­na v těch pří­pa­dech, kdy se tře­ba jen mixu­je do hlad­ka s ovo­cem). Na urči­té dru­hy se hodí tma­vý třti­no­vý. Nera­fi­no­va­ný cukr zmrz­li­nu bar­ví více do tma­va, ale vylo­že­ně pro­spí­vá dru­hům s alho­ko­lem. Lze pou­žít jed­no­du­ché pra­vi­dlo — kam bys­te nor­mál­ně dali tma­vý cukr, tam jej pou­žij­te i do zmrz­li­ny (tře­ba na moji­to sor­bet). U mouč­ko­vé­ho bych byla opa­tr­ná s tím, že obsa­hu­je růz­né pro­ti­hrud­ku­jí­cí lát­ky, což může nega­tiv­ně ovliv­nit chuť.

Řekla kráva krávě..

já mám ráda mlé­ko v kávě./A ta dru­há řekla­/­Nu-já mám raděj sme­ta­nu.

Já jsem ješ­tě mls­něj­ší než milí pře­žvý­kav­ci z bás­nič­ky Jiří­ho Žáč­ka. Mám ráda v kávě mlé­ko i sme­ta­nu a ide­ál­ní spo­je­ní mlé­ka, kávy a sme­ta­ny nabí­zí kávo­vá zmrz­li­na. Za recept budiž dík Davi­du Lebo­vi­t­zo­vi a jeho skvě­lé kuchař­ce The per­fect sco­op. Na kávo­vou zmrz­li­nu exis­tu­je spous­ta recep­tů a vět­ši­na radí pou­žít čer­s­tvě uva­ře­né espres­so. Pomiň­me, že doma obvykle sku­teč­ně kva­lit­ní espres­so jako od pro­fi baris­ty při­pra­vit nelze. Ale ani s alter­na­tiv­ní pří­pra­vou kávy tře­ba v aero­pres­su nikdy nedo­cí­lí­te té nej­in­ten­ziv­něj­ší kávo­vé chu­ti a vůně zmrz­li­ny. Jed­no­du­še pro­to, že je nut­né do smě­si nalít kávy cel­kem dost. A káva, to je pře­de­vším voda. Nespou­ta­né mole­ku­ly vody se ve zmrz­li­ně cho­va­jí neu­r­va­le, z čehož vzni­ka­jí dlou­hé krys­ta­ly — čili ledo­vé kous­ky, kon­zis­ten­ce navíc postrá­dá sme­ta­no­vou heb­kost.

Trik recep­tu spo­čí­vá v tom, že kávo­vá zrna pře­da­jí chuť sme­ta­ně a mlé­ku. Mléč­né výrob­ky dob­ře chy­ta­jí vůně a pachy, jak si člo­věk všim­ne, když nechá neza­kry­té más­lo v led­nič­ce. V tom­to pří­pa­dě ale tato vlast­nost pra­cu­je pro nás  — sta­čí mlé­ko a sme­ta­nu roze­hřát s kávo­vý­mi zrn­ky a nechat pěk­ně lou­ho­vat. Aspoň hodi­nu — pak zále­ží na tom, co kdo sne­se, ale bacha na postup­né hořk­nu­tí. Není to úpl­ně nej­lev­něj­ší řeše­ní — vypla­tí se pou­žít zrn­ka vyš­ší kva­li­ty a pře­de­vším čer­stvá. Výsle­dek je ale mno­ho­ná­sob­ně lep­ší a chuť kávy inten­ziv­něj­ší, než když se do stro­je lije káva teku­tá. Jo a nezkou­šej­te, že poslé­ze zrn­ka oplách­ne­te a pou­ži­je­te do kávo­va­ru — to nej­lep­ší už ze sebe vyda­la (prak­tic­ky ově­ře­no strýč­ky skrb­lí­ky:)

Inten­ziv­ní kávo­vá (na cca 800 ml zmrz­li­ny — něco mlé­ka zrna nacu­ca­jí a už nevy­da­jí zpět)

375 ml plno­tuč­né­ho mlé­ka

150 gra­mů cuk­ru

125 gra­mů celých kávo­vých zrn

špet­ka soli

375 ml sme­ta­ny ke šle­há­ní

5 žlout­ků

1/2 lžič­ky mle­té kávy (v ori­gi­ná­le je pou­ze 1/4 lžič­ky, ale já dávám víc, původ­ní množ­ství neby­lo sko­ro ani znát.)

Ohřej­te spo­leč­ně mlé­ko, cukr, sůl a 125 ml sme­ta­ny, při­dej­te kávo­vá zrna. Jakmi­le je směs tep­lá a cukr roz­puš­tě­ný, sun­dej­te z ohně, zakryj­te a nech­te aspoň hodi­nu lou­ho­vat při poko­jo­vé tep­lo­tě.  Pokud po hodi­ně zved­ne­te poklič­ku a cítí­te omam­nou vůni kávy, zno­vu směs ohřej­te. Nalij­te zby­tek šle­hač­ky (250 ml) do vět­ší mísy. V men­ší mis­ce si zamí­chej­te 5 žlout­ků. Jakmi­le jsou žlout­ky spo­je­né, nalij­te do nich pozvol­na hor­kou mléč­no — kávo­vou směs, zamí­chej­te. Pak vrať­te teku­ti­nu (stá­le se zrníč­ky) zpát­ky do hrn­ce, ve kte­rém jste nechá­va­li směs před­tím luho­vat a na mír­ném ohni za stá­lé­ho míchá­ní vař­te do zhoust­nu­tí. Exakt­ní typy pou­ži­jí tep­lo­měr — za hra­ni­cí 85 stup­ňů Cel­sia ris­ku­je­te zdrc­lá vajíč­ka. Bez tep­lo­mě­ru je nej­jed­no­duš­ší pro­vést test pomo­cí sili­ko­no­vé stěr­ky, kte­rá je na míchá­ní smě­si ostat­ně nej­vhod­něj­ší. Pokud směs houst­ne a pokrý­vá zad­ní stra­nu stěr­ky tak, že v ní zůsta­ne ces­tič­ka po vašem prs­tu, je hoto­vo. Opa­tr­ně nalij­te pas­te­ri­zo­va­nou a zhoustlou směs přes ced­ník (ten zachy­tí jak zrn­ka, tak even­tu­ál­ní kous­ky tuhých žlout­ků) ke zby­lé sme­ta­ně do mísy a dej­te vychla­dit. Na závěr při­syp­te pro lep­ší tex­tu­ru i vzhled troš­ku čer­s­tvě mle­té kávy a nalij­te do zmrz­li­no­va­če.

Mimo­cho­dem, tuhle kávo­vou milu­jí i lidé, co jinak kávu nemu­sí. Hoř­kost je pří­jem­ně kávo­vá, nepřesla­ze­ná, ale dosta­teč­ně slad­ká na to, abych od zmrz­ky muse­la svou tří­le­tou dce­ru vylo­že­ně odhá­nět. Fot­ky pochá­ze­jí z pří­pra­vy kávo­vé na Ape­tit pik­nik  — ostat­ně tam pat­ři­la k oblí­be­ným dru­hům.

 

Zmrzlina z Turnerovy chaty (Vydra a vydra v ceně)

Když jsem psa­la člá­nek o zmrz­li­ně do domov­ské­ho lis­tu a dosta­la jsem za úkol taky dopo­ru­čit něja­kou dobrou zmrz­li­nu, lehce se mi oro­si­lo čelo.  Samo­zřej­most je odkaz na Tuch­lo­vi­ce, tam u nás byd­lí zmrz­li­no­vý bůh, Ange­la­to, Dre­am and Cre­am, to jsou jis­to­ty. Jen­že co dál, zejmé­na v regi­o­nech?

Prav­da je tako­vá, že dob­ré zmrz­li­ny je ukrut­ně málo. Na zmrz­li­ně se lehce nebo­hat­ne, je s ní prá­ce a za krkem vám stá­le sedí hygi­e­na s pře­svěd­če­ním, že straš­ně riz­ko­vé je už míchá­ní vody a práš­ku, natož něco tak trou­fa­lé­ho jako setká­ní mlé­ka, ovo­ce a žlout­ků. Tak­že kaž­dý, kdo se aspoň sna­ží, to je záblesk nadě­je. Při brouz­dá­ní jsem nara­zi­la na zmrz­li­nu na Tur­ne­ro­vě cha­tě, kte­rá pod­le výrob­ce vzni­ká jen z mlé­ka, cuk­ru a škro­bu, aby pak byla na mís­tě pří­mo před oči­ma zákaz­ní­ka smí­še­na se šumav­ským ovo­cem. Tak jsem to risk­la, dala jí do člán­ku a vzá­pě­tí se jela podí­vat, zda jsem si neu­říz­la kšan­du.

Ano, zmrz­li­na v suve­ný­rech…

Na Tur­ne­ro­vu cha­tu se vydej­te nejen kvů­li zmrz­li­ně. Ces­ta od Antý­glu je jako mlat, uje­de i kočá­rek a ujde snad i jed­no­no­hý inva­li­da. Ved­le ces­ty hučí Vydra a vymí­lá do kamen­né­ho moře mísy, kde si obři vaří polív­ku. Děti nalá­ká­te nejen na zmrzku, ale i na živou vydru ve výbě­hu hned u cha­ty (vlast­ně jsou tam hned vydry dvě.) Zmrz­ka se pro­dá­vá spo­lu se suve­ný­ry (zákeř­kost, jis­tě si domů odne­se­te něco z vydří­ho mer­chan­di­sin­gu). V nabíd­ce je sme­ta­no­vá a jogur­to­vá, z ovo­ce si může­te při­mí­chat borův­ky, les­ní směs, jaho­dy a mali­ny. Zku­si­li jsme kom­bi­na­ci smetana/maliny a jogurt/borůvky. Por­ce za 45 kč. Ovo­ce je samo­zřej­mě mra­že­né, ve stro­ji se roz­dr­tí a při­mí­chá ke zmrz­li­ně, čímž z kopeč­ku rázem vznik­ne toče­ná. (Orva­né borův­čí všu­de kolem je asi důka­zem, že už se mra­zí na příští rok.) Chuť ovo­ce ve zmrz­lém sta­vu však není pří­liš inten­ziv­ní a ani ve zmrz­li­ně to není jinak. Je ale klid­ně mož­né, že výro­bu s jiným než mra­že­ným ovo­cem neu­mož­ňu­je něja­ká nor­ma, pro­to­že zamra­že­né ovo­ce je „epi­de­mi­o­lo­gic­ky“ méně rizi­ko­vé. Dal­ší zra­da je, že toče­ním zmrz­li­na vypa­dá úžas­ně boha­tě, ale vevnitř hlu­bo­ké­ho kor­nou­tu zeje ve zmrz­li­no­vé mase solid­ní prů­rva. Ale na dva kopeč­ky zas jed­na por­ce vydá.

Barev­ně jsou k nero­ze­zná­ní a vypa­da­jí boha­tě..

Sme­ta­no­vý základ mi při­šel lahod­něj­ší, vel­mi pří­jem­ný a v chu­ti plný. U jogur­tu mi chy­bě­la typic­ká jogur­to­vá nakys­lost, na jazy­ku zůstá­val leh­ký pocit práš­ko­vi­tos­ti (mož­ná ten škrob, mě se s jogur­to­vou zmrz­li­nou za pou­ži­tí škro­bu sta­lo vlast­ně totéž). Dob­ré byly ale obě – na čes­ký zmrz­li­no­vý úhor nako­nec vel­mi pri­ma.

Tady je aspoň tro­chu vidět „dutá pod­sta­ta“..

A douš­ka navíc: mám pocit, že úpl­ně stej­nou zmrz­li­nu pro­dá­vá stá­nek v Suši­ci, v ulič­ce hned za rohem spo­ři­tel­ny na náměs­tí. Loni jsme tam měli vel­mi obdob­ný „model“, letos se nepo­da­ři­lo hypo­té­zu ově­řit, neboť v době naší zastáv­ky Suši­ci zrov­na omý­val pří­jem­ný pří­va­lo­vý deštík.

 

Maliny od Paula a farmářská zmrzlina

Star­tu­ju novou rubri­ku, ve kte­ré hod­lám fotit (jen mobi­lem, víc asi nebu­du mít při ruce) zmrz­li­nu, kte­rou ochut­nám na uli­ci. Budu vybí­rat jen to, co mě zaujme, vět­ši­na totiž ani nesto­jí za zmín­ku. Tenhle týden jsem vyzkou­še­la mali­no­vý sor­bet od Pau­la a far­mář­skou zmrz­li­nu.

Paul, jak zná­mo, je pekár­na (či roz­pé­kár­na :), a i když vím, že nejsou tak skvě­lí, jak se tvá­ří, pro někte­ré jejich výrob­ky mám sla­bost. Cro­issan­ty jsou uchá­ze­jí­cí, nej­rad­ši mám ale jejich chle­bo­vé tyč­ky — twis­ty. Nej­lep­ší jsou hor­ké z trou­by.. V létě Paul najel i na zmrz­li­no­vý pro­gram, nabí­zí aktu­ál­ně toče­nou a mali­no­vý sor­bet. Ten je na roz­díl od toče­né pěk­ně v reá­lu vidět na pul­tu a hned mě zau­jal. Je tře­ba vyjas­nit ter­mi­no­lo­gii — nejde o sor­bet, jako spíš o vel­mi deli­kát­ní ledo­vou tříšť — nako­nec se to míchá ve stej­ném zaří­ze­ní, co tříš­tě.  Nedo­sta­ne­te taky ke  kon­zu­ma­ci lžič­ku, nýbrž brč­ko. Vět­ši­na ledo­vých tříští se sklá­dá ze siru­pu a ledu, při­čemž sirup člo­věk hned vysa­je a zby­de mu kelí­mek plný strou­ha­né­ho ledu. Ne tak u Palu­la, jejich mali­náč jsou fakt mali­ny rozšmel­co­va­né s cuk­rem a ledem na jem­no. V sor­be­tu by zrníč­ka nej­spíš vadi­la a nepří­jem­ně by zmrz­la, v tomhle ledo­vém koktej­lu niko­li. Sta­čí malin­ko ubrat na slad­kos­ti (ale to je indi­vu­du­ál­ní chu­ťo­vá zále­ži­tost) a je to cel­kem bom­ba. Malý kelí­mek tuším za 39 Kč, vel­ký o dvac­ku víc.

Dru­há ochut­náv­ka mi při­pra­vi­la zkla­má­ní. Na far­mář­ských trzích se pro­dá­vá „Far­mář­ská zmrz­li­na“. Já na ni nara­zi­la dneska na Jiřá­ku, ale bohu­žel tam nebyl nikdo z výrob­ců a pro­dej byl spo­je­ný se cid­rem. Pán od cid­ru o zmrz­li­ně žel nic nevě­děl. Tedy kro­mě toho, že se vyrá­bí z „mlé­ka ne práš­ku“. Muči­la jsem ho dota­zy, ale dozvě­dě­la jsem se pou­ze to, že „to“ dělá jeden kluk v Suši­ci, měs­teč­ku, kte­ré poměr­ně znám a mám k němu cito­vé vaz­by. A že s výro­bou začal pro pod­nik kucha­ře Ště­pá­na, ano toho, co byl v pořa­du Ano, šéfe a kde se sku­teč­ně vel­mi sluš­ně vaří. Kon­takt ani webov­ky se mi vyhle­dat nepo­da­ři­lo, tak­že pokud o tom někdo něco bliž­ší­ho víte, sem s tím!

Zaba­le­ná, led poma­lu tep­lá na víč­ku.

Prý někdy pří­mo kopeč­ku­jí, ale já nara­zi­la pou­ze na mra­zák, v jehož útro­bách se skrý­va­ly plas­to­vé kra­bič­ky s pře­dem při­pra­ve­ný­mi tře­mi kopeč­ky, pod­le výbě­ru zmrz­li­ná­ře. Popis pří­chu­tí byl na dru­hé stra­ně nale­pe­ný oby­čej­nou samo­lep­kou a napsa­ný byl rukou. Plas­to­vá lžič­ka je jed­no­du­še zaklí­ně­na do víč­ka. O hygi­e­ně výro­by něco tuším, ale jak je to s hygi­e­nou pro­de­je nevím. Kaž­do­pád­ně úpl­ně super láka­vá pre­zen­ta­ce to neby­la, ale tím se nedám zasta­ra­šit, konec­kon­ců domá­cí zmrz­ka nemu­sí být vyfin­tě­ná,  hlav­ně když je dob­rá.   Vybra­la jsem kom­bi­na­ci cit­ron-borův­ka-kono­pí, samo­zřej­mě kvů­li posled­ní pří­chu­ti. Cit­ron i borův­ky byly jed­no­znač­ně umě­lé. Cit­ron přesla­ze­ný nesor­be­to­vé­ho typu, borův­ky úpl­ně podiv­né, bez sto­py slu­pi­ček nebo jiné­ho zna­ku, že kolem něja­ké ovo­ce pro­šlo. Navíc tyhle zmrz­li­ny rych­le tály, mno­hem rych­e­ji než jejich kole­gy­ně konop­ná. Moje zmrz­li­ny taky mají poma­lý roz­jezd, čili to cel­kem u konop­né pou­ka­zu­je na „pří­rod­ní“ původ.  Dost mož­ná, že borův­ko­vá a cit­ro­no­vá byly taky z mlé­ka, ale za zby­tek ingre­di­en­cí bych nevsa­di­la ani zlá­ma­nou gre­šli. Konop­ná nao­pak chut­na­la po mlé­ce i po byli­ně (chuť kono­pí nemám úpl­ně „naka­lib­ro­va­nou“), roz­hod­ně pří­rod­ně a zají­ma­vě. Tu jsem dojed­la, zby­tek letěl do koše. Kalí­šek se tře­mi kopeč­ky stál lido­vých 35 Kč, mož­ná, že už to mě mělo varo­vat 🙂

Roz­ba­le­ná a..nedobrá.

Okurka je jen převlečenej meloun!

U kom­bi­na­ce okurka–máta–gin jsem nepo­chy­bo­va­la, že ten, kdo se jí odvá­ží ochut­nat, lito­vat nebu­de. Vždyť okur­ka je jen pře­vle­če­ný meloun a nad melou­no­vým daiqui­ri se taky nikdo neo­šklí­bá.  Když jsem nara­zi­la na recept, kte­rý pou­ží­val okur­ku ve spo­je­ní s bílým vínem,  hned jsem ho muse­la zku­sit a donést pro­tře­lým jazy­kům scu­k­a­řů na jeden sou­kro­mý dýchá­nek na trá­vě ve Stro­mov­ce.  A prá­vě tam se zro­dil nápad, že ješ­tě víc by tomuhle sor­be­tu slu­šel gin. A je to napros­tá prav­da.  Doma jsem pak ubra­la něco cuk­ru z původ­ní­ho recep­tu a při­da­la na alko­ho­lu. Musím říct, že zájem o okur­ko­vou dale­ko před­čil mé oče­ká­vá­ní  a doká­zal, že nad­vlá­da jaho­do­vé, vanil­ko­vé a čoko­lá­do­vé (tři celo­svě­to­vě nej­pro­dá­va­něj­ší dru­hy) nemu­sí být abso­lut­ní. Na Ape­tit pik­ni­ku prá­vě okur­ka trha­la rekor­dy a pokud někdo žado­ní o recept, tak chce „ten okur­ko­vý.“ Když na víkend ohlá­si­li tro­pic­ké tep­lo­ty, bylo jas­né, že okur­ko­vá je ta pra­vá.

Co bys­te měli ale vědět, než se do výro­by pus­tí­te: Kvů­li poměr­ně vel­ké­mu množ­ství alko­ho­lu (jak ví kaž­dý, kdo si scho­vá­vá „pro všech­ny pří­pa­dy“ stej­ně jako já namra­že­nou láhev vod­ky v mra­zá­ku) sor­bet poma­lu mrz­ne a rych­le taje. S pomě­ry se tedy musí opa­tr­ně, jinak z toho zmrz­li­na nikdy nebu­de.

Muž­stvo pru­ho­va­ných čeká na svůj výstup

Na dru­hou stra­nu tahle směs je ide­ál­né i pro ty, kte­ří nevlast­ní zmrz­li­no­vač. Skvě­le z ní půjdou vyro­bit nanu­ky pro dospě­lé (sta­čí směs nalít do for­mi­ček) nebo vytvo­řit ledo­vou tříšť čili gra­ni­tu — směs se nali­je nej­lé­pe do kovo­vé nádo­by a během mra­že­ní se prů­běž­ně roz­ru­šu­je vid­lič­kou tak, aby vznik­ly vel­ké krys­ta­ly. Gra­ni­tu s kli­dem ser­ví­ruj­te s brč­kem ve skle­ni­ci a ujiš­ťu­ju vás, že bude­te hvězdou kaž­dé zahrad­ní slav­nos­ti a po moji­tu nikdo ani nevzdech­ne. Navíc je to -na roz­díl od moji­ta — vel­mi šetr­ná vari­an­ta co do množ­ství alho­ho­lu. Výhod­né pro čis­tou hla­vu, tak pro stav pene­žen­ky. Komu je ginu málo, klid­ně ať tím hoto­vou okur­ko­vou ješ­tě pře­li­je.

Takhle to vypa­dá jako ztě­les­ně­né zdra­ví! (nebo voda z ryb­ní­ka, pod­le úhlu pohle­du.)

Uve­de­né hod­no­ty v recep­tu ber­te spíš ori­en­tač­ně — nemám to ješ­tě všech­no doko­na­le naka­lib­ro­va­né, a alko­hol při­dá­vám spíš pod­le oka. Pro Ape­tit pik­nik jsem navíc okur­ko­vou vyrá­bě­la doslo­va na lit­ry, tak­že men­ší množ­ství se mi teď  odha­du­je tro­chu s obtí­že­mi.

Na nece­lý litr bude­te potře­bo­vat:

  • Cca čty­ři střed­ně vel­ké pev­né okur­ky
  • šťá­vu ze dvou cit­ro­nů
  • něko­lik ston­ků máty

zhru­ba 170 — 180 gr cuk­ru, méně bych roz­hod­ně nezkou­še­la, pro­to­že nedo­sta­tek cuk­ru v kom­bi­na­ci s alko­ho­lem může zapří­či­nit vznik slad­ké okur­ko­vé ledo­vé polév­ky, ale zmrz­ka z toho nebu­de. Kdo radě­ji slad­ší, klid­ně nechť dá 200 gr.

něko­lik lžic vel­mi kva­lit­ní­ho ginu (tady nešet­řit! Já pou­ží­vám Bom­bay Saphir) — ale ne více než vel­ký panák — opět radím, vychy­tej­te si sami. Směs kaž­do­pád­ně musí po jalov­ci pří­jem­ně vonět.

Směs v pro­ce­su míchá­ní ode mě dosta­la pře­zdív­ku ropu­ší kůže.

Nyní budou ve výho­dě maji­te­lé mašin, kte­ré vět­ši­nu času pří­šer­ně pře­ká­že­jí na lin­ce a pou­ží­va­jí se tak jed­nou roč­ně při nad­úro­dě jablek. Ano, odšťav­ňo­va­če. Důle­ži­té je totiž pou­žít z okur­ky jen štá­vu a dřeň nechat stra­nou. Kdo nevlast­ní odšťav­ňo­vač, pou­ži­je tro­chu prac­něj­ší tech­ni­ku. Okur­ky se oloupou (to i v prv­ním pří­pa­dě), nakrá­jí, roz­mi­xu­jí tyčá­kem a pak se z nich pře­ce­dí jen šťá­va — samo­zřej­mě pokud tedy zrov­na netou­ží­te po zmrz­lém okur­ko­vém salá­tě. Duži­na totiž dává zmrz­li­ně nepří­jem­ně mouč­ný pocit v puse. Tím máte sko­ro hovo­to. Do  šťá­vy při­sy­pe­te cukr a mixu­je­te tak dlou­ho, dokud se neroz­pus­tí. Dochu­tí­te cit­ro­nem, alho­ko­lem a ginem. Lís­teč­ky máty nase­kej­te na drob­no a oka­mži­tě, než sta­čí zhěd­nout při­dej­te do smě­si. Množ­ství máty je opět závis­lé na osob­ních pre­fe­ren­cích. A šup s tím do stro­je, for­mi­ček, nebo jen mra­zá­ku. Dej­te vědět, jak se poved­la, pře­de­vším vítám expe­ri­men­tá­ro­ry s množ­stvím ginu — samot­nou mě zají­má ta ten­ká hra­ni­ce mezi zmrz­li­nou a namra­že­ným okur­ko­vým koktej­lem 🙂

Výsle­dek však nako­nec nejen dob­ře vypa­dá, ale hlav­ně chut­ná. Těs­ně po domí­chá­ní je ješ­tě hod­ně svět­lá, ale v mra­zá­ku opět více zeze­le­ná.