Last updated by at .

Průvodce zmrzlinovým Bruselem

Co kdy­bys­te moh­li strá­vit čtr­náct dnů v Paří­ži? Ane­bo Lon­dýně? Asi bys­te neod­mít­li. A co kdy­by to byl Bru­sel?

Hlav­ní měs­to Bel­gie a hlav­ní měs­to Evrop­ské unie samo­zřej­mě nikdy nebu­de tak chic a roman­tic­ké jako Paříž ani tak tren­dy a kolo­ta­jí­cí živo­tem jako Lon­dýn. Ale pověst šedi­vé­ho ška­re­dé­ho euro­kra­ta má neprá­vem. Tenhle text sice bude hlav­ně o bru­sel­ské zmrz­li­ně, ale přes­to v něm budu dělat Bru­se­lu advo­ká­ta. Bru­sel archi­tek­to­nic­ky na EU vskut­ku moc nevy­dě­lal. Při pře­stav­bě měs­ta šly v šede­sá­tých letech k zemi seces­ní palá­ce, aby je nahra­di­ly šered­né admi­nis­tra­tiv­ní budo­vy pro počet­né úřed­nic­tvo a ave­nu­es pod­ku­ta­ly všu­dypří­tom­né tune­ly. „Bru­se­li­za­ce“ sice oprav­du vza­la Bru­se­lu kus půva­bu, ale pořád dost zby­lo. I Bru­sel má duši a nemys­lím tím napu­lí­ro­va­ný pozlát­ko­vý kou­sí­ček kolem Grand Pla­ce a soš­ky čura­jí­cí­ho chla­peč­ka.

Může­te se vydat Bru­se­lem komik­so­vým  — po celém měs­tě najde­te zdi, ze kte­rých na vás mrká Tin­tin či jiné iko­ny fran­ko­fon­ní­ho komis­ku (spe­ci­ál­ní tour po komik­so­vých zdech má své­ho prů­vod­ce i mapu). Nebo si dej­te Bru­sel seces­ní -začně­te dechbe­rou­cí vilou archi­tek­ta baro­na Vik­to­ra Hor­ty a pokra­čuj­te po skvost­ných fasádách domů Pau­la Han­ka­ra, na kte­rých může­te hle­dat nej­růz­něj­ší ale­go­rie (kdo najde japon­skou kočič­ku?). Pří­pad­ně se jen tak lou­dej­te na blešák v Marolles, kde síd­lí míst­ní sta­ro­žit­ní­ci (a svez­te se tam od Jus­tič­ní­ho palá­ce skle­ně­ným výta­hem), pozná­vej­te mód­ní čtvrť Ixelles s tepa­jí­cí Ave­nue Loui­sa nebo se pro­jdě­te po Uccle — to je ten pra­vý Bru­sel. Navíc ověn­če­ný prs­ten­ci par­ků — málo­kdo ví, že Bru­sel je jed­na z nej­ze­le­něj­ších evrop­ských met­ro­po­lí.

 A v nepo­sled­ní řadě je Bru­sel slad­ký. O čoko­lá­dě, arti­san sušen­kách Spe­ku­lo­o­os a waf­lích se netře­ba zmi­ňo­vat. Mar­co­li­ni, Wit­ta­mer, Blon­de­el — abych jme­no­va­la aspoň pár míst­ních cho­co­la­ti­é­rů. Zají­ma­vá je ale i zdej­ší zmrz­li­no­vá scé­na. Obě­to­va­la jsem se a vzdor stu­de­né­mu poča­sí (jaro si letos nepo­spí­ši­lo ani v Bel­gii) jsem ty nej­za­jí­ma­věj­ší zmrz­li­no­vé pod­ni­ky otes­to­va­la něko­li­krát.

Tes­to­va­li jsme a ochut­ná­va­li vel­mi pil­ně.

Doslo­va na kaž­dém roku nara­zí­te v Bru­se­lu na fir­mu Capoue. Má pěk­né logo a poboč­ky po celém Bru­se­lu (přes­ně deset) a pyš­ní se nápi­sem Arti­san gla­cier sin­ce 1947. Pro­lustro­va­li jsme Capoue tak­to — jaho­do­vá, les­ní ovo­ce, man­dlo­vá, čoko­lá­do­vá, rum s rozin­ka­mi, pistá­ci­o­vá, cit­ro­no­vá a čer­ve­ný pome­ranč. Ze všech pří­chu­tí byl nedob­rý (chut­nal che­mic­ky) čer­ve­ný krva­vý pome­ranč. Ostat­ní ušly, pistá­ci­o­vá byla hod­ně hně­dá, ale bez sto­py oříš­ků. Plnou chu­tí  pře­kva­pi­la jaho­do­vá. Čoko­lá­do­vá chut­na­la jako kaka­o­vá, což je v zemi výbě­ro­vé čoko­lá­dy doce­la mínus. Ve všech por­cích jsem nalez­la krys­tal­ky. Pod­le sko­ro míst­ňá­ků má Capoue tro­chu kolí­sa­vou kva­li­tu, v létě prý chut­ná lépe, mož­ná pro­to, že zmrz­li­ny jdou rych­le­ji na odbyt a na pul­tě si nepo­le­ží. Také por­ce neby­ly nijak olb­římí, ale cena stan­dard­ní, 1, 50 euro za kope­ček. Tak mají nace­ně­nou zmrz­li­nu sko­ro všich­ni, maxi­mál­ně se liší o dese­ti­cent. (smě­rem naho­ru). Capue je pod­le mě tako­vý pri­ma prů­měr, něco se pove­de lépe, něco hůře, kaž­do­pád­ně kdy­by takhle chut­na­la zmrz­ka, co si bez obav můžu dát někde na rohu, ská­ču do stro­pu rados­tí. Pokud bude­te v Bru­se­lu sti­že­ni akut­ní chu­tí na zmrz­li­nu, klid­ně do Capoue jdě­te.

Capoue — neu­ra­zí, ale ani vylo­že­ně nena­dchne.

Pokud ale bude­te tře­ba jen kou­sek od náměs­tí kolem kos­te­la Sva­té Kate­ři­ny, těch pár kro­ků se vypla­tí. Sv. Kate­ři­na je doce­la gur­mán­ská oblast, plná restau­ra­cí (rybí i faj­no­vá bur­grár­na) a na rohu najde­te rybí­ho bis­tra na sto­já­ka, kde si může­te vysrk­nout báječ­né, po moř­ské vodě chut­na­jí­cí super čer­stvé ústři­ce, dát si rybu z gri­lu nebo se zahřát hor­kou rybí polév­kou. Bis­tro Nord Zee — Mere du Nord  je na jed­nom kon­ci náměs­tí, na dru­hém najde­te fir­mu Comus et Gas­te­rea. Název podiv­ný, vývěs­ní štít rov­něž, klid­ně bys­te to pře­šli. A při­tom bys­te minu­li špič­ko­vou zmrz­li­nu, jed­nu z nej­lep­ších, co jsem jed­la. Ledo­vé­mu krá­lov­ství vlád­ne pan Comus, vyso­ký chla­pík s šedou hří­vou a nevlíd­ným výra­zem, kte­rým vás pro­pa­lu­je už od dve­ří. Pokud si mys­lí­te, že zrmz­li­ná­ři jsou milí lidé, co hla­dí dít­ka po hla­vič­kách a na kor­nout jim len­til­ka­mi při­líp­nou klaun­ský obli­čej, tak jste prá­vě nara­zi­li. Comus je bru­čoun a když jsme vstou­pi­li do krá­mu s hor­dou dětí a zapo­mně­li pozdra­vit (ale jen pro­to, že jsme odtr­há­va­li dět­ské ručič­ky, aby neo­ťa­pa­ly celou vit­rí­nu), dal nám pěk­nou lek­ci. Tak­že hez­ky od dve­ří hla­si­té Bon­jour a nasa­dit úsměv od ucha k uchu. Pak roz­ta­je i zmrz­li­nář neli­da. Pří­chu­tě mají u Comuse napsa­né kří­dou na dře­vě­ných tabul­kách a v prů­vod­cích se dočte­te, že si u něj může­te zajít tře­ba na  ančo­vič­ko­vu, fenyklo­vou, hoř­či­co­vou nebo zmrz­li­nu s pří­chu­tí mušlí! Ty ale zřej­mě dělá jen v sezó­ně, ve stu­de­ném jaru neja­ru se držel tra­dič­ních chu­tí a sezo­ny, tak­že pře­va­žo­va­ly sme­ta­no­vé těž­ší chu­tě a  sor­be­ty z exo­tic­ké­ho ovo­ce. Nejsem nijak zvlášt­ní fanou­šek liči, ale Comu­so­va liči zmrz­li­na byla napros­to exce­lent­ní a osvě­žu­jí­cí. Stej­ně tak man­go a nedo­stiž­ný čer­ve­ný pome­ranč, tak dob­rý, že jsem se ho moh­la ulí­zat. Chut­nal snad ješ­tě lépe než ovo­ce samo, šťav­na­tě, slad­ce i tro­šin­ku hoř­ce.. Vanil­ka je hus­tá a pocti­vá, baná­no­vá same­to­vě hlad­ká a přes­to s inten­ziv­ní chu­tí baná­nů.

Jest­li milu­je­te sla­ný kara­mel, tak Comu­sův vás dosta­ne do kolen. Je hod­ně kou­řo­vý, vel­mi inten­ziv­ní v kara­me­lo­vé chu­ti a soli je tam jen malin­ko na pod­tr­že­ní chu­ti. Já dělám “cara­mel salé” tro­chu jinak, ale tenhle byl pod­le mě doko­na­lý.  Koko­so­vá zmrz­li­na pěk­ně na skus křu­pe koko­sem, spe­ku­lus­ko­vá chut­ná pros­tě jak ty sušen­ky. Snad jen jaho­da mi při­šla tro­chu oby­čej­ná, jako tako­vá úlit­ba zmrz­li­nář­ské pro­fe­si (jinak byly chu­tě čis­tě sezon­ní) a na kávo­vé bylo znát, že neby­la pou­ži­ta výbě­ro­vá káva. Chut­na­la kap­ku pře­pra­že­ně, spá­le­ně. Švest­ky v rumu by si pod­le mě zaslou­ži­ly tak­též  lep­ší pálen­ku, ale to jsou jedi­né výtky, jinak sme­kám, pane Comusi! Kdy­bys­te měli v Bru­se­li jíst jedi­nou zrmz­li­nu, jdě­te rov­nou sem. Kope­ček tu sto­jí obli­gát­ní euro pade, ale kva­li­ta­tiv­ně je tak o tři tří­dy nad Capoue.

Neo­sob­ní dům, div­ný štít — nevě­dět, co tu je, minu­la bych.  Ale ta zmrz­li­na, ta je!

Cara­mel salé a spe­ku­lus­ko­vá.

Mína milu­je man­go.

Zatou­lá­te-li se do Uccle, nara­zí­te na dvě zmrz­li­nár­ny v těs­né blíz­kos­ti. Gla­cier Zizi a Il Gela­to od sebe dělí jen pár desí­tek met­rů a jed­na kři­žo­vat­ka. Když jsem obje­vi­la Zizi­ho, (ehm, prý to ve fran­coužšti­ně zna­me­né cosi jako..pindík..no pojme­no­va­li bys­te tak zmrz­li­nár­nu?), byla jsem nad­še­ná, že mám dal­ší poklad. Jen­že si to tro­chu zka­zi­li dru­hým tes­tem. Ale popo­řád­ku. Zizi sto­jí na rohu a hned vidí­te obrov­skou vit­rí­nu s vanič­ka­mi (na roz­díl od Comuse, ten na nich měl víka a kopeč­ko­val tak, že kra­bi­ci vyn­dal, polo­žil na stůl tak tro­chu bokem od zákaz­ní­ko­va oka, nan­dal por­ci a zas zavíč­ko­val). U Zizi­ho se na vás pří­chu­tě smě­jí a už to jede — fial­ko­vá, jogur­to­vá, mučenková..Pro obli­gát­ní test pistá­ci­o­vá. Obslu­ha je super pří­jem­ná, dokon­ce mlu­ví ang­lic­ky a neroz­hod­ným dává ochut­nat na lžič­ku, co si kdo zama­ne. Chví­li si mys­lím, že jsem ve zmrz­li­no­vém ráji. Fial­ko­vá je sla­bě fia­lo­vá a chut­ná pří­jem­ně, niko­li vlezle po fial­kách. Jogur­to­vá by moh­la být kyse­lej­ší, ale je fajn. Mučen­ko­vá skvost­ná, pistá­cie dob­ré, ale bez oříš­ků (to se tu nějak neve­de, nebo co..)

Zizi zven­ku, lilo a byl pod­ve­čer, fot­ky za moc tudíž nesto­jí.

Tuhle jsme fotili..ehm..v autě. Lija­vec a spí­cí mimi­no vza­du ve voze.

Kaž­do­pád­ně vře­le nala­dě­ni odchá­zí­me do neda­le­ké­ho Il gela­ta. To si prý zalo­ži­li dva ital­ští chla­pí­ci  někdy v raných 90. letech. Dva bra­tran­ci prý chtě­li dovést chuť pra­vé Itá­lie. Uccle je údaj­ně roz­dě­le­no na dva tábo­ry jako Mon­te­ko­vé a Kapu­le­ti —   jed­ni pří­sa­ha­jí věr­nost Zizi­mu, dal­ší by se do krve bili za Il gela­to. Tak těm dru­hým vzka­zu­je­me: rány si ušet­ře­te. Spor není o čem vést — Zizi je mno­hem, mohem lep­ší. Chuť pra­vé Itá­lie po prv­ním líz­nu­tí chut­ná jako mar­ke­tingo­vé kecy. Jaho­do­vá mi při­po­mí­ná zub­ní pas­tu Per­lič­ku. Man­dlo­vá není špat­ná, ale nechá­vá pís­ko­vý spad na jazy­ku, tady asi něko­mu uje­la ruka se škro­bem. Sla­ný kara­mel? Chá, leda tak dět­ské roz­puš­tě­né kara­mel­ky. Na 100% pří­rod­ní zdro­je bych u Il gela­ta nevě­ři­la, i atmo­sfé­ra je tako­vá jak­si hyper­mar­ke­to­vá a zmrz­li­ny zdo­bí pokrá­je­né ovo­ce (par­don, ale to je sko­ro vždy špat­né zna­me­ní — zatím­co u Zizi­ho píšou pří­chu­tě fix­kou na bílou tabu­li, tady všech­no má svou před­tiš­tě­nou cedu­lič­ku..) Jsou to prv­ní a jedi­né zmrz­li­ny, kte­ré v Bru­se­lu nedo­jím a vyho­dím. Ne, nejsou tak fatál­ně hnus­né, ale nemám chuť si zabí­rat žalu­dek slad­kou lepe­ni­nou, když jsme si zvyk­li na lep­ší..

Už štít vypa­dá tak hyper­mar­ke­to­vě..

Jedi­né sku­teč­né zkla­má­ní za celou dobu. Il gela­to nepře­svěd­či­lo.

Ško­da je, že dru­há návště­va u Zizi­ho poně­kud schla­zu­je hor­ké zmrz­li­no­vé hla­vy. Ten­to­krát chce­me zmrz­li­nu s sebou, ale domlu­vit se s obslu­hou (ta komu­ni­ku­je pře­váž­ně fran­couz­sky) je nad lid­ské síly. Chce­te kope­ček do nádo­by? To nejde, mini­mum tři kopeč­ky. A ty jsou v nádo­bě pěk­ně rozňah­ňá­ny lží­cí, aby se k nim neda­la dát jiná pří­chuť, ale aby se vyro­bi­lo cosi jako super­mar­ke­to­vé bale­ní. A vzít si méně než půl lit­ru? Nemož­né. Kaž­do­pád­ně mám asi smol­nou ruku, pro­to­že dal­ší tes­to­va­cí pří­chuť, rum a hro­zin­ky, je nedob­rá. Může za to lev­ný, při­sprost­lý rum. Zmrz­li­na chut­ná po špat­ném alko­ho­lu, v puse zůstá­vá nepří­jem­ný “ocas”. Vanil­ko­vá je sme­ta­no­vá a hod­ně jem­ná, snes­la bych ji voňa­věj­ší. Ješ­tě že mám cit­ron, to je zase bož­ská inten­ziv­ní ští­pa­vá chuť, s kan­do­va­nou kůrou k tomu..Takže Zizi 1:1, pokud jde­te kolem, nevy­ne­chej­te a neboj­te si říci, ať vám dají ochut­nat na lžič­ku a pod­le toho vol­te svou finál­ní sesta­vu.

Po celé Bel­gii, zejmé­na na turis­tic­ky expo­no­va­ných mís­tech, nara­zí­te na Aus­tra­li­an home­ma­de ice cre­am. Není tře­ba se jí bát, i když je to prů­mys­lo­vě vyrá­bě­ná zmrz­li­na. Chtuná hod­ně sme­ta­no­vě, tro­chu jako bla­hé pamě­ti rus­ká, ale tak tro­chu na jed­no brdo. Vanil­ko­vá? Ehm, sme­ta­no­vá. Javo­ro­vá s peka­ny? Pří­chuť sotva patr­ná, zrmrz­li­na chut­ná opět pře­váž­ně sme­ta­no­vě.

Víc se za čtr­náct dnů chlad­né­ho poča­sí na vlast­ní žalu­dek otes­to­vat neby­lo — a že prý by bylo ješ­tě co. Vlast­ní zmrz­li­ny (hlav­ně nanu­ky) vedou i cho­co­la­ti­é­ři jako Yasushi Sasa­ki i Pierre Mar­co­li­ni či Wit­ta­mer, dobrou zmrz­li­nu má pod­le refe­ren­cí pala­čin­kár­na a zmrz­li­nár­na v jed­nom  Fram­bo­i­sier Doré a prý je ješ­tě pár zají­ma­vých zmrz­lin (mra­že­né jogur­ty) v dal­ších čás­tech Bru­se­lu. Tak­že až si bude­te mís­to obli­gát­ní pra­lin­ky chtít dát kope­ček, Bru­sel nabí­zí dost a dost mož­nos­tí. Nebo si aspoň skoč­te do Ato­mia. Ty kopeč­ky jsou pros­tě všu­de!

Pro­sím jed­nu ato­mi­o­vou!