Last updated by at .

Průvodce zmrzlinovým Bruselem

Co kdybyste mohli strávit čtrnáct dnů v Paříži? Anebo Londýně? Asi byste neodmítli. A co kdyby to byl Brusel?

Hlavní město Belgie a hlavní město Evropské unie samozřejmě nikdy nebude tak chic a romantické jako Paříž ani tak trendy a kolotající životem jako Londýn. Ale pověst šedivého škaredého eurokrata má neprávem. Tenhle text sice bude hlavně o bruselské zmrzlině, ale přesto v něm budu dělat Bruselu advokáta. Brusel architektonicky na EU vskutku moc nevydělal. Při přestavbě města šly v šedesátých letech k zemi secesní paláce, aby je nahradily šeredné administrativní budovy pro početné úřednictvo a avenues podkutaly všudypřítomné tunely. „Bruselizace“ sice opravdu vzala Bruselu kus půvabu, ale pořád dost zbylo. I Brusel má duši a nemyslím tím napulírovaný pozlátkový kousíček kolem Grand Place a sošky čurajícího chlapečka.

Můžete se vydat Bruselem komiksovým  – po celém městě najdete zdi, ze kterých na vás mrká Tintin či jiné ikony frankofonního komisku (speciální tour po komiksových zdech má svého průvodce i mapu). Nebo si dejte Brusel secesní -začněte dechberoucí vilou architekta barona Viktora Horty a pokračujte po skvostných fasádách domů Paula Hankara, na kterých můžete hledat nejrůznější alegorie (kdo najde japonskou kočičku?). Případně se jen tak loudejte na blešák v Marolles, kde sídlí místní starožitníci (a svezte se tam od Justičního paláce skleněným výtahem), poznávejte módní čtvrť Ixelles s tepající Avenue Louisa nebo se projděte po Uccle – to je ten pravý Brusel. Navíc ověnčený prstenci parků – málokdo ví, že Brusel je jedna z nejzelenějších evropských metropolí.

 A v neposlední řadě je Brusel sladký. O čokoládě, artisan sušenkách Spekulooos a waflích se netřeba zmiňovat. Marcolini, Wittamer, Blondeel – abych jmenovala aspoň pár místních chocolatiérů. Zajímavá je ale i zdejší zmrzlinová scéna. Obětovala jsem se a vzdor studenému počasí (jaro si letos nepospíšilo ani v Belgii) jsem ty nejzajímavější zmrzlinové podniky otestovala několikrát.

Testovali jsme a ochutnávali velmi pilně.

Doslova na každém roku narazíte v Bruselu na firmu Capoue. Má pěkné logo a pobočky po celém Bruselu (přesně deset) a pyšní se nápisem Artisan glacier since 1947. Prolustrovali jsme Capoue takto – jahodová, lesní ovoce, mandlová, čokoládová, rum s rozinkami, pistáciová, citronová a červený pomeranč. Ze všech příchutí byl nedobrý (chutnal chemicky) červený krvavý pomeranč. Ostatní ušly, pistáciová byla hodně hnědá, ale bez stopy oříšků. Plnou chutí  překvapila jahodová. Čokoládová chutnala jako kakaová, což je v zemi výběrové čokolády docela mínus. Ve všech porcích jsem nalezla krystalky. Podle skoro místňáků má Capoue trochu kolísavou kvalitu, v létě prý chutná lépe, možná proto, že zmrzliny jdou rychleji na odbyt a na pultě si nepoleží. Také porce nebyly nijak olbřímí, ale cena standardní, 1, 50 euro za kopeček. Tak mají naceněnou zmrzlinu skoro všichni, maximálně se liší o deseticent. (směrem nahoru). Capue je podle mě takový prima průměr, něco se povede lépe, něco hůře, každopádně kdyby takhle chutnala zmrzka, co si bez obav můžu dát někde na rohu, skáču do stropu radostí. Pokud budete v Bruselu stiženi akutní chutí na zmrzlinu, klidně do Capoue jděte.

Capoue – neurazí, ale ani vyloženě nenadchne.

Pokud ale budete třeba jen kousek od náměstí kolem kostela Svaté Kateřiny, těch pár kroků se vyplatí. Sv. Kateřina je docela gurmánská oblast, plná restaurací (rybí i fajnová burgrárna) a na rohu najdete rybího bistra na stojáka, kde si můžete vysrknout báječné, po mořské vodě chutnající super čerstvé ústřice, dát si rybu z grilu nebo se zahřát horkou rybí polévkou. Bistro Nord Zee – Mere du Nord  je na jednom konci náměstí, na druhém najdete firmu Comus et Gasterea. Název podivný, vývěsní štít rovněž, klidně byste to přešli. A přitom byste minuli špičkovou zmrzlinu, jednu z nejlepších, co jsem jedla. Ledovému království vládne pan Comus, vysoký chlapík s šedou hřívou a nevlídným výrazem, kterým vás propaluje už od dveří. Pokud si myslíte, že zrmzlináři jsou milí lidé, co hladí dítka po hlavičkách a na kornout jim lentilkami přilípnou klaunský obličej, tak jste právě narazili. Comus je bručoun a když jsme vstoupili do krámu s hordou dětí a zapomněli pozdravit (ale jen proto, že jsme odtrhávali dětské ručičky, aby neoťapaly celou vitrínu), dal nám pěknou lekci. Takže hezky od dveří hlasité Bonjour a nasadit úsměv od ucha k uchu. Pak roztaje i zmrzlinář nelida. Příchutě mají u Comuse napsané křídou na dřevěných tabulkách a v průvodcích se dočtete, že si u něj můžete zajít třeba na  ančovičkovu, fenyklovou, hořčicovou nebo zmrzlinu s příchutí mušlí! Ty ale zřejmě dělá jen v sezóně, ve studeném jaru nejaru se držel tradičních chutí a sezony, takže převažovaly smetanové těžší chutě a  sorbety z exotického ovoce. Nejsem nijak zvláštní fanoušek liči, ale Comusova liči zmrzlina byla naprosto excelentní a osvěžující. Stejně tak mango a nedostižný červený pomeranč, tak dobrý, že jsem se ho mohla ulízat. Chutnal snad ještě lépe než ovoce samo, šťavnatě, sladce i trošinku hořce.. Vanilka je hustá a poctivá, banánová sametově hladká a přesto s intenzivní chutí banánů.

Jestli milujete slaný karamel, tak Comusův vás dostane do kolen. Je hodně kouřový, velmi intenzivní v karamelové chuti a soli je tam jen malinko na podtržení chuti. Já dělám “caramel salé” trochu jinak, ale tenhle byl podle mě dokonalý.  Kokosová zmrzlina pěkně na skus křupe kokosem, spekulusková chutná prostě jak ty sušenky. Snad jen jahoda mi přišla trochu obyčejná, jako taková úlitba zmrzlinářské profesi (jinak byly chutě čistě sezonní) a na kávové bylo znát, že nebyla použita výběrová káva. Chutnala kapku přepraženě, spáleně. Švestky v rumu by si podle mě zasloužily taktéž  lepší pálenku, ale to jsou jediné výtky, jinak smekám, pane Comusi! Kdybyste měli v Bruseli jíst jedinou zrmzlinu, jděte rovnou sem. Kopeček tu stojí obligátní euro pade, ale kvalitativně je tak o tři třídy nad Capoue.

Neosobní dům, divný štít – nevědět, co tu je, minula bych.  Ale ta zmrzlina, ta je!

Caramel salé a spekulusková.

Mína miluje mango.

Zatouláte-li se do Uccle, narazíte na dvě zmrzlinárny v těsné blízkosti. Glacier Zizi a Il Gelato od sebe dělí jen pár desítek metrů a jedna křižovatka. Když jsem objevila Ziziho, (ehm, prý to ve francoužštině znamené cosi jako..pindík..no pojmenovali byste tak zmrzlinárnu?), byla jsem nadšená, že mám další poklad. Jenže si to trochu zkazili druhým testem. Ale popořádku. Zizi stojí na rohu a hned vidíte obrovskou vitrínu s vaničkami (na rozdíl od Comuse, ten na nich měl víka a kopečkoval tak, že krabici vyndal, položil na stůl tak trochu bokem od zákazníkova oka, nandal porci a zas zavíčkoval). U Ziziho se na vás příchutě smějí a už to jede – fialková, jogurtová, mučenková..Pro obligátní test pistáciová. Obsluha je super příjemná, dokonce mluví anglicky a nerozhodným dává ochutnat na lžičku, co si kdo zamane. Chvíli si myslím, že jsem ve zmrzlinovém ráji. Fialková je slabě fialová a chutná příjemně, nikoli vlezle po fialkách. Jogurtová by mohla být kyselejší, ale je fajn. Mučenková skvostná, pistácie dobré, ale bez oříšků (to se tu nějak nevede, nebo co..)

Zizi zvenku, lilo a byl podvečer, fotky za moc tudíž nestojí.

Tuhle jsme fotili..ehm..v autě. Lijavec a spící mimino vzadu ve voze.

Každopádně vřele naladěni odcházíme do nedalekého Il gelata. To si prý založili dva italští chlapíci  někdy v raných 90. letech. Dva bratranci prý chtěli dovést chuť pravé Itálie. Uccle je údajně rozděleno na dva tábory jako Montekové a Kapuleti –   jedni přísahají věrnost Zizimu, další by se do krve bili za Il gelato. Tak těm druhým vzkazujeme: rány si ušetřete. Spor není o čem vést – Zizi je mnohem, mohem lepší. Chuť pravé Itálie po prvním líznutí chutná jako marketingové kecy. Jahodová mi připomíná zubní pastu Perličku. Mandlová není špatná, ale nechává pískový spad na jazyku, tady asi někomu ujela ruka se škrobem. Slaný karamel? Chá, leda tak dětské rozpuštěné karamelky. Na 100% přírodní zdroje bych u Il gelata nevěřila, i atmosféra je taková jaksi hypermarketová a zmrzliny zdobí pokrájené ovoce (pardon, ale to je skoro vždy špatné znamení – zatímco u Ziziho píšou příchutě fixkou na bílou tabuli, tady všechno má svou předtištěnou ceduličku..) Jsou to první a jediné zmrzliny, které v Bruselu nedojím a vyhodím. Ne, nejsou tak fatálně hnusné, ale nemám chuť si zabírat žaludek sladkou lepeninou, když jsme si zvykli na lepší..

Už štít vypadá tak hypermarketově..

Jediné skutečné zklamání za celou dobu. Il gelato nepřesvědčilo.

Škoda je, že druhá návštěva u Ziziho poněkud schlazuje horké zmrzlinové hlavy. Tentokrát chceme zmrzlinu s sebou, ale domluvit se s obsluhou (ta komunikuje převážně francouzsky) je nad lidské síly. Chcete kopeček do nádoby? To nejde, minimum tři kopečky. A ty jsou v nádobě pěkně rozňahňány lžící, aby se k nim nedala dát jiná příchuť, ale aby se vyrobilo cosi jako supermarketové balení. A vzít si méně než půl litru? Nemožné. Každopádně mám asi smolnou ruku, protože další testovací příchuť, rum a hrozinky, je nedobrá. Může za to levný, přisprostlý rum. Zmrzlina chutná po špatném alkoholu, v puse zůstává nepříjemný “ocas”. Vanilková je smetanová a hodně jemná, snesla bych ji voňavější. Ještě že mám citron, to je zase božská intenzivní štípavá chuť, s kandovanou kůrou k tomu..Takže Zizi 1:1, pokud jdete kolem, nevynechejte a nebojte si říci, ať vám dají ochutnat na lžičku a podle toho volte svou finální sestavu.

Po celé Belgii, zejména na turisticky exponovaných místech, narazíte na Australian homemade ice cream. Není třeba se jí bát, i když je to průmyslově vyráběná zmrzlina. Chtuná hodně smetanově, trochu jako blahé paměti ruská, ale tak trochu na jedno brdo. Vanilková? Ehm, smetanová. Javorová s pekany? Příchuť sotva patrná, zrmrzlina chutná opět převážně smetanově.

Víc se za čtrnáct dnů chladného počasí na vlastní žaludek otestovat nebylo – a že prý by bylo ještě co. Vlastní zmrzliny (hlavně nanuky) vedou i chocolatiéři jako Yasushi Sasaki i Pierre Marcolini či Wittamer, dobrou zmrzlinu má podle referencí palačinkárna a zmrzlinárna v jednom  Framboisier Doré a prý je ještě pár zajímavých zmrzlin (mražené jogurty) v dalších částech Bruselu. Takže až si budete místo obligátní pralinky chtít dát kopeček, Brusel nabízí dost a dost možností. Nebo si aspoň skočte do Atomia. Ty kopečky jsou prostě všude!

Prosím jednu atomiovou!