Last updated by at .

Zmrzlinová Ženeva

IMG_20140702_141156051Žene­va je pane­lá­kov, říká moje sest­ra, kte­rá má to štěs­tí, že ve měs­tě sevře­ném hora­mi, s okem jeze­ra hned v cen­t­ru, prá­vě žije. Já říkám, že v tako­vém pane­lá­ko­vě by chtěl byd­let kaž­dý —  nebo vy snad máte z bal­kó­nu výhled na Mont Blanc? Jedi­nou chy­bou v tomhle měs­tě, plném par­ků, zele­ně, funkč­ních pítek a fon­tá­nek a nezpo­chyb­ni­tel­né­ho „joie de vivre“ jsou masa­króz­ní ceny. Já tu naštěs­tí byla hos­tem v domá­cím pro­stře­dí a tak jsem moh­la utra­tit celé kapes­né za zmrz­li­nu. Jela jsem naleh­ko, bez foťá­ku, tak­že všech­ny fot­ky jsou rych­lé cva­ky z mobi­lu — tak tak jsem kor­nou­ty stí­ha­la zvěč­nit, nej­vět­ší­mi tes­to­va­či byly tra­dič­ně děti.

IMG_20140629_155813073_HDR

Vděč­ní tes­to­va­či. No není skvě­lé mít zmrz­li­nu nejmíň dva­krát den­ně?

V Žene­vě je zmrz­li­na na kaž­dém rohu. Díky prů­zrač­né­mu jeze­ru a širo­kým pro­me­ná­dám na jeho bře­zích vzni­ká snad­no pocit, že jste u moře. A tak je na nábře­ží co pár met­rů stá­nek se zmrz­li­nou. Ty jsem ale cíle­ně vyne­chá­va­la a tipy lovi­la v prů­vod­cích, na Tri­pad advi­so­ru i na blo­zích. A hned se pro­ká­za­lo, že i vůči tipům od uži­va­te­lů je tře­ba být ostra­ži­tý, stej­ně tak prů­vod­ci opi­su­jí patr­ně ze setr­vač­nos­ti.

Tak tře­ba Arlecchi­no. Zmrz­li­nár­na na nej­lep­ším mož­ném mís­tě, jen pře­běh­ne­te uli­ci u Jet d’eau — iko­nic­ké­ho ženevské­ho vodo­trysku. Tenhle krá­mek by byl rád něčím jako míst­ní insti­tu­cí, chlu­bí se fak­tem, že jsou rodin­ná fir­ma a zakla­da­tel začal se zmrz­li­nou již v roce 1918. Čas se ale v Arlecchi­nu mini­mál­ně vizu­ál­ně zasta­vil někde na počát­ku 90. let. Popr­vé jsem šli kolem, když bylo zavře­no, umo­lou­sa­ná výlo­ha, hnus­no kachličky..na pod­la­ze za zmrz­li­no­vou vit­rí­nou čou­ha­jí nohy, jak tam někdo nej­spíš spí na zemi..Nebyl to zrov­na super start, ta ušmud­la­nost mi nicmé­ně tro­chu při­po­mně­la kdy­si oblí­be­nou „ital­skou“ zmrz­li­nár­nu ve Vodič­ko­vé v dobách mého dět­ství, kam jsme si nábož­ně cho­di­li dávat pohár Mar­co Polo. Nako­nec jsme si za asistan­ce otrá­ve­né obslu­hy (při­tom jsme v krá­mě byli sami) dali jen stracci­a­te­lu a sor­bet z les­ních plo­dů. Sor­bet byl ok, chut­nal, jak má. Stracci­a­te­la byla straš­ně pla­ná. Necí­ti­la jsem z ní che­mii, ale taky žád­nou chuť. Tro­chu jako voda s mlí­kem. Za pocti­vost toho­to mís­ta bych ruku do ohně neda­la. Tady fran­ky neutrá­cej­te.

Stracciatella, nevýrazná, nijaká..

Stracci­a­tel­la, nevý­razná, nija­ká..

Sorbet z lesního ovoce.

Sor­bet z les­ní­ho ovo­ce.

To si radě­ji popo­jdě­te po nábře­ží kus dál k zastáv­ce tram­va­je Bel Air. Ces­tou potká­te vystaj­lo­va­ný butik znač­ky Möve­n­pick, národ­ní zmrz­li­no­vé znač­ky. Möve­n­pick si pama­tu­ju jako cel­kem kva­lit­ní, prů­mys­lo­vou zmrz­li­nu, co se pro­dá­vá i u nás.  Jejich butik je ale tro­chu jiný záži­tek, než ta ve vanič­ce. Zmrz­li­ná­ři tady důle­ži­tě kopeč­ku­jí mra­že­né krémy do růz­ných dezer­tů a bude­te za ně pla­tit jako mou­ro­va­tí. Möve­n­pick je zaru­če­ně nej­draž­ší zmrz­li­na ve měs­tě. Měli jsme jaho­do­vou (sme­ta­no­vou), dul­ce de leche s maka­da­mo­vý­mi oře­chy, man­go sor­bet a double cre­am s bíl­ko­vý­mi pusin­ka­mi. Möve­n­pick je neu­vě­ři­tel­ně hut­ná, extra sme­ta­no­vá, moje dul­ce de leche už to tro­chu pře­há­ně­la se slad­kos­tí. U jaho­do­vé bych pre­fe­ro­va­la vět­ší ovoc­ný švih. Ale pokud chce­te něco extra kré­mo­vé­ho, extra boha­té­ho, jste na správ­ném mís­tě. Za nej­po­ve­de­něj­ší pova­žu­ji Double cre­am s pusin­ka­mi. Tady hrá­la sme­ta­na hlav­ní roli a alp­ské mlé­ko je holt alp­ské mlé­ko. Chut­na­la jako ta nej­lep­ší rus­ká zmrz­li­na, ješ­tě ve své neši­ze­né rost­li­no­tu­ko­vé podo­bě.  Slast, čirá slast. A malý tip na závěr — když popo­jde­te ješ­tě pár kro­ků, pří­mo u zastáv­ky tram­va­jí má Möve­n­pick stá­nek. Zatím­co v buti­ku zapla­tí­te za kope­ček 4,20 fran­ků (ano, frank je  kolem 22 korun), tak za stej­nou zmrzku do ruky zapla­tí­te 3, 80. Jo a kor­nou­ty mají vyni­ka­jí­cí — málo­kdy je jím, ale tady ve mě zmi­zel ani nevím jak.

IMG_20140701_202404226

Švý­car­ská kva­li­ta a švý­car­ské ceny 🙂

IMG_20140630_185354520_HDR

Kré­mo­vá, extra sme­ta­no­vá a hut­ná. A s vodo­tryskem!

Pokud chce­te otes­to­vat víc zmrz­li­ná­ren na jed­nom mís­tě, jeď­te do čtvr­ti Carou­ge. Tahle pito­resk­ní čtvť s níz­ký­mi dom­ky a růz­ný­mi buti­ky nabí­zí na kří­že­ní pár ulic hned tři zmrz­li­nár­ny. Prv­ní jsme nara­zi­li na Gela­to­ma­nii — pod­nik, kte­rý hlas lidu na Tri­pad advi­so­ru řadí k tomu nej­lep­ší­mu, co se dá kou­pit. Tak tomu nevěř­te. Zlá­ka­li mě sice pří­chu­tě­mi, ale část zmrz­lin byla prů­měr­ná a část vylo­že­ně špat­ná. Banán a jaho­da měl lehce che­mic­kou dochuť, pistá­ci­o­vou se neob­tě­žo­va­li dělat ze 100% pas­ty, ale něja­ké její lev­né, che­mic­ky boos­to­va­né kole­gy­ně. Cel­kem šel sor­bet ana­nas — bazalka, chu­tě moh­ly být ale výraz­něj­ší. Nej­víc se mi zamlou­val sor­bet z řapí­ka­té­ho cele­ru, jak ale zmrz­li­na roz­tá­va­la, cíti­la jsem jaký­si neli­bý dozvuk. Musím zago­o­glit, zda někdo nepro­dá­vá cele­ro­vou pas­tu.. Mali­no­vá byla ok.

IMG_20140629_155641695_HDR

Pistá­cie, ana­nas s bazalkou a řapí­ka­tý celer.

Kou­sek dál je zmrz­li­nár­na Bella­mia, prý kva­lit­ní, ale tu bude muset vyzkou­šet někdo z vás. Já zamí­ři­la rov­nou do Puro Gela­to a totál­ně se zmrz­li­nou pře­jed­la. Puro Gela­to je malič­ký, nená­pad­ný krá­mek, lehce bys­te ho pře­šli. Jsou na mís­tě tepr­ve chví­li, vět­ší poboč­ku mají mimo cen­t­rum v Tho­ne­xu (o té si pře­čtě­te tady). Pří­chu­tě napsa­né na tabu­li, zmrz­li­nu scho­va­nou ve vit­rí­ně pod pok­li­ce­mi, jako za sta­rých časů ( a jak je to zno­vu hips­ta moder­ní — leč také funčk­ní, zmrz­li­ně to oko­rá­vá­ní ve vit­rí­ně ve sku­teč­nos­ti moc dob­ře nedě­lá.) A pro­to­že tady nevy­bí­rá­te oči­ma, milá sleč­na vám dá ochut­nat coko­li chce­te. Ano, ochut­na­la jsem  — až na jed­nu —  VŠECHNY.  Super pocti­vá zmrz­li­na, napě­cho­va­ná chu­tí ovo­ce nebo dané ingre­di­en­ce. Sil­ná moka káva, nepřesla­ze­ná japon­ská matcha, výraz­něj­ší čer­ný sezam. Mali­no­vá pec­ka mezi oči, chu­ťo­vě plné man­go. Kdo milu­je nugát, nechť si dá čoko s oříš­ky. Sla­ný kara­mel měli více jako „dul­ce de leche“, než ho dělám já, nicmé­ně vyni­ka­jí­cí. Snad jedi­ně vanil­ka mi úpl­ně famóz­ní nepři­šla, zdá­la se mi tro­chu fád­ní — mám raděj sil­nou vanil­ko­vou chuť. Pokud chce­te utrá­cet za zmrz­li­nu, jdě­te rov­nou sem. Měla jsem mož­nost pro­ho­dit pár slov s maji­te­lem a tak si potvr­dit, že Puro Gela­to je oprav­du puro, vlast­ně­né zapá­le­ný­mi zmrz­li­ná­ři, pat­řič­ně hrdý­mi na své lokál­ní zmrz­li­ny.

IMG_20140701_213949

Puro je fakt puro. Měla jsem pocit, že jím vlast­ní zmrz­li­nu 🙂

IMG_20140701_190357408

Man­go a vanil­ka.

IMG_20140701_185731027

Tabu­le s pří­chu­tě­mi.

IMG_20140701_183036743

Pohled z výš­ky. Mali­na, čer­ný sezam, matcha.

P.S. Pokud se ocit­ne­te mimo Žene­vu tře­ba v Nyo­nu, což je start pro mno­ho lod­ních výle­tů dále do Švý­car či Fran­cie, smě­le zajdě­te do zmrz­li­nár­ny Vene­zia — ochut­na­li jsme poboč­ku s mra­že­ným jogur­tem (kde si volí­te ovo­ce a růz­né omáč­ky a posyp­ky) —  a byla fajn.

IMG_20140702_170300852

Jogur­te­rie v Nyo­nu. Proč ne.

Fruta libre — osvobozený sorbet!

frutalibre

Na far­mář­ských trzích na Jiřá­ku jsem potka­la stá­nek spo­leč­nos­ti Fru­ta Lib­re, kte­rá dělá osvě­žu­jí­cí sor­be­ty pří­mo před vaši­ma oči­ma. Tra­di­ce pochá­zí z Kolum­bie, odkud je také man­žel sym­pa­tic­ké paní maji­tel­ky. Fas­ci­nu­je mě jed­no­du­chost jejich počí­ná­ní, kte­rá vede ke skvě­lým výsled­kům. Mís­to stro­jů pou­ží­va­jí nej­star­ší „zmrz­li­no­vač“  v ději­nách — sůl, led a pohon lid­ské paže. Fru­ta lib­re dělá jen sor­be­ty, u kte­rých neva­dí rych­lej­ší roz­tá­vá­ní, vodo­vi­tost. Výho­dy — absout­ně čer­stvá zmrz­li­na, kte­rá má díky povo­le­něj­ší struk­tu­ře taky pěk­ně roz­vi­nu­té chu­tě a parád­ní show k tomu. Na stán­ku mají při­pra­ve­né roz­mi­xo­va­né ovo­ce s fruk­tó­zou a vodou. Pak dva lavo­ry. V tom vět­ším je sůl a led a vklá­dá se do něj dal­ší nere­zo­vá mis­ka, tepel­ně izo­lo­va­ná (poba­vi­lo mě řeše­ní, je to oba­le­né dvě­ma pěno­vý­mi žíža­la­mi, kte­ré naše dce­ra pou­ží­vá při výu­ce pla­vá­ní). Do men­ší nerez mis­ky se nali­je směs a pak se miskou v ledu a soli točí, dokud zmrz­li­na netuh­ne. Díky tomu, že se nedá­vá poslé­ze napev­no ztvrd­nout do mra­zá­ku, ale rov­nou se ser­ví­ru­je, netvo­ří se v ní hrubé krys­ta­ly, tak­že i kon­zis­ten­ce je pří­jem­ná. Pros­tě sko­ro jako „toče­ná“. Nej­víc mě baví domác­kost celé­ho toho­to řeše­ní posklá­dá­né­ho z běž­ně dostup­ných před­mě­tů za pár korun a fakt, že pro­dej­ce nese­dí jak pec­ka, ale vlast­ně stá­le před­vá­dí show a tak vábí zákaz­ní­ky. (a že se jich kolem zasta­vo­va­lo dost!) A smě­si má Fru­ta Lib­re dob­ré — měla jsem jaho­du s bazalkou, nek­ta­rin­ku a olíz­la jsem lžič­ku okur­ko­vé se zázvo­rem. Všech­no parád­ní plně  ovoc­ná chuť. Zmrz­li­na se tedy hod­ně rych­le roz­té­ká, to je snad jedi­né mínus téhle pri­ma pou­lič­ní pří­pra­vy. Za mě roz­hod­ně palec naho­ru! (kope­ček stan­dard­ní veli­kos­ti  je za 29kč).

Průvodce zmrzlinovým Bruselem

Co kdy­bys­te moh­li strá­vit čtr­náct dnů v Paří­ži? Ane­bo Lon­dýně? Asi bys­te neod­mít­li. A co kdy­by to byl Bru­sel?

Hlav­ní měs­to Bel­gie a hlav­ní měs­to Evrop­ské unie samo­zřej­mě nikdy nebu­de tak chic a roman­tic­ké jako Paříž ani tak tren­dy a kolo­ta­jí­cí živo­tem jako Lon­dýn. Ale pověst šedi­vé­ho ška­re­dé­ho euro­kra­ta má neprá­vem. Tenhle text sice bude hlav­ně o bru­sel­ské zmrz­li­ně, ale přes­to v něm budu dělat Bru­se­lu advo­ká­ta. Bru­sel archi­tek­to­nic­ky na EU vskut­ku moc nevy­dě­lal. Při pře­stav­bě měs­ta šly v šede­sá­tých letech k zemi seces­ní palá­ce, aby je nahra­di­ly šered­né admi­nis­tra­tiv­ní budo­vy pro počet­né úřed­nic­tvo a ave­nu­es pod­ku­ta­ly všu­dypří­tom­né tune­ly. „Bru­se­li­za­ce“ sice oprav­du vza­la Bru­se­lu kus půva­bu, ale pořád dost zby­lo. I Bru­sel má duši a nemys­lím tím napu­lí­ro­va­ný pozlát­ko­vý kou­sí­ček kolem Grand Pla­ce a soš­ky čura­jí­cí­ho chla­peč­ka.

Může­te se vydat Bru­se­lem komik­so­vým  — po celém měs­tě najde­te zdi, ze kte­rých na vás mrká Tin­tin či jiné iko­ny fran­ko­fon­ní­ho komis­ku (spe­ci­ál­ní tour po komik­so­vých zdech má své­ho prů­vod­ce i mapu). Nebo si dej­te Bru­sel seces­ní -začně­te dechbe­rou­cí vilou archi­tek­ta baro­na Vik­to­ra Hor­ty a pokra­čuj­te po skvost­ných fasádách domů Pau­la Han­ka­ra, na kte­rých může­te hle­dat nej­růz­něj­ší ale­go­rie (kdo najde japon­skou kočič­ku?). Pří­pad­ně se jen tak lou­dej­te na blešák v Marolles, kde síd­lí míst­ní sta­ro­žit­ní­ci (a svez­te se tam od Jus­tič­ní­ho palá­ce skle­ně­ným výta­hem), pozná­vej­te mód­ní čtvrť Ixelles s tepa­jí­cí Ave­nue Loui­sa nebo se pro­jdě­te po Uccle — to je ten pra­vý Bru­sel. Navíc ověn­če­ný prs­ten­ci par­ků — málo­kdo ví, že Bru­sel je jed­na z nej­ze­le­něj­ších evrop­ských met­ro­po­lí.

 A v nepo­sled­ní řadě je Bru­sel slad­ký. O čoko­lá­dě, arti­san sušen­kách Spe­ku­lo­o­os a waf­lích se netře­ba zmi­ňo­vat. Mar­co­li­ni, Wit­ta­mer, Blon­de­el — abych jme­no­va­la aspoň pár míst­ních cho­co­la­ti­é­rů. Zají­ma­vá je ale i zdej­ší zmrz­li­no­vá scé­na. Obě­to­va­la jsem se a vzdor stu­de­né­mu poča­sí (jaro si letos nepo­spí­ši­lo ani v Bel­gii) jsem ty nej­za­jí­ma­věj­ší zmrz­li­no­vé pod­ni­ky otes­to­va­la něko­li­krát.

Tes­to­va­li jsme a ochut­ná­va­li vel­mi pil­ně.

Doslo­va na kaž­dém roku nara­zí­te v Bru­se­lu na fir­mu Capoue. Má pěk­né logo a poboč­ky po celém Bru­se­lu (přes­ně deset) a pyš­ní se nápi­sem Arti­san gla­cier sin­ce 1947. Pro­lustro­va­li jsme Capoue tak­to — jaho­do­vá, les­ní ovo­ce, man­dlo­vá, čoko­lá­do­vá, rum s rozin­ka­mi, pistá­ci­o­vá, cit­ro­no­vá a čer­ve­ný pome­ranč. Ze všech pří­chu­tí byl nedob­rý (chut­nal che­mic­ky) čer­ve­ný krva­vý pome­ranč. Ostat­ní ušly, pistá­ci­o­vá byla hod­ně hně­dá, ale bez sto­py oříš­ků. Plnou chu­tí  pře­kva­pi­la jaho­do­vá. Čoko­lá­do­vá chut­na­la jako kaka­o­vá, což je v zemi výbě­ro­vé čoko­lá­dy doce­la mínus. Ve všech por­cích jsem nalez­la krys­tal­ky. Pod­le sko­ro míst­ňá­ků má Capoue tro­chu kolí­sa­vou kva­li­tu, v létě prý chut­ná lépe, mož­ná pro­to, že zmrz­li­ny jdou rych­le­ji na odbyt a na pul­tě si nepo­le­ží. Také por­ce neby­ly nijak olb­římí, ale cena stan­dard­ní, 1, 50 euro za kope­ček. Tak mají nace­ně­nou zmrz­li­nu sko­ro všich­ni, maxi­mál­ně se liší o dese­ti­cent. (smě­rem naho­ru). Capue je pod­le mě tako­vý pri­ma prů­měr, něco se pove­de lépe, něco hůře, kaž­do­pád­ně kdy­by takhle chut­na­la zmrz­ka, co si bez obav můžu dát někde na rohu, ská­ču do stro­pu rados­tí. Pokud bude­te v Bru­se­lu sti­že­ni akut­ní chu­tí na zmrz­li­nu, klid­ně do Capoue jdě­te.

Capoue — neu­ra­zí, ale ani vylo­že­ně nena­dchne.

Pokud ale bude­te tře­ba jen kou­sek od náměs­tí kolem kos­te­la Sva­té Kate­ři­ny, těch pár kro­ků se vypla­tí. Sv. Kate­ři­na je doce­la gur­mán­ská oblast, plná restau­ra­cí (rybí i faj­no­vá bur­grár­na) a na rohu najde­te rybí­ho bis­tra na sto­já­ka, kde si může­te vysrk­nout báječ­né, po moř­ské vodě chut­na­jí­cí super čer­stvé ústři­ce, dát si rybu z gri­lu nebo se zahřát hor­kou rybí polév­kou. Bis­tro Nord Zee — Mere du Nord  je na jed­nom kon­ci náměs­tí, na dru­hém najde­te fir­mu Comus et Gas­te­rea. Název podiv­ný, vývěs­ní štít rov­něž, klid­ně bys­te to pře­šli. A při­tom bys­te minu­li špič­ko­vou zmrz­li­nu, jed­nu z nej­lep­ších, co jsem jed­la. Ledo­vé­mu krá­lov­ství vlád­ne pan Comus, vyso­ký chla­pík s šedou hří­vou a nevlíd­ným výra­zem, kte­rým vás pro­pa­lu­je už od dve­ří. Pokud si mys­lí­te, že zrmz­li­ná­ři jsou milí lidé, co hla­dí dít­ka po hla­vič­kách a na kor­nout jim len­til­ka­mi při­líp­nou klaun­ský obli­čej, tak jste prá­vě nara­zi­li. Comus je bru­čoun a když jsme vstou­pi­li do krá­mu s hor­dou dětí a zapo­mně­li pozdra­vit (ale jen pro­to, že jsme odtr­há­va­li dět­ské ručič­ky, aby neo­ťa­pa­ly celou vit­rí­nu), dal nám pěk­nou lek­ci. Tak­že hez­ky od dve­ří hla­si­té Bon­jour a nasa­dit úsměv od ucha k uchu. Pak roz­ta­je i zmrz­li­nář neli­da. Pří­chu­tě mají u Comuse napsa­né kří­dou na dře­vě­ných tabul­kách a v prů­vod­cích se dočte­te, že si u něj může­te zajít tře­ba na  ančo­vič­ko­vu, fenyklo­vou, hoř­či­co­vou nebo zmrz­li­nu s pří­chu­tí mušlí! Ty ale zřej­mě dělá jen v sezó­ně, ve stu­de­ném jaru neja­ru se držel tra­dič­ních chu­tí a sezo­ny, tak­že pře­va­žo­va­ly sme­ta­no­vé těž­ší chu­tě a  sor­be­ty z exo­tic­ké­ho ovo­ce. Nejsem nijak zvlášt­ní fanou­šek liči, ale Comu­so­va liči zmrz­li­na byla napros­to exce­lent­ní a osvě­žu­jí­cí. Stej­ně tak man­go a nedo­stiž­ný čer­ve­ný pome­ranč, tak dob­rý, že jsem se ho moh­la ulí­zat. Chut­nal snad ješ­tě lépe než ovo­ce samo, šťav­na­tě, slad­ce i tro­šin­ku hoř­ce.. Vanil­ka je hus­tá a pocti­vá, baná­no­vá same­to­vě hlad­ká a přes­to s inten­ziv­ní chu­tí baná­nů.

Jest­li milu­je­te sla­ný kara­mel, tak Comu­sův vás dosta­ne do kolen. Je hod­ně kou­řo­vý, vel­mi inten­ziv­ní v kara­me­lo­vé chu­ti a soli je tam jen malin­ko na pod­tr­že­ní chu­ti. Já dělám “cara­mel salé” tro­chu jinak, ale tenhle byl pod­le mě doko­na­lý.  Koko­so­vá zmrz­li­na pěk­ně na skus křu­pe koko­sem, spe­ku­lus­ko­vá chut­ná pros­tě jak ty sušen­ky. Snad jen jaho­da mi při­šla tro­chu oby­čej­ná, jako tako­vá úlit­ba zmrz­li­nář­ské pro­fe­si (jinak byly chu­tě čis­tě sezon­ní) a na kávo­vé bylo znát, že neby­la pou­ži­ta výbě­ro­vá káva. Chut­na­la kap­ku pře­pra­že­ně, spá­le­ně. Švest­ky v rumu by si pod­le mě zaslou­ži­ly tak­též  lep­ší pálen­ku, ale to jsou jedi­né výtky, jinak sme­kám, pane Comusi! Kdy­bys­te měli v Bru­se­li jíst jedi­nou zrmz­li­nu, jdě­te rov­nou sem. Kope­ček tu sto­jí obli­gát­ní euro pade, ale kva­li­ta­tiv­ně je tak o tři tří­dy nad Capoue.

Neo­sob­ní dům, div­ný štít — nevě­dět, co tu je, minu­la bych.  Ale ta zmrz­li­na, ta je!

Cara­mel salé a spe­ku­lus­ko­vá.

Mína milu­je man­go.

Zatou­lá­te-li se do Uccle, nara­zí­te na dvě zmrz­li­nár­ny v těs­né blíz­kos­ti. Gla­cier Zizi a Il Gela­to od sebe dělí jen pár desí­tek met­rů a jed­na kři­žo­vat­ka. Když jsem obje­vi­la Zizi­ho, (ehm, prý to ve fran­coužšti­ně zna­me­né cosi jako..pindík..no pojme­no­va­li bys­te tak zmrz­li­nár­nu?), byla jsem nad­še­ná, že mám dal­ší poklad. Jen­že si to tro­chu zka­zi­li dru­hým tes­tem. Ale popo­řád­ku. Zizi sto­jí na rohu a hned vidí­te obrov­skou vit­rí­nu s vanič­ka­mi (na roz­díl od Comuse, ten na nich měl víka a kopeč­ko­val tak, že kra­bi­ci vyn­dal, polo­žil na stůl tak tro­chu bokem od zákaz­ní­ko­va oka, nan­dal por­ci a zas zavíč­ko­val). U Zizi­ho se na vás pří­chu­tě smě­jí a už to jede — fial­ko­vá, jogur­to­vá, mučenková..Pro obli­gát­ní test pistá­ci­o­vá. Obslu­ha je super pří­jem­ná, dokon­ce mlu­ví ang­lic­ky a neroz­hod­ným dává ochut­nat na lžič­ku, co si kdo zama­ne. Chví­li si mys­lím, že jsem ve zmrz­li­no­vém ráji. Fial­ko­vá je sla­bě fia­lo­vá a chut­ná pří­jem­ně, niko­li vlezle po fial­kách. Jogur­to­vá by moh­la být kyse­lej­ší, ale je fajn. Mučen­ko­vá skvost­ná, pistá­cie dob­ré, ale bez oříš­ků (to se tu nějak neve­de, nebo co..)

Zizi zven­ku, lilo a byl pod­ve­čer, fot­ky za moc tudíž nesto­jí.

Tuhle jsme fotili..ehm..v autě. Lija­vec a spí­cí mimi­no vza­du ve voze.

Kaž­do­pád­ně vře­le nala­dě­ni odchá­zí­me do neda­le­ké­ho Il gela­ta. To si prý zalo­ži­li dva ital­ští chla­pí­ci  někdy v raných 90. letech. Dva bra­tran­ci prý chtě­li dovést chuť pra­vé Itá­lie. Uccle je údaj­ně roz­dě­le­no na dva tábo­ry jako Mon­te­ko­vé a Kapu­le­ti —   jed­ni pří­sa­ha­jí věr­nost Zizi­mu, dal­ší by se do krve bili za Il gela­to. Tak těm dru­hým vzka­zu­je­me: rány si ušet­ře­te. Spor není o čem vést — Zizi je mno­hem, mohem lep­ší. Chuť pra­vé Itá­lie po prv­ním líz­nu­tí chut­ná jako mar­ke­tingo­vé kecy. Jaho­do­vá mi při­po­mí­ná zub­ní pas­tu Per­lič­ku. Man­dlo­vá není špat­ná, ale nechá­vá pís­ko­vý spad na jazy­ku, tady asi něko­mu uje­la ruka se škro­bem. Sla­ný kara­mel? Chá, leda tak dět­ské roz­puš­tě­né kara­mel­ky. Na 100% pří­rod­ní zdro­je bych u Il gela­ta nevě­ři­la, i atmo­sfé­ra je tako­vá jak­si hyper­mar­ke­to­vá a zmrz­li­ny zdo­bí pokrá­je­né ovo­ce (par­don, ale to je sko­ro vždy špat­né zna­me­ní — zatím­co u Zizi­ho píšou pří­chu­tě fix­kou na bílou tabu­li, tady všech­no má svou před­tiš­tě­nou cedu­lič­ku..) Jsou to prv­ní a jedi­né zmrz­li­ny, kte­ré v Bru­se­lu nedo­jím a vyho­dím. Ne, nejsou tak fatál­ně hnus­né, ale nemám chuť si zabí­rat žalu­dek slad­kou lepe­ni­nou, když jsme si zvyk­li na lep­ší..

Už štít vypa­dá tak hyper­mar­ke­to­vě..

Jedi­né sku­teč­né zkla­má­ní za celou dobu. Il gela­to nepře­svěd­či­lo.

Ško­da je, že dru­há návště­va u Zizi­ho poně­kud schla­zu­je hor­ké zmrz­li­no­vé hla­vy. Ten­to­krát chce­me zmrz­li­nu s sebou, ale domlu­vit se s obslu­hou (ta komu­ni­ku­je pře­váž­ně fran­couz­sky) je nad lid­ské síly. Chce­te kope­ček do nádo­by? To nejde, mini­mum tři kopeč­ky. A ty jsou v nádo­bě pěk­ně rozňah­ňá­ny lží­cí, aby se k nim neda­la dát jiná pří­chuť, ale aby se vyro­bi­lo cosi jako super­mar­ke­to­vé bale­ní. A vzít si méně než půl lit­ru? Nemož­né. Kaž­do­pád­ně mám asi smol­nou ruku, pro­to­že dal­ší tes­to­va­cí pří­chuť, rum a hro­zin­ky, je nedob­rá. Může za to lev­ný, při­sprost­lý rum. Zmrz­li­na chut­ná po špat­ném alko­ho­lu, v puse zůstá­vá nepří­jem­ný “ocas”. Vanil­ko­vá je sme­ta­no­vá a hod­ně jem­ná, snes­la bych ji voňa­věj­ší. Ješ­tě že mám cit­ron, to je zase bož­ská inten­ziv­ní ští­pa­vá chuť, s kan­do­va­nou kůrou k tomu..Takže Zizi 1:1, pokud jde­te kolem, nevy­ne­chej­te a neboj­te si říci, ať vám dají ochut­nat na lžič­ku a pod­le toho vol­te svou finál­ní sesta­vu.

Po celé Bel­gii, zejmé­na na turis­tic­ky expo­no­va­ných mís­tech, nara­zí­te na Aus­tra­li­an home­ma­de ice cre­am. Není tře­ba se jí bát, i když je to prů­mys­lo­vě vyrá­bě­ná zmrz­li­na. Chtuná hod­ně sme­ta­no­vě, tro­chu jako bla­hé pamě­ti rus­ká, ale tak tro­chu na jed­no brdo. Vanil­ko­vá? Ehm, sme­ta­no­vá. Javo­ro­vá s peka­ny? Pří­chuť sotva patr­ná, zrmrz­li­na chut­ná opět pře­váž­ně sme­ta­no­vě.

Víc se za čtr­náct dnů chlad­né­ho poča­sí na vlast­ní žalu­dek otes­to­vat neby­lo — a že prý by bylo ješ­tě co. Vlast­ní zmrz­li­ny (hlav­ně nanu­ky) vedou i cho­co­la­ti­é­ři jako Yasushi Sasa­ki i Pierre Mar­co­li­ni či Wit­ta­mer, dobrou zmrz­li­nu má pod­le refe­ren­cí pala­čin­kár­na a zmrz­li­nár­na v jed­nom  Fram­bo­i­sier Doré a prý je ješ­tě pár zají­ma­vých zmrz­lin (mra­že­né jogur­ty) v dal­ších čás­tech Bru­se­lu. Tak­že až si bude­te mís­to obli­gát­ní pra­lin­ky chtít dát kope­ček, Bru­sel nabí­zí dost a dost mož­nos­tí. Nebo si aspoň skoč­te do Ato­mia. Ty kopeč­ky jsou pros­tě všu­de!

Pro­sím jed­nu ato­mi­o­vou!

 

Zmrzlina z Turnerovy chaty (Vydra a vydra v ceně)

Když jsem psa­la člá­nek o zmrz­li­ně do domov­ské­ho lis­tu a dosta­la jsem za úkol taky dopo­ru­čit něja­kou dobrou zmrz­li­nu, lehce se mi oro­si­lo čelo.  Samo­zřej­most je odkaz na Tuch­lo­vi­ce, tam u nás byd­lí zmrz­li­no­vý bůh, Ange­la­to, Dre­am and Cre­am, to jsou jis­to­ty. Jen­že co dál, zejmé­na v regi­o­nech?

Prav­da je tako­vá, že dob­ré zmrz­li­ny je ukrut­ně málo. Na zmrz­li­ně se lehce nebo­hat­ne, je s ní prá­ce a za krkem vám stá­le sedí hygi­e­na s pře­svěd­če­ním, že straš­ně riz­ko­vé je už míchá­ní vody a práš­ku, natož něco tak trou­fa­lé­ho jako setká­ní mlé­ka, ovo­ce a žlout­ků. Tak­že kaž­dý, kdo se aspoň sna­ží, to je záblesk nadě­je. Při brouz­dá­ní jsem nara­zi­la na zmrz­li­nu na Tur­ne­ro­vě cha­tě, kte­rá pod­le výrob­ce vzni­ká jen z mlé­ka, cuk­ru a škro­bu, aby pak byla na mís­tě pří­mo před oči­ma zákaz­ní­ka smí­še­na se šumav­ským ovo­cem. Tak jsem to risk­la, dala jí do člán­ku a vzá­pě­tí se jela podí­vat, zda jsem si neu­říz­la kšan­du.

Ano, zmrz­li­na v suve­ný­rech…

Na Tur­ne­ro­vu cha­tu se vydej­te nejen kvů­li zmrz­li­ně. Ces­ta od Antý­glu je jako mlat, uje­de i kočá­rek a ujde snad i jed­no­no­hý inva­li­da. Ved­le ces­ty hučí Vydra a vymí­lá do kamen­né­ho moře mísy, kde si obři vaří polív­ku. Děti nalá­ká­te nejen na zmrzku, ale i na živou vydru ve výbě­hu hned u cha­ty (vlast­ně jsou tam hned vydry dvě.) Zmrz­ka se pro­dá­vá spo­lu se suve­ný­ry (zákeř­kost, jis­tě si domů odne­se­te něco z vydří­ho mer­chan­di­sin­gu). V nabíd­ce je sme­ta­no­vá a jogur­to­vá, z ovo­ce si může­te při­mí­chat borův­ky, les­ní směs, jaho­dy a mali­ny. Zku­si­li jsme kom­bi­na­ci smetana/maliny a jogurt/borůvky. Por­ce za 45 kč. Ovo­ce je samo­zřej­mě mra­že­né, ve stro­ji se roz­dr­tí a při­mí­chá ke zmrz­li­ně, čímž z kopeč­ku rázem vznik­ne toče­ná. (Orva­né borův­čí všu­de kolem je asi důka­zem, že už se mra­zí na příští rok.) Chuť ovo­ce ve zmrz­lém sta­vu však není pří­liš inten­ziv­ní a ani ve zmrz­li­ně to není jinak. Je ale klid­ně mož­né, že výro­bu s jiným než mra­že­ným ovo­cem neu­mož­ňu­je něja­ká nor­ma, pro­to­že zamra­že­né ovo­ce je „epi­de­mi­o­lo­gic­ky“ méně rizi­ko­vé. Dal­ší zra­da je, že toče­ním zmrz­li­na vypa­dá úžas­ně boha­tě, ale vevnitř hlu­bo­ké­ho kor­nou­tu zeje ve zmrz­li­no­vé mase solid­ní prů­rva. Ale na dva kopeč­ky zas jed­na por­ce vydá.

Barev­ně jsou k nero­ze­zná­ní a vypa­da­jí boha­tě..

Sme­ta­no­vý základ mi při­šel lahod­něj­ší, vel­mi pří­jem­ný a v chu­ti plný. U jogur­tu mi chy­bě­la typic­ká jogur­to­vá nakys­lost, na jazy­ku zůstá­val leh­ký pocit práš­ko­vi­tos­ti (mož­ná ten škrob, mě se s jogur­to­vou zmrz­li­nou za pou­ži­tí škro­bu sta­lo vlast­ně totéž). Dob­ré byly ale obě – na čes­ký zmrz­li­no­vý úhor nako­nec vel­mi pri­ma.

Tady je aspoň tro­chu vidět „dutá pod­sta­ta“..

A douš­ka navíc: mám pocit, že úpl­ně stej­nou zmrz­li­nu pro­dá­vá stá­nek v Suši­ci, v ulič­ce hned za rohem spo­ři­tel­ny na náměs­tí. Loni jsme tam měli vel­mi obdob­ný „model“, letos se nepo­da­ři­lo hypo­té­zu ově­řit, neboť v době naší zastáv­ky Suši­ci zrov­na omý­val pří­jem­ný pří­va­lo­vý deštík.

 

Maliny od Paula a farmářská zmrzlina

Star­tu­ju novou rubri­ku, ve kte­ré hod­lám fotit (jen mobi­lem, víc asi nebu­du mít při ruce) zmrz­li­nu, kte­rou ochut­nám na uli­ci. Budu vybí­rat jen to, co mě zaujme, vět­ši­na totiž ani nesto­jí za zmín­ku. Tenhle týden jsem vyzkou­še­la mali­no­vý sor­bet od Pau­la a far­mář­skou zmrz­li­nu.

Paul, jak zná­mo, je pekár­na (či roz­pé­kár­na :), a i když vím, že nejsou tak skvě­lí, jak se tvá­ří, pro někte­ré jejich výrob­ky mám sla­bost. Cro­issan­ty jsou uchá­ze­jí­cí, nej­rad­ši mám ale jejich chle­bo­vé tyč­ky — twis­ty. Nej­lep­ší jsou hor­ké z trou­by.. V létě Paul najel i na zmrz­li­no­vý pro­gram, nabí­zí aktu­ál­ně toče­nou a mali­no­vý sor­bet. Ten je na roz­díl od toče­né pěk­ně v reá­lu vidět na pul­tu a hned mě zau­jal. Je tře­ba vyjas­nit ter­mi­no­lo­gii — nejde o sor­bet, jako spíš o vel­mi deli­kát­ní ledo­vou tříšť — nako­nec se to míchá ve stej­ném zaří­ze­ní, co tříš­tě.  Nedo­sta­ne­te taky ke  kon­zu­ma­ci lžič­ku, nýbrž brč­ko. Vět­ši­na ledo­vých tříští se sklá­dá ze siru­pu a ledu, při­čemž sirup člo­věk hned vysa­je a zby­de mu kelí­mek plný strou­ha­né­ho ledu. Ne tak u Palu­la, jejich mali­náč jsou fakt mali­ny rozšmel­co­va­né s cuk­rem a ledem na jem­no. V sor­be­tu by zrníč­ka nej­spíš vadi­la a nepří­jem­ně by zmrz­la, v tomhle ledo­vém koktej­lu niko­li. Sta­čí malin­ko ubrat na slad­kos­ti (ale to je indi­vu­du­ál­ní chu­ťo­vá zále­ži­tost) a je to cel­kem bom­ba. Malý kelí­mek tuším za 39 Kč, vel­ký o dvac­ku víc.

Dru­há ochut­náv­ka mi při­pra­vi­la zkla­má­ní. Na far­mář­ských trzích se pro­dá­vá „Far­mář­ská zmrz­li­na“. Já na ni nara­zi­la dneska na Jiřá­ku, ale bohu­žel tam nebyl nikdo z výrob­ců a pro­dej byl spo­je­ný se cid­rem. Pán od cid­ru o zmrz­li­ně žel nic nevě­děl. Tedy kro­mě toho, že se vyrá­bí z „mlé­ka ne práš­ku“. Muči­la jsem ho dota­zy, ale dozvě­dě­la jsem se pou­ze to, že „to“ dělá jeden kluk v Suši­ci, měs­teč­ku, kte­ré poměr­ně znám a mám k němu cito­vé vaz­by. A že s výro­bou začal pro pod­nik kucha­ře Ště­pá­na, ano toho, co byl v pořa­du Ano, šéfe a kde se sku­teč­ně vel­mi sluš­ně vaří. Kon­takt ani webov­ky se mi vyhle­dat nepo­da­ři­lo, tak­že pokud o tom někdo něco bliž­ší­ho víte, sem s tím!

Zaba­le­ná, led poma­lu tep­lá na víč­ku.

Prý někdy pří­mo kopeč­ku­jí, ale já nara­zi­la pou­ze na mra­zák, v jehož útro­bách se skrý­va­ly plas­to­vé kra­bič­ky s pře­dem při­pra­ve­ný­mi tře­mi kopeč­ky, pod­le výbě­ru zmrz­li­ná­ře. Popis pří­chu­tí byl na dru­hé stra­ně nale­pe­ný oby­čej­nou samo­lep­kou a napsa­ný byl rukou. Plas­to­vá lžič­ka je jed­no­du­še zaklí­ně­na do víč­ka. O hygi­e­ně výro­by něco tuším, ale jak je to s hygi­e­nou pro­de­je nevím. Kaž­do­pád­ně úpl­ně super láka­vá pre­zen­ta­ce to neby­la, ale tím se nedám zasta­ra­šit, konec­kon­ců domá­cí zmrz­ka nemu­sí být vyfin­tě­ná,  hlav­ně když je dob­rá.   Vybra­la jsem kom­bi­na­ci cit­ron-borův­ka-kono­pí, samo­zřej­mě kvů­li posled­ní pří­chu­ti. Cit­ron i borův­ky byly jed­no­znač­ně umě­lé. Cit­ron přesla­ze­ný nesor­be­to­vé­ho typu, borův­ky úpl­ně podiv­né, bez sto­py slu­pi­ček nebo jiné­ho zna­ku, že kolem něja­ké ovo­ce pro­šlo. Navíc tyhle zmrz­li­ny rych­le tály, mno­hem rych­e­ji než jejich kole­gy­ně konop­ná. Moje zmrz­li­ny taky mají poma­lý roz­jezd, čili to cel­kem u konop­né pou­ka­zu­je na „pří­rod­ní“ původ.  Dost mož­ná, že borův­ko­vá a cit­ro­no­vá byly taky z mlé­ka, ale za zby­tek ingre­di­en­cí bych nevsa­di­la ani zlá­ma­nou gre­šli. Konop­ná nao­pak chut­na­la po mlé­ce i po byli­ně (chuť kono­pí nemám úpl­ně „naka­lib­ro­va­nou“), roz­hod­ně pří­rod­ně a zají­ma­vě. Tu jsem dojed­la, zby­tek letěl do koše. Kalí­šek se tře­mi kopeč­ky stál lido­vých 35 Kč, mož­ná, že už to mě mělo varo­vat 🙂

Roz­ba­le­ná a..nedobrá.