Last updated by at .

Zmrzlinová Ženeva

IMG_20140702_141156051Žene­va je pane­lá­kov, říká moje sest­ra, kte­rá má to štěs­tí, že ve měs­tě sevře­ném hora­mi, s okem jeze­ra hned v cen­t­ru, prá­vě žije. Já říkám, že v tako­vém pane­lá­ko­vě by chtěl byd­let kaž­dý —  nebo vy snad máte z bal­kó­nu výhled na Mont Blanc? Jedi­nou chy­bou v tomhle měs­tě, plném par­ků, zele­ně, funkč­ních pítek a fon­tá­nek a nezpo­chyb­ni­tel­né­ho „joie de vivre“ jsou masa­króz­ní ceny. Já tu naštěs­tí byla hos­tem v domá­cím pro­stře­dí a tak jsem moh­la utra­tit celé kapes­né za zmrz­li­nu. Jela jsem naleh­ko, bez foťá­ku, tak­že všech­ny fot­ky jsou rych­lé cva­ky z mobi­lu — tak tak jsem kor­nou­ty stí­ha­la zvěč­nit, nej­vět­ší­mi tes­to­va­či byly tra­dič­ně děti.

IMG_20140629_155813073_HDR

Vděč­ní tes­to­va­či. No není skvě­lé mít zmrz­li­nu nejmíň dva­krát den­ně?

V Žene­vě je zmrz­li­na na kaž­dém rohu. Díky prů­zrač­né­mu jeze­ru a širo­kým pro­me­ná­dám na jeho bře­zích vzni­ká snad­no pocit, že jste u moře. A tak je na nábře­ží co pár met­rů stá­nek se zmrz­li­nou. Ty jsem ale cíle­ně vyne­chá­va­la a tipy lovi­la v prů­vod­cích, na Tri­pad advi­so­ru i na blo­zích. A hned se pro­ká­za­lo, že i vůči tipům od uži­va­te­lů je tře­ba být ostra­ži­tý, stej­ně tak prů­vod­ci opi­su­jí patr­ně ze setr­vač­nos­ti.

Tak tře­ba Arlecchi­no. Zmrz­li­nár­na na nej­lep­ším mož­ném mís­tě, jen pře­běh­ne­te uli­ci u Jet d’eau — iko­nic­ké­ho ženevské­ho vodo­trysku. Tenhle krá­mek by byl rád něčím jako míst­ní insti­tu­cí, chlu­bí se fak­tem, že jsou rodin­ná fir­ma a zakla­da­tel začal se zmrz­li­nou již v roce 1918. Čas se ale v Arlecchi­nu mini­mál­ně vizu­ál­ně zasta­vil někde na počát­ku 90. let. Popr­vé jsem šli kolem, když bylo zavře­no, umo­lou­sa­ná výlo­ha, hnus­no kachličky..na pod­la­ze za zmrz­li­no­vou vit­rí­nou čou­ha­jí nohy, jak tam někdo nej­spíš spí na zemi..Nebyl to zrov­na super start, ta ušmud­la­nost mi nicmé­ně tro­chu při­po­mně­la kdy­si oblí­be­nou „ital­skou“ zmrz­li­nár­nu ve Vodič­ko­vé v dobách mého dět­ství, kam jsme si nábož­ně cho­di­li dávat pohár Mar­co Polo. Nako­nec jsme si za asistan­ce otrá­ve­né obslu­hy (při­tom jsme v krá­mě byli sami) dali jen stracci­a­te­lu a sor­bet z les­ních plo­dů. Sor­bet byl ok, chut­nal, jak má. Stracci­a­te­la byla straš­ně pla­ná. Necí­ti­la jsem z ní che­mii, ale taky žád­nou chuť. Tro­chu jako voda s mlí­kem. Za pocti­vost toho­to mís­ta bych ruku do ohně neda­la. Tady fran­ky neutrá­cej­te.

Stracciatella, nevýrazná, nijaká..

Stracci­a­tel­la, nevý­razná, nija­ká..

Sorbet z lesního ovoce.

Sor­bet z les­ní­ho ovo­ce.

To si radě­ji popo­jdě­te po nábře­ží kus dál k zastáv­ce tram­va­je Bel Air. Ces­tou potká­te vystaj­lo­va­ný butik znač­ky Möve­n­pick, národ­ní zmrz­li­no­vé znač­ky. Möve­n­pick si pama­tu­ju jako cel­kem kva­lit­ní, prů­mys­lo­vou zmrz­li­nu, co se pro­dá­vá i u nás.  Jejich butik je ale tro­chu jiný záži­tek, než ta ve vanič­ce. Zmrz­li­ná­ři tady důle­ži­tě kopeč­ku­jí mra­že­né krémy do růz­ných dezer­tů a bude­te za ně pla­tit jako mou­ro­va­tí. Möve­n­pick je zaru­če­ně nej­draž­ší zmrz­li­na ve měs­tě. Měli jsme jaho­do­vou (sme­ta­no­vou), dul­ce de leche s maka­da­mo­vý­mi oře­chy, man­go sor­bet a double cre­am s bíl­ko­vý­mi pusin­ka­mi. Möve­n­pick je neu­vě­ři­tel­ně hut­ná, extra sme­ta­no­vá, moje dul­ce de leche už to tro­chu pře­há­ně­la se slad­kos­tí. U jaho­do­vé bych pre­fe­ro­va­la vět­ší ovoc­ný švih. Ale pokud chce­te něco extra kré­mo­vé­ho, extra boha­té­ho, jste na správ­ném mís­tě. Za nej­po­ve­de­něj­ší pova­žu­ji Double cre­am s pusin­ka­mi. Tady hrá­la sme­ta­na hlav­ní roli a alp­ské mlé­ko je holt alp­ské mlé­ko. Chut­na­la jako ta nej­lep­ší rus­ká zmrz­li­na, ješ­tě ve své neši­ze­né rost­li­no­tu­ko­vé podo­bě.  Slast, čirá slast. A malý tip na závěr — když popo­jde­te ješ­tě pár kro­ků, pří­mo u zastáv­ky tram­va­jí má Möve­n­pick stá­nek. Zatím­co v buti­ku zapla­tí­te za kope­ček 4,20 fran­ků (ano, frank je  kolem 22 korun), tak za stej­nou zmrzku do ruky zapla­tí­te 3, 80. Jo a kor­nou­ty mají vyni­ka­jí­cí — málo­kdy je jím, ale tady ve mě zmi­zel ani nevím jak.

IMG_20140701_202404226

Švý­car­ská kva­li­ta a švý­car­ské ceny 🙂

IMG_20140630_185354520_HDR

Kré­mo­vá, extra sme­ta­no­vá a hut­ná. A s vodo­tryskem!

Pokud chce­te otes­to­vat víc zmrz­li­ná­ren na jed­nom mís­tě, jeď­te do čtvr­ti Carou­ge. Tahle pito­resk­ní čtvť s níz­ký­mi dom­ky a růz­ný­mi buti­ky nabí­zí na kří­že­ní pár ulic hned tři zmrz­li­nár­ny. Prv­ní jsme nara­zi­li na Gela­to­ma­nii — pod­nik, kte­rý hlas lidu na Tri­pad advi­so­ru řadí k tomu nej­lep­ší­mu, co se dá kou­pit. Tak tomu nevěř­te. Zlá­ka­li mě sice pří­chu­tě­mi, ale část zmrz­lin byla prů­měr­ná a část vylo­že­ně špat­ná. Banán a jaho­da měl lehce che­mic­kou dochuť, pistá­ci­o­vou se neob­tě­žo­va­li dělat ze 100% pas­ty, ale něja­ké její lev­né, che­mic­ky boos­to­va­né kole­gy­ně. Cel­kem šel sor­bet ana­nas — bazalka, chu­tě moh­ly být ale výraz­něj­ší. Nej­víc se mi zamlou­val sor­bet z řapí­ka­té­ho cele­ru, jak ale zmrz­li­na roz­tá­va­la, cíti­la jsem jaký­si neli­bý dozvuk. Musím zago­o­glit, zda někdo nepro­dá­vá cele­ro­vou pas­tu.. Mali­no­vá byla ok.

IMG_20140629_155641695_HDR

Pistá­cie, ana­nas s bazalkou a řapí­ka­tý celer.

Kou­sek dál je zmrz­li­nár­na Bella­mia, prý kva­lit­ní, ale tu bude muset vyzkou­šet někdo z vás. Já zamí­ři­la rov­nou do Puro Gela­to a totál­ně se zmrz­li­nou pře­jed­la. Puro Gela­to je malič­ký, nená­pad­ný krá­mek, lehce bys­te ho pře­šli. Jsou na mís­tě tepr­ve chví­li, vět­ší poboč­ku mají mimo cen­t­rum v Tho­ne­xu (o té si pře­čtě­te tady). Pří­chu­tě napsa­né na tabu­li, zmrz­li­nu scho­va­nou ve vit­rí­ně pod pok­li­ce­mi, jako za sta­rých časů ( a jak je to zno­vu hips­ta moder­ní — leč také funčk­ní, zmrz­li­ně to oko­rá­vá­ní ve vit­rí­ně ve sku­teč­nos­ti moc dob­ře nedě­lá.) A pro­to­že tady nevy­bí­rá­te oči­ma, milá sleč­na vám dá ochut­nat coko­li chce­te. Ano, ochut­na­la jsem  — až na jed­nu —  VŠECHNY.  Super pocti­vá zmrz­li­na, napě­cho­va­ná chu­tí ovo­ce nebo dané ingre­di­en­ce. Sil­ná moka káva, nepřesla­ze­ná japon­ská matcha, výraz­něj­ší čer­ný sezam. Mali­no­vá pec­ka mezi oči, chu­ťo­vě plné man­go. Kdo milu­je nugát, nechť si dá čoko s oříš­ky. Sla­ný kara­mel měli více jako „dul­ce de leche“, než ho dělám já, nicmé­ně vyni­ka­jí­cí. Snad jedi­ně vanil­ka mi úpl­ně famóz­ní nepři­šla, zdá­la se mi tro­chu fád­ní — mám raděj sil­nou vanil­ko­vou chuť. Pokud chce­te utrá­cet za zmrz­li­nu, jdě­te rov­nou sem. Měla jsem mož­nost pro­ho­dit pár slov s maji­te­lem a tak si potvr­dit, že Puro Gela­to je oprav­du puro, vlast­ně­né zapá­le­ný­mi zmrz­li­ná­ři, pat­řič­ně hrdý­mi na své lokál­ní zmrz­li­ny.

IMG_20140701_213949

Puro je fakt puro. Měla jsem pocit, že jím vlast­ní zmrz­li­nu 🙂

IMG_20140701_190357408

Man­go a vanil­ka.

IMG_20140701_185731027

Tabu­le s pří­chu­tě­mi.

IMG_20140701_183036743

Pohled z výš­ky. Mali­na, čer­ný sezam, matcha.

P.S. Pokud se ocit­ne­te mimo Žene­vu tře­ba v Nyo­nu, což je start pro mno­ho lod­ních výle­tů dále do Švý­car či Fran­cie, smě­le zajdě­te do zmrz­li­nár­ny Vene­zia — ochut­na­li jsme poboč­ku s mra­že­ným jogur­tem (kde si volí­te ovo­ce a růz­né omáč­ky a posyp­ky) —  a byla fajn.

IMG_20140702_170300852

Jogur­te­rie v Nyo­nu. Proč ne.

Průvodce zmrzlinovým Bruselem

Co kdy­bys­te moh­li strá­vit čtr­náct dnů v Paří­ži? Ane­bo Lon­dýně? Asi bys­te neod­mít­li. A co kdy­by to byl Bru­sel?

Hlav­ní měs­to Bel­gie a hlav­ní měs­to Evrop­ské unie samo­zřej­mě nikdy nebu­de tak chic a roman­tic­ké jako Paříž ani tak tren­dy a kolo­ta­jí­cí živo­tem jako Lon­dýn. Ale pověst šedi­vé­ho ška­re­dé­ho euro­kra­ta má neprá­vem. Tenhle text sice bude hlav­ně o bru­sel­ské zmrz­li­ně, ale přes­to v něm budu dělat Bru­se­lu advo­ká­ta. Bru­sel archi­tek­to­nic­ky na EU vskut­ku moc nevy­dě­lal. Při pře­stav­bě měs­ta šly v šede­sá­tých letech k zemi seces­ní palá­ce, aby je nahra­di­ly šered­né admi­nis­tra­tiv­ní budo­vy pro počet­né úřed­nic­tvo a ave­nu­es pod­ku­ta­ly všu­dypří­tom­né tune­ly. „Bru­se­li­za­ce“ sice oprav­du vza­la Bru­se­lu kus půva­bu, ale pořád dost zby­lo. I Bru­sel má duši a nemys­lím tím napu­lí­ro­va­ný pozlát­ko­vý kou­sí­ček kolem Grand Pla­ce a soš­ky čura­jí­cí­ho chla­peč­ka.

Může­te se vydat Bru­se­lem komik­so­vým  — po celém měs­tě najde­te zdi, ze kte­rých na vás mrká Tin­tin či jiné iko­ny fran­ko­fon­ní­ho komis­ku (spe­ci­ál­ní tour po komik­so­vých zdech má své­ho prů­vod­ce i mapu). Nebo si dej­te Bru­sel seces­ní -začně­te dechbe­rou­cí vilou archi­tek­ta baro­na Vik­to­ra Hor­ty a pokra­čuj­te po skvost­ných fasádách domů Pau­la Han­ka­ra, na kte­rých může­te hle­dat nej­růz­něj­ší ale­go­rie (kdo najde japon­skou kočič­ku?). Pří­pad­ně se jen tak lou­dej­te na blešák v Marolles, kde síd­lí míst­ní sta­ro­žit­ní­ci (a svez­te se tam od Jus­tič­ní­ho palá­ce skle­ně­ným výta­hem), pozná­vej­te mód­ní čtvrť Ixelles s tepa­jí­cí Ave­nue Loui­sa nebo se pro­jdě­te po Uccle — to je ten pra­vý Bru­sel. Navíc ověn­če­ný prs­ten­ci par­ků — málo­kdo ví, že Bru­sel je jed­na z nej­ze­le­něj­ších evrop­ských met­ro­po­lí.

 A v nepo­sled­ní řadě je Bru­sel slad­ký. O čoko­lá­dě, arti­san sušen­kách Spe­ku­lo­o­os a waf­lích se netře­ba zmi­ňo­vat. Mar­co­li­ni, Wit­ta­mer, Blon­de­el — abych jme­no­va­la aspoň pár míst­ních cho­co­la­ti­é­rů. Zají­ma­vá je ale i zdej­ší zmrz­li­no­vá scé­na. Obě­to­va­la jsem se a vzdor stu­de­né­mu poča­sí (jaro si letos nepo­spí­ši­lo ani v Bel­gii) jsem ty nej­za­jí­ma­věj­ší zmrz­li­no­vé pod­ni­ky otes­to­va­la něko­li­krát.

Tes­to­va­li jsme a ochut­ná­va­li vel­mi pil­ně.

Doslo­va na kaž­dém roku nara­zí­te v Bru­se­lu na fir­mu Capoue. Má pěk­né logo a poboč­ky po celém Bru­se­lu (přes­ně deset) a pyš­ní se nápi­sem Arti­san gla­cier sin­ce 1947. Pro­lustro­va­li jsme Capoue tak­to — jaho­do­vá, les­ní ovo­ce, man­dlo­vá, čoko­lá­do­vá, rum s rozin­ka­mi, pistá­ci­o­vá, cit­ro­no­vá a čer­ve­ný pome­ranč. Ze všech pří­chu­tí byl nedob­rý (chut­nal che­mic­ky) čer­ve­ný krva­vý pome­ranč. Ostat­ní ušly, pistá­ci­o­vá byla hod­ně hně­dá, ale bez sto­py oříš­ků. Plnou chu­tí  pře­kva­pi­la jaho­do­vá. Čoko­lá­do­vá chut­na­la jako kaka­o­vá, což je v zemi výbě­ro­vé čoko­lá­dy doce­la mínus. Ve všech por­cích jsem nalez­la krys­tal­ky. Pod­le sko­ro míst­ňá­ků má Capoue tro­chu kolí­sa­vou kva­li­tu, v létě prý chut­ná lépe, mož­ná pro­to, že zmrz­li­ny jdou rych­le­ji na odbyt a na pul­tě si nepo­le­ží. Také por­ce neby­ly nijak olb­římí, ale cena stan­dard­ní, 1, 50 euro za kope­ček. Tak mají nace­ně­nou zmrz­li­nu sko­ro všich­ni, maxi­mál­ně se liší o dese­ti­cent. (smě­rem naho­ru). Capue je pod­le mě tako­vý pri­ma prů­měr, něco se pove­de lépe, něco hůře, kaž­do­pád­ně kdy­by takhle chut­na­la zmrz­ka, co si bez obav můžu dát někde na rohu, ská­ču do stro­pu rados­tí. Pokud bude­te v Bru­se­lu sti­že­ni akut­ní chu­tí na zmrz­li­nu, klid­ně do Capoue jdě­te.

Capoue — neu­ra­zí, ale ani vylo­že­ně nena­dchne.

Pokud ale bude­te tře­ba jen kou­sek od náměs­tí kolem kos­te­la Sva­té Kate­ři­ny, těch pár kro­ků se vypla­tí. Sv. Kate­ři­na je doce­la gur­mán­ská oblast, plná restau­ra­cí (rybí i faj­no­vá bur­grár­na) a na rohu najde­te rybí­ho bis­tra na sto­já­ka, kde si může­te vysrk­nout báječ­né, po moř­ské vodě chut­na­jí­cí super čer­stvé ústři­ce, dát si rybu z gri­lu nebo se zahřát hor­kou rybí polév­kou. Bis­tro Nord Zee — Mere du Nord  je na jed­nom kon­ci náměs­tí, na dru­hém najde­te fir­mu Comus et Gas­te­rea. Název podiv­ný, vývěs­ní štít rov­něž, klid­ně bys­te to pře­šli. A při­tom bys­te minu­li špič­ko­vou zmrz­li­nu, jed­nu z nej­lep­ších, co jsem jed­la. Ledo­vé­mu krá­lov­ství vlád­ne pan Comus, vyso­ký chla­pík s šedou hří­vou a nevlíd­ným výra­zem, kte­rým vás pro­pa­lu­je už od dve­ří. Pokud si mys­lí­te, že zrmz­li­ná­ři jsou milí lidé, co hla­dí dít­ka po hla­vič­kách a na kor­nout jim len­til­ka­mi při­líp­nou klaun­ský obli­čej, tak jste prá­vě nara­zi­li. Comus je bru­čoun a když jsme vstou­pi­li do krá­mu s hor­dou dětí a zapo­mně­li pozdra­vit (ale jen pro­to, že jsme odtr­há­va­li dět­ské ručič­ky, aby neo­ťa­pa­ly celou vit­rí­nu), dal nám pěk­nou lek­ci. Tak­že hez­ky od dve­ří hla­si­té Bon­jour a nasa­dit úsměv od ucha k uchu. Pak roz­ta­je i zmrz­li­nář neli­da. Pří­chu­tě mají u Comuse napsa­né kří­dou na dře­vě­ných tabul­kách a v prů­vod­cích se dočte­te, že si u něj může­te zajít tře­ba na  ančo­vič­ko­vu, fenyklo­vou, hoř­či­co­vou nebo zmrz­li­nu s pří­chu­tí mušlí! Ty ale zřej­mě dělá jen v sezó­ně, ve stu­de­ném jaru neja­ru se držel tra­dič­ních chu­tí a sezo­ny, tak­že pře­va­žo­va­ly sme­ta­no­vé těž­ší chu­tě a  sor­be­ty z exo­tic­ké­ho ovo­ce. Nejsem nijak zvlášt­ní fanou­šek liči, ale Comu­so­va liči zmrz­li­na byla napros­to exce­lent­ní a osvě­žu­jí­cí. Stej­ně tak man­go a nedo­stiž­ný čer­ve­ný pome­ranč, tak dob­rý, že jsem se ho moh­la ulí­zat. Chut­nal snad ješ­tě lépe než ovo­ce samo, šťav­na­tě, slad­ce i tro­šin­ku hoř­ce.. Vanil­ka je hus­tá a pocti­vá, baná­no­vá same­to­vě hlad­ká a přes­to s inten­ziv­ní chu­tí baná­nů.

Jest­li milu­je­te sla­ný kara­mel, tak Comu­sův vás dosta­ne do kolen. Je hod­ně kou­řo­vý, vel­mi inten­ziv­ní v kara­me­lo­vé chu­ti a soli je tam jen malin­ko na pod­tr­že­ní chu­ti. Já dělám “cara­mel salé” tro­chu jinak, ale tenhle byl pod­le mě doko­na­lý.  Koko­so­vá zmrz­li­na pěk­ně na skus křu­pe koko­sem, spe­ku­lus­ko­vá chut­ná pros­tě jak ty sušen­ky. Snad jen jaho­da mi při­šla tro­chu oby­čej­ná, jako tako­vá úlit­ba zmrz­li­nář­ské pro­fe­si (jinak byly chu­tě čis­tě sezon­ní) a na kávo­vé bylo znát, že neby­la pou­ži­ta výbě­ro­vá káva. Chut­na­la kap­ku pře­pra­že­ně, spá­le­ně. Švest­ky v rumu by si pod­le mě zaslou­ži­ly tak­též  lep­ší pálen­ku, ale to jsou jedi­né výtky, jinak sme­kám, pane Comusi! Kdy­bys­te měli v Bru­se­li jíst jedi­nou zrmz­li­nu, jdě­te rov­nou sem. Kope­ček tu sto­jí obli­gát­ní euro pade, ale kva­li­ta­tiv­ně je tak o tři tří­dy nad Capoue.

Neo­sob­ní dům, div­ný štít — nevě­dět, co tu je, minu­la bych.  Ale ta zmrz­li­na, ta je!

Cara­mel salé a spe­ku­lus­ko­vá.

Mína milu­je man­go.

Zatou­lá­te-li se do Uccle, nara­zí­te na dvě zmrz­li­nár­ny v těs­né blíz­kos­ti. Gla­cier Zizi a Il Gela­to od sebe dělí jen pár desí­tek met­rů a jed­na kři­žo­vat­ka. Když jsem obje­vi­la Zizi­ho, (ehm, prý to ve fran­coužšti­ně zna­me­né cosi jako..pindík..no pojme­no­va­li bys­te tak zmrz­li­nár­nu?), byla jsem nad­še­ná, že mám dal­ší poklad. Jen­že si to tro­chu zka­zi­li dru­hým tes­tem. Ale popo­řád­ku. Zizi sto­jí na rohu a hned vidí­te obrov­skou vit­rí­nu s vanič­ka­mi (na roz­díl od Comuse, ten na nich měl víka a kopeč­ko­val tak, že kra­bi­ci vyn­dal, polo­žil na stůl tak tro­chu bokem od zákaz­ní­ko­va oka, nan­dal por­ci a zas zavíč­ko­val). U Zizi­ho se na vás pří­chu­tě smě­jí a už to jede — fial­ko­vá, jogur­to­vá, mučenková..Pro obli­gát­ní test pistá­ci­o­vá. Obslu­ha je super pří­jem­ná, dokon­ce mlu­ví ang­lic­ky a neroz­hod­ným dává ochut­nat na lžič­ku, co si kdo zama­ne. Chví­li si mys­lím, že jsem ve zmrz­li­no­vém ráji. Fial­ko­vá je sla­bě fia­lo­vá a chut­ná pří­jem­ně, niko­li vlezle po fial­kách. Jogur­to­vá by moh­la být kyse­lej­ší, ale je fajn. Mučen­ko­vá skvost­ná, pistá­cie dob­ré, ale bez oříš­ků (to se tu nějak neve­de, nebo co..)

Zizi zven­ku, lilo a byl pod­ve­čer, fot­ky za moc tudíž nesto­jí.

Tuhle jsme fotili..ehm..v autě. Lija­vec a spí­cí mimi­no vza­du ve voze.

Kaž­do­pád­ně vře­le nala­dě­ni odchá­zí­me do neda­le­ké­ho Il gela­ta. To si prý zalo­ži­li dva ital­ští chla­pí­ci  někdy v raných 90. letech. Dva bra­tran­ci prý chtě­li dovést chuť pra­vé Itá­lie. Uccle je údaj­ně roz­dě­le­no na dva tábo­ry jako Mon­te­ko­vé a Kapu­le­ti —   jed­ni pří­sa­ha­jí věr­nost Zizi­mu, dal­ší by se do krve bili za Il gela­to. Tak těm dru­hým vzka­zu­je­me: rány si ušet­ře­te. Spor není o čem vést — Zizi je mno­hem, mohem lep­ší. Chuť pra­vé Itá­lie po prv­ním líz­nu­tí chut­ná jako mar­ke­tingo­vé kecy. Jaho­do­vá mi při­po­mí­ná zub­ní pas­tu Per­lič­ku. Man­dlo­vá není špat­ná, ale nechá­vá pís­ko­vý spad na jazy­ku, tady asi něko­mu uje­la ruka se škro­bem. Sla­ný kara­mel? Chá, leda tak dět­ské roz­puš­tě­né kara­mel­ky. Na 100% pří­rod­ní zdro­je bych u Il gela­ta nevě­ři­la, i atmo­sfé­ra je tako­vá jak­si hyper­mar­ke­to­vá a zmrz­li­ny zdo­bí pokrá­je­né ovo­ce (par­don, ale to je sko­ro vždy špat­né zna­me­ní — zatím­co u Zizi­ho píšou pří­chu­tě fix­kou na bílou tabu­li, tady všech­no má svou před­tiš­tě­nou cedu­lič­ku..) Jsou to prv­ní a jedi­né zmrz­li­ny, kte­ré v Bru­se­lu nedo­jím a vyho­dím. Ne, nejsou tak fatál­ně hnus­né, ale nemám chuť si zabí­rat žalu­dek slad­kou lepe­ni­nou, když jsme si zvyk­li na lep­ší..

Už štít vypa­dá tak hyper­mar­ke­to­vě..

Jedi­né sku­teč­né zkla­má­ní za celou dobu. Il gela­to nepře­svěd­či­lo.

Ško­da je, že dru­há návště­va u Zizi­ho poně­kud schla­zu­je hor­ké zmrz­li­no­vé hla­vy. Ten­to­krát chce­me zmrz­li­nu s sebou, ale domlu­vit se s obslu­hou (ta komu­ni­ku­je pře­váž­ně fran­couz­sky) je nad lid­ské síly. Chce­te kope­ček do nádo­by? To nejde, mini­mum tři kopeč­ky. A ty jsou v nádo­bě pěk­ně rozňah­ňá­ny lží­cí, aby se k nim neda­la dát jiná pří­chuť, ale aby se vyro­bi­lo cosi jako super­mar­ke­to­vé bale­ní. A vzít si méně než půl lit­ru? Nemož­né. Kaž­do­pád­ně mám asi smol­nou ruku, pro­to­že dal­ší tes­to­va­cí pří­chuť, rum a hro­zin­ky, je nedob­rá. Může za to lev­ný, při­sprost­lý rum. Zmrz­li­na chut­ná po špat­ném alko­ho­lu, v puse zůstá­vá nepří­jem­ný “ocas”. Vanil­ko­vá je sme­ta­no­vá a hod­ně jem­ná, snes­la bych ji voňa­věj­ší. Ješ­tě že mám cit­ron, to je zase bož­ská inten­ziv­ní ští­pa­vá chuť, s kan­do­va­nou kůrou k tomu..Takže Zizi 1:1, pokud jde­te kolem, nevy­ne­chej­te a neboj­te si říci, ať vám dají ochut­nat na lžič­ku a pod­le toho vol­te svou finál­ní sesta­vu.

Po celé Bel­gii, zejmé­na na turis­tic­ky expo­no­va­ných mís­tech, nara­zí­te na Aus­tra­li­an home­ma­de ice cre­am. Není tře­ba se jí bát, i když je to prů­mys­lo­vě vyrá­bě­ná zmrz­li­na. Chtuná hod­ně sme­ta­no­vě, tro­chu jako bla­hé pamě­ti rus­ká, ale tak tro­chu na jed­no brdo. Vanil­ko­vá? Ehm, sme­ta­no­vá. Javo­ro­vá s peka­ny? Pří­chuť sotva patr­ná, zrmrz­li­na chut­ná opět pře­váž­ně sme­ta­no­vě.

Víc se za čtr­náct dnů chlad­né­ho poča­sí na vlast­ní žalu­dek otes­to­vat neby­lo — a že prý by bylo ješ­tě co. Vlast­ní zmrz­li­ny (hlav­ně nanu­ky) vedou i cho­co­la­ti­é­ři jako Yasushi Sasa­ki i Pierre Mar­co­li­ni či Wit­ta­mer, dobrou zmrz­li­nu má pod­le refe­ren­cí pala­čin­kár­na a zmrz­li­nár­na v jed­nom  Fram­bo­i­sier Doré a prý je ješ­tě pár zají­ma­vých zmrz­lin (mra­že­né jogur­ty) v dal­ších čás­tech Bru­se­lu. Tak­že až si bude­te mís­to obli­gát­ní pra­lin­ky chtít dát kope­ček, Bru­sel nabí­zí dost a dost mož­nos­tí. Nebo si aspoň skoč­te do Ato­mia. Ty kopeč­ky jsou pros­tě všu­de!

Pro­sím jed­nu ato­mi­o­vou!