Na svou první zmrzlinu si pamatuju detailně.  Nemám na mysli tu, kterou jsem kdy  jedla (tady se můžeme trumfovat nostalgickými vzpomínkami na pravý polárkáč, sníh, míšu a moroženoje) nebo snad jak jsem se pokoušela vyrobit zmraženou pochoutku tím, že strčíte do mrazáku kelímek s jogurtem a pribináčkem a vytáhnete tuhý cylindříček, který lze pozřít zase až v momentě, kdy se vrátí do rozpuštěného stavu. Myslím tu, která vylezla z mého stroje. Prvního zmrzlinového stroje, který jsem dostala k narozeninám jednoho parného léta. Slavnostně jsem otevřela návod ke zmrzlinovači, našla v něm jakés takés recepty, odměřila suroviny na vanilkovou..V průběhu mražení mě napadlo zmrzlinu vylepšit čokoládou a tak jsem nastrouhala do hmoty čokoládu. Dobře si pamatuju zdvořilé zoufalství, když jsme „to“ s návštěvou jedli. Výsledná směs byla krystalovitá, řídká, hrubá, čokoláda jako kámen, respektive štěrk, rozmělněná na tak titěrné kousky, že se nedala ani eliminovat. Já si navíc teprve  při konzumaci vzpomněla, že bych jako kojící matka asi dva týdny starého  novorozeněte neměla jíst alergizující čokoládu…

Mango, zelený čaj a domácí kornoutek.

Mohlo to skončit všelijak. Zmrzlinovač mohl zapadat prachem v té nejhlubší skříňce kuchyňské linky, navždy tiše zapomenut. Místo toho na úplném dně zásuvky skončily takzvané recepty od výrobce. U nás je zmrzlinový pravěk, ale Amazon a jiné zahraniční obchody s knížkami doslova přetékají literaturou, stačí se trochu zajímat. Od doby své první „stračately“ jsem prošla jistým nepopiratelným vývojem. A od té doby nežiju pod terorem zmrzlinových pochoutek od Primy a dalších vykuků, kteří do zmrzliny nacpou přesně to, co jim dovolíme, ale ani pod knutou vlastních nepovedených produktů. Ne snad že by každý experiment končil delikatesním mraženým dezertem. Ale zmrzlina není žádná vysoká cukrařina, stačí mít pár základních znalostí, osvojit si několik dovedností a garantuju vám, že v běžné cukrárně si už kopečkovou nedáte. Tak co, jdete do toho se mnou?