Hrajeme si s pipetou

Kolik cukru, to je oč tu běží.

Nedávno jsem psala, že výroba sorbetu je nejjednodušší věc na světě. Voda, ovoce, cukr..Jenže kolik cukru? Každé ovoce má trochu jinou sladkost a pokud usilujeme o perfektní konzistenci..není někdy ani recept úplně nejspolehlivější cesta, jak docílit úspěchu. Je třeba vzít v potaz i lehce matoucí fakt, že před vychlazením směs chutná přeslazeně, což pak mráz srovná. Ještě větší úskalí nastává, když si chcete vyrobit sorbet bez receptu a nehodláte postupovat metodou pokus/omyl. Pokud vyrábíte sorbet na bázi alkoholu, tak to už je třeba mít se fakt na pozoru.

Pak máte dvě možnosti. Pokud stejně jako já milujete hromadění kuchyňských a jiných pomocníků, pořídíte si nějaký měřič. Jaké jsou možnosti? Tak například sacharometr. K sehnání prý u vinařů nebo pokud se chcete pustit do domácí výroby piva. Sacharometr měří hustotu cukru v kapalině (cukernatém roztoku). Je to takový dole rozšířený teploměr  se zatíženým plovákem, který ponoříte nejlépe do nějaké válcovité vysoké nádoby (nejlépe odměrného válce), on vypluje na hladinu a kde se stupnice stýká s hladinou, tam se dočtete, jak jste s cukrem na tom. Vybaven je stupnicí pojmenovanou podle pánů Baumé nebo Brixe, kteří – pokud to dobře chápu – vlastně přišli na totéž, totiž jak měřit cukernatost roztoků. Nicméně já na žádný dobrý cukroměr nenarazila (nebo se spíš ztratila v tom, zda se nějak liší moštoměry, vínoměry, pivní a který by byl vlastně pro mé účely ten pravý) tak jsem začala slídit po refraktometru.

Cukroměr, jehož fotku jsem si vypůjčila ze stránek prag-info.cz, což je prodejní web takovýchto a jiných zařízení.

Refraktometr vypadá jako složitejší řešení, ale je preciznější. Je to již obtížnější vehement, který si musíte nakalibrovat i podle teploty v místnosti, kde budete rejdy provádět. Je to zařízení optické, taková divná skoro baterka. Tudíž ho nikam nestrkáte, ale pěkně roztok nasajete pipetou, kápnete na sklíčko a pak do přístroje druhým koncem zíráte a před očima se vám zjeví stupnice. Nevěřila bych, jaká je to rozkoš, protože si připadáte ohromně vědecky. Nasátí roztoku pipetou na sklíčko vzbuzuje pocit, že vyvíjíte něco obzvlášť záslužného pro lidstvo. Refraktometry jsou přesnější a stupnice bývá v Brixech. Jenže..trochu zrada je, že neexistuje úplně univerzální refraktometr, je to zařízení citlivé a pokaždé kalibrované v trochu jiném rozmezí.Takže potřebujete refraktometr, který bude měřit v rozsahu 26 – 36 Brixů. To je totiž ideální cukernatost budoucího sorbetu nebo nanuku. 31-36, to je hodnota pro vodové zmrzky bez alkoholu, 26 – 31 pro alkoholové.. Výhoda refraktometru je, že dobře pracuje v roztoku, který je plný husté dřeně, jak už základy na sorbet zpravidla bývají. Obyčejný cukroměr na bázi hydroměru má radši čirejší kapaliny, jinak není tak spolehlivý.

Tak to je on, refraktometr.

Pokud jsem vás teď vyděsila k smrti, nezoufejte. Je tu jedno zcela selské řešení. Totiž vejce. Obyčejné vajíčko zaskočí za prudké výdobytky techniky. Vajíčkový test vypadá tak, že do vašeho roztoku vložíte čerstvé, pochopitelně umyté vejce. A čekáte, jak vystoupá na hladinu. Pokud se ukáže jeho šešulka ve velikosti amerického nikláku, máte vyhráno. Pokud vejci čouhá jen špička, musíte přidat cukru, pokud leze ven celé, tak máte problém..Tedy vlastně musíte přidat ovocnou šťávu či vodu. Jediná potíž spočívá v tom, že já nemám tak úplně v oku velikost nikláku a přiznávám, že u zmrzliny mě popadají záchvaty, že chci mít všechno zdůvodněné, podložené a přesně změřené. Na odhady od oka se tady většinou nehraje, naopak tím můžete zabít celý recept. Nicméně na těhle stránkách je vše krásně vyfoceno a zdůvodněno step-by-step.

Vejcotest na okurkové s ginem. Má někdo niklák?

Rozhodla jsem se ale vejcotest otestovat a podrobit měření. Na obrázku vidíte okurkovou (právě u té vystihnout poměr cukru a alhokolu znamená jisté balancování), jak z ní leze vejce. Následný text prokázal hodnotu 26 Brix, čili spodní únosnou hranici. Ze zmrzlinovače vylezla skvěle, ač se mi zdála v „syrovém stavu“  dost sladká.

Takže, co bylo dřív – refraktometr, nebo vejce? A jak to ty vejce dělají, neví někdo?

Levandulová versus levandulová

Levandulová zmrzlina byla první z relativně nedávných pokusů, která se mi opravdu fatálně nepovedla. Ve snaze udělat ji ještě lepší jsem nechala levanduli v mléce louhovat několik hodin a hádejte co – mléko sice  krásně květinově vonělo, ale směs byla odporně hořká a zcela nepoživatelná. Od té doby vím, že levandulí se musí zacházet delikátně. Třicet minut a dost!

Levandulová

O víkendu na trhu, vlastní zahrádky nemajíc, koupila jsem si sušené levandulové kvítky na váhu z Provence od firmy Levandulová. Ti totiž slibují, že jejich kvítka jsou nestříkaná a tudíž vhodná pro kuchyňské účely. Pokud máte levanduli na zahrádce, závidím! A zkusila jsem hned dva recepty. První opět pochází od jistoty, jakou představuje David Lebovitz a používá se v ní levandulový med. K výrobě jsem se rozhodla v pozdních nočních hodinách a zjistila jsem, že mám nejdřív rozehřát med v kastrůlku spolu s kvítky a nechat působit. To se mi zrovna nechtělo, tak jsem vytáhla ze skříňky již od loňské návštěvy Maison de miel v Paříži nasyslený levandulový med. (Mimochodem, pokud pojedete do Paříže, určitě tam skočte – medy tu mají nejen podle příchutí jako tymián, pomerančové květy apod., ale především podle různých oblastí Francie, od horské přes luční… a dají vám jakýkoli ochutnat.) Uvařila jsem žloutkovou bázi, k ní smetanu a levandulový med. Zmrzlina je skvělá, chutná výrazně po medu a lehce se – opět díky vysokému podílu medu –  kopečkuje ihned po vyndání z mrazáku. Ideální pro domácnosti bez zmrzlinovače. Publikovat recept ale nebudu, nesluší se (vlastně tedy ani nesmí) stále přepisovat Lebovitzovu skvělou kuchařku. Jediné mínus – pro milovníky levandule je tahle chuť cítit jen v pozadí, med dost dominuje a myslím, že pokud si člověk dělá med metodou napouštění medu kvítky, bude levandule ve zmrzlině cítit ještě subtilněji.

Levandulová infúze. Fialová z toho ale nebude 🙂

Jako druhý pokus jsem zvolila recept z kuchařky Ellen Brownové The Scoop. Jde o průvodce po amerických zmrzlinárnách a s recepty zadaptovanými pro domácí použití. Je to pro mě kuchařka – inspiromat, moc podle ní nezmrzlinuju, protože postupy se mi zdají takové… podezřele jednoduché. Ellen Brownová vyžaduje na přípravu mléko, levanduli, 2 lžíce škrobu a 2 lžíce sušeného mléka. Samozřejmě cukr a světlý kukuřičný sirup. Postup je jednoduchý jak facka. Mléko se ovoní levandulí, pak se zahřeje se sladidly, v menším množství mléka se rozmíchá škrob a sušené mléko, povaří se to dohromady a hotovo.  A výsledek? Výborná silně levandulová chuť, ale mizerná textura. Škrob je zřetelně cítit na jako prášek na jazyku, zmrzlina se ve zmrzlinovači skoro drolila a při servírování měla tendenci rychle se rozpadat zpátky na vodu a tuk. Jednoduše špatný technologický postup. Podotýkám, že Brownová ještě ke všemu předepisuje nízkotučné mléko (já dala farmářské a ještě pro jistotu podíl smetany), to by už ve výsledku asi byla úplná tragédie.

To je ona!

Takže ideální levandulová je pro mě spojení sametové textury a lá Lebovitz s výraznou květinovou chutí dle Brownové. Je mi líto, ale škrob ve zmrzlině není nic, s čím bych uměla adekvátně zacházet, takže pokud chcete dobrou levandulovou, sáhněte si do ledničky zase pro vejce. Zkuste to jako já takhle:

  • 250 ml plnotučného mléka
  • 150 gr cukru
  • špetka soli
  • cca vrchovaté 2 lžíce levandulových kvítků
  • 500 ml smetany
  • 5 žloutků

Mléko s kvítky ohřeju v kastrůlku na pomalém varu, jakmile začne vařit (z hladiny se zvedá pára) odstavím a nechám asi 30 minut pod pokličkou odpočinout. Můžete průběžně ochutnávat, někdo možná ocení méně intenzivní květinové aroma na jazyku. Zcedím levanduli, mléko znovu přihřeju a rozpustím v něm cukr a špetku soli. Ve vedlejší misce si rozmíchám pět žloutků, zvolna do nich naliju levandulové mléko. Pak směs vrátím zpátky na plamen a opatrně pasterizuju, až směs zhoustne, že na vařečce po dotyku prstu nechá zřetelnou cestičku. Teploměr je v té chvíli maximálně na 85 stupních. Zhoustlou směs vliji přes cedník na smetanu v extra míse, pokud se mi bude chtít, přidám čtrt až půl lžičky vanilkové esence (jen tolik, abych nepotlačila levanduli.) Voilá! Kdo chce, dá ještě pro větší efekt třeba půl lžičky nadrcených kvítků  -dobře to vypadá, ale já mám raději hladké zmrzliny, levandule přece jen trošínku škrábe na patře. Levanduli zdar! A kdo nemá dost, ať si vyrobí třeba tuhle skvělou limonádu, jak o ní píše Kačka Žvýkačka.

Trocha orientu v Hodoníně (meruňková s kardamomem)

Už jen pár dnů budou na trhu moravské meruňky, nejpozději do dvou týdnů je s nimi ámen. Pokud vás nudí koláče (u nás na žádný ještě pohříchu nedošlo) a marmelády v horku zavařovat odmítáte, zkuste meruňkovou zmrzlinu. Tradičně se páruje třeba s jogurtem. Jenže meruňky zrovna patří k příchutím, které není úplně snadné ve zmrzlině patřičně vypíchnout a kdo by chtěl, aby jeho zmrzlina chutnala jako průměrný meruňkový jogurt z obchodu? Meruňkovo-jogurtové pokusy z loňka byly nějaké mdlé, tak jsem to letos zkusila jinak. Podle Jeni Bauerové jsem vyzkoušela meruňky s belgickým broskvovým pivem (dobré, ale je třeba ladit cukr podle toho, jak sladký kriek máte doma, třeba má značka Lindemans je sladká dost). Nicméně předpokládám, že belgická piva typu lambic s různým ovocem (zcela stejně jde dělat třešňový, malinový nebo švestkový) není zrovna věc, kterou má vaše večerka na rohu.

Na meruňkovou s kardamomem byste ale při troše štěstí ingredience sehnat mohli (jasně, půjde to i bez kardamomu, ale ta chuť je pak mnohem zajímavější.) Recept pochází od Robina a Caroline Weirových. Kardomom je orientální koření, aromatické, ale vůbec ne tak „vlezlé“ jako růžová voda (já jí mám ráda moc, ale řadě jedinců příliš evokuje konzumaci mýdla). Rády ho proto používají i jiné národy, třeba Skandivávci jím koření běžně pečivo, rýžovou kaši, koláče a vánoční cukroví. Zkuste někdy kardamom spojit s jablkem a uvidíte, že spolu ladí stejně dobře jako se skořicí. S meruňkami je to kombinace méně obvyklá, ale překvapivě ladící a lahodná.

Na meruňkový šerbet (tedy zmrzlinu, která obsahuje jak mléko, tak vodu) si připravte:

  • 450 gramů meruněk
  • 250 ml cukrového syrupu
  • celý zelený kardamom, dvě tobolky
  • 250 ml plnotučného mléka

Meruňky omyjte, rozpulte, zbavte pecky a vložte do hrnce s cukrovým syrupem. Přihodťe k nim kardamom, který jste předtím lehce zmáčkli nožem, aby se uvolnilo jeho aroma, ale zrníčka se nedostala ven. Povařte cca 10 minut, dokud nezměknou. Důkladně  vychlaďte, vyndejte kardamom, rozmixujte. Pokud máte dřevnaté meruňky nebo vám vadí i sem tam slupička, propasírujte hmotu přes sítko. Přidejte vychlazené mléko a můžete vlít do zmrzlinovače. Já ještě přihodila větší špetku kardamomu mletého. Musí se s ním ale v tomto případě opatrně, aroma je silné a lehce by mohlo meruňky přebít. Výsledek je překvapivá a jemně orietální chuť, snoubící se čerstvým aroma meruněk..

Jak si vybrat zmrzlinovač

I když na internetu koluje řada receptů, jak si vyrobit zmrzlinu bez zmrzlinovače, přiznávám, že já přísahám na techniku. Zmrzlina bez stroje je fajn do nanukových tvořítek, ale jinak čím dokonalejší stroj, tím lepší zmrzlina. Je jasné, že tu nejjemnější vytvoří (s použitím dobrého receptu) přirozeně profi stroj velikosti skříně s astronomickou cenou. Pochopitelně, že po něm toužím, ale sny nechme stranou a podívejme se, s čím  je možné vyrábět zmrzlinu doma.

Mražené dezerty lidstvo přitahovaly odedávna. Revoluční objev však spočíval v první mrazící technice. Totiž ve smísení ledu se solí. Do kovové nádoby se vlije připravená směs a kontejner se vloží do další nádoby, naplněné solí a ledem. Díky ledu a soli začne směs uvnitř mrznout. Jenže aby z ní nebyl tuhý špalek, je třeba míchat a seškrabát mrznoucí povlak ze stěn..Udělat zmrzlinu tedy vyžadovalo značnou vytrvalost a sílu paží, celý proces totiž dlouho trvá. Určitě znáte výroky, že díky mužům mají ženy práci v domácnosti jednodušší, protože to byli muži, kdo vynalezl pračku, žehličku a spol. (obsluhu a lopotu ovšem povětšinou nechali na ženách.) Leč za vynálezem zmrzlinovače stojí žena, jistá Američanka Nancy Johnsonová, která si nechala v roce 1845 patentovat jednoduše geniální zařízení. Princip ledu, soli a dvou nádob v sobě zůstal stejný, jen do té vnější přibyla efektivní velká míchací stěrka a navrch klika. Pořád to byla fuška, ale rozhodně menší otrava a metla navíc důkladně stírala směs ze stran nádob. Na stejném principu se prodávají „nostalgic“ zmrzlinovače dosud. Na ruční, ale i elektrický pohon. Koneckonců, existuje málo typičtější obrázek americké venkovské idyly, než rodinka na terase svého ranče, střídající se v míchání domácí broskvové…Asi něco jako naše draní peří 🙂

Zmrzlinovač na ruční pohon, k dostání na Amazonu.

Základní zmrzlinovače se vlastně od té doby moc nezměnily. Pořád se vyrábí na principu nádoby a metly, co míchá, aby se rozbíjely ledové krystaly a do zmrzliny se vešlehával potřebný vzduch, jen sůl a led nahradila uměle vytvořená směs, která se potřebuje nachladit řádně v mrazáku. Tento typ zmrzlinovače se obvykle skládá z nějakého podstavce, kde je motorek a namrazovací nádoby. Přesně takový  (Ariete Disney) jsem až do letošního jara měla. Výhody: Zmrzlinovač je skladný. Zmrzlina je z něj celkem rychle hotová- asi za cca dvacet minut. Jde o levný, dostupný typ. (pořídíte jej kolem tisícovky).

Tyhle typy dostane i ve verzi pro single domácnosti, a v pastelových barvičkách. Nedoporučuju velkým jedlíkům, výměnou za skladnost vyrobí třeba jen 230 ml. Ale zato rychle – podle výrobce mu to trvá 6-12 minut.

Nevýhody: Namrazovací nádobu je nutné mít opravdu důkladně namraženou, potřebuje zpravidla nejméně 12 hodin, ale 24 hodin to jistí. Já ji měla v mrazáku pořád. Logicky z toho ale vyplývá, že nemůžete dělat dva druhy po sobě a pokud hodláte vyrábět větší množství, musíte důkladně plánovat několik dnů dopředu. Směs je třeba do strojku lít opravdu hodně studenou, já ji nechávala v lednici přes noc. Zmrzlinu  musíte dát ještě trochu ztuhnout, výkon není takový, aby byla okamžitě k nabírání, ale bude příjemně našlehaná. Mě se v tomto typu osvědčily nejvíce smetanové zmrzliny, případně šerbety (tedy ovoce, voda plus navíc nějaký mléčný podíl). Sorbety nevycházely podle mých představ, zdály se mi příliš hrubé.

Škareda Mickey mě provázel věrně tři roky a překvapivě vydržel i dost výrazné zatížení.

Další modely již pracují s vlastní chladící jednotkou. Výhody: Zmrzlinu můžet vyrábět, kdy si vzpomenete. Nevýhody: Poměrně značná pořizovací cena. Jde o celkem velký krám, nehodí se tedy do malých domácností. Taky si dejte bacha na výkon. U rodičů na chalupě máme italský strojek na půl litru, zmrzlinu míchá dýchavičných 40 minut a pořád je dost tekutá. A miniaturní zrovna také není (ale dobře, jde o starší typ.) Tyhle přístroje navíc bývají docela hlučné. Pokud chcete vyrábět zmrzlinu ve větším množství, dobrou volbou jsou prý Cuisinart a Baumatic. Ty už mají i (částečně) nerez tělo. Osobně s nimi zkušenost nemám, ale pár přátel je s úspěchem používá. Nevím, zda je to úplně nevýhoda, ale některé tyto modely také nemají vyjímatelnou nádobu, což se někomu může zdát nepraktické při čištění přístroje. Míchače (metly, stěrky, jak kdo chce) bývají z plastu.  Tyto zmrzlinovače míchají zmrzlinu obecně déle, většinou kolem 4O minut. Cena je kolem čtyř – pěti tisíc korun. Objem bývá maximálně do 1,5 litru. Ještě existují zmrzlinovače jako nástavce na kuchyňské roboty, tady jsem ale pole neorané a nevím o nich bohužel nic..

Zmrzlinovač s vlastní chladící jednotkou.

Už jsem párkrát dostala otázku, jaký zmrzlinovač mám já. Vlastně jsem přeskočila jednu kategorii, jako když z trabiho přesednete sice ne vyloženě do limuzíny, ale do opravdu solidního vozu vyšší střední kategorie. Můj Lello Musso Pola už patří k profi výrobkům (hodí se pro malé cukrány, restaurace), ale pořád se ještě dá skladovat v bytě. Dokonce jde o typ, který si můžete postavit na linku..tedy v případě, že vlastníte kuchyň o rozloze kuchyňského studia a nevadí vám, že tenhle drobek váží 16 kg. Je s to vyrobit  šest litrů za hodinu, na svůj výkon je dost tichý, stěrku má z kovu a nádobu pochopitelně nevyjímací. Čistí se však překvapivě snadno. S časovačem a dvěma knoflíky (mražení, míchání) je blbuvzdorný a směs do něj netřeba lít studenou. I tak ho šetřím a horkou bych ho nerada opařila, ale vlažnou zvládne hravě. Sorbety dělá jemné a do 20 minut mívá všechno hotovo. Konzistence je vynikající, dá se hned jakž takž porcovat i do kopečků bez většího tuhnutí v mrazáku. Jak jste jistě pochopili, svého Taliána zvaného něžně Lelík, zbožňuju. Český distributor ho nabízí za cenu asi 36 tisíc korun, nicméně dá se sehnat ze zahraničí levněji.  Pro běžnou domácnost je bezesporu příliš velký a zbytečně drahý. Nicméně firma Lello nabízí i levnější modely pro domácí použití – i když levnější v tomto případě stále znamená o polovinu víc, než stojí Cuisinart…

Lello Musso Pola není zrovna malý, ale je úžasný! Za fotku velký díky Yanu Reneltovi.

A na závěr jedna legrácka, opět založená na soli a ledu, ideální věc na party nebo piknik. Do koule nalijete jednou stranou zmrzlinovou směs, druhou nasypete hrubou sůl a led a pak už si můžete venku zahrát třeba kuželky. Nebo si házet, koulet, jen na fotbal se nedoporučuje. Malá demonstrace, co s ním lze dělat, je třeba na tomhle propagačním videu.  Akorát při větším počtu lidí počítejte s tím, že každý tak tak olízne lžičku. Nicméně pořád nechápu, proč takovou věc k nám nikdo nedováží (ještě že to – jako obvykle – jistí Amazon.)

Play and freeze. Jsem skoro v pokušení si pořídit, jen tak pro legraci..

A jaký zmrzlinovač máte vy? Chystáte se nějaký pořídit? Budu ráda, když se podělíte o své zkušenosti.

Anatomie zmrzliny aneb trochu chemie nikoho nezabije

Pokud vám teď připadám  jako rozdvojená osobnost, která v jednom z minulých příspěvků zatracuje chemické přípravky úžasně vylepšující konzistenci zmrzliny a vzápětí přináší ódu na chemii, zadržte. Nemám na mysli výdobytky potravinářského průmyslu se všemi jeho protispékavými a zahušťujícími zázraky. Míním tím obyčejné chemické procesy, které se dějí se přísadami, co nalejete do zmrzlinového strojku nebo strčíte do mrazáku. Ono se trochu vyplatí je znát, a to i v případě, kdy jste jako já skončili s chemií někde v druhém ročníku střední školy. K příspěvku mě inspirovala prosba o radu od kamaráda, který si postěžoval, že se mu v mrazáku domácí zmrzlina vždycky nakonec oddělí na dvě složky – ledovou krustu na povrchu a ovoce dole.  Ke zmrzlině nepotřebujete zvláštní zručnost jako třeba ke tvarování labutí z odpalovaného těsta, nicméně u prostého smíšení ingrediencí můžete dopadnout jen o něco lépe, než když strčíte do mrazáku dejme tomu jogurt (a to jen proto, že směs bude strojkem aspoň trochu rozmíchaná.)

Řez zmrzlinovým pohárem.

Co je základem zmrzliny? Voda, cukr a tuk, pochopitelně vyjma sorbetů. A všechny tyhle komponenty se nějak chovají když je do tuhého, tedy do zmrzlého. Prostým základem zmrzliny je vlastně voda. A to i v případě zmrzlin mléčných, smetanových – i mléčné produkty obsahují vysoký podíl vody (mléko kolem 87%!) Jsou to právě nespoutané molekuly vody, které dovedou udělat ve zmrzlině pěknou paseku a jsou odpovědné za to, že ze stroje vybíráte něco odporně krystalového, hrubého, co ještě v mrazáku nechutně přemrzne. Je totiž třeba, aby se voda navázala na ostatní složky, na proteiny, cukry, mléčný tuk a také na vzduch.

Tuky

Domácí zmrzlinu se tedy nevyplatí šidit a používat odstředěné mléko (výrobci to řeší mlékem sušeným, které se lehce skladuje, nekazí a vydrží skoro vše. Nedostatek tuku z mléka a smetany pak dotahují použitím rostlinných tuků – ty totiž mají podobný bod tání jako mléčný tuk, což je velmi důležité na chuti zmrzliny – jinak by v puse vytvořila nechutný pocit, že jíte cosi jako vosk.) Nedoporučuju ani cestu opačnou, totiž použít na zmrzlinu jen vysokotučnou smetanu, zejména po několikadenním pobytu v mrazáku pak chutná přetučněle, divně.  Většina smetanových zmrzlin poměr kombinuje na cca 250 ml mléka a 500 ml smetany (poměry se lehce liší v závislosti na tom, co dalšího do ní dáte.)

Farmářská smetana Tompeli je vynikající, ale do zmrzliny se nehodí právě pro vysoký obsah tuku. Raději si ji užít samotnou třeba na jahodách.

Cukry

Bez cukru není zmrzliny – a to dokonce ani té slané typu bylinková. (samozřejmě pokud ji vyrábíme klasickým způsobem, tedy za použití zmrzlinovače, nikoli zázraku typu Pacojet). Cukr změkčuje strukturu, brání přemrzání a zlepšuje konzistenci. Do zmrzliny se ho dává celkem hodně. Až se směs zdá před vychlazením nechutně sladká (jenže ledovost pocit sladkosti následně tlumí.) Varuji všechny svévolné ubírače cukru – u zmrzliny můžete narazit, zejména v případě sorbetů, kde je jeho role v rozbíjení ledových krystalků vody celkem nezastupitelná. Nikoho nenabádám sypat do směsi kila a mnohé americké recepty jsou vskutku přeslazené, ale třeba 150 gramů na litr je docela normální míra. Přemíra cukru zase vytvoří netuhnoucí břečku (o chuti nemluvě).  Cukr je vždycky lepší rozpustit – v mléce nebo si pro sorbet udělat cukrový sirup, v poměru jedna ku jedné. Další možnost je cukr důkladně rozmixovat, každopádně musí být ve směsi zcela neznatelný. Jsem zastánce tradičního, obyčejného cukru čili sacharózy na úkor jiných sladidel.

Existují pochopitelně vychytávky  dobrých přírodních sladidel typu agáve, stévie a podobně, ale recepty pak musíte jinak ladit a taky brát v potaz, že přírodní sladidla nejsou většinou úplně bez vlastní chuti. Uměle derivovaná sladidla zase využívají s oblibou potravináři – jednak jsou méně sladká a relativně levná, tudíž jich jde dát do zmrzliny celkem dost. Pěkně po nich nabývá objem, struktura je krásně hladká, lesklá.. Jen když se to moc přežene, máte po zmrzlině  notnou žízeň. Vysoká viskozita zmrzliny dělá na jazyku krémovější a ne tak ledový dojem, což je konzumentovi příjemné, ale o něco hůře se kopečkuje (že by se takto zrodilo nabírání špachtlí ?:)) .  Nejčastěji jde o nějaký typ invertovaného cukru jako je  spojení dextrózy a fruktózy. Fruktóza, čili ovocný cukr se chová podobně jako invertované cukry, ale je mnohem zdravější, též však podstatně dražší, proto se do komerčních produktů v čisté podobě takřka nedává. Najdete jí ale často v domácích receptech (zejména v typu vyrobte si zmrzku bez zmrzlinovače) ve formě medu právě pro ony vlastnosti, které zbraňují totálnímu „vytuhnutí“ zmrzliny. Akorát má med zase výraznou chuť, což jsem naznačovala už výše.

A o emulsifikátorech si povíme něco příště. Pokud sem chodí nějaký chemik, který tomu všemu doopravdy rozumí, budu ráda za všechna upřesnění.

(Obrázky jsem si půjčila z knížek The science of making ice -cream od C.C. Clarka a ze zmrzlinového průvodce Caroline a Robina Weirových.)

P.S. Malý update o cukru. Používám obyčejný cukr krupice (případně krystal, jinak čím jemněji je cukr granulovaný, tím lépe se pojí se zbytkem směsi, což platí zejména v těch případech, kdy se třeba jen mixuje do hladka s ovocem). Na určité druhy se hodí tmavý třtinový. Nerafinovaný cukr zmrzlinu barví více do tmava, ale vyloženě prospívá druhům s alhokolem. Lze použít jednoduché pravidlo – kam byste normálně dali tmavý cukr, tam jej použijte i do zmrzliny (třeba na mojito sorbet). U moučkového bych byla opatrná s tím, že obsahuje různé protihrudkující látky, což může negativně ovlivnit chuť.

Řekla kráva krávě..

já mám ráda mléko v kávě./A ta druhá řekla/Nu-já mám raděj smetanu.

Já jsem ještě mlsnější než milí přežvýkavci z básničky Jiřího Žáčka. Mám ráda v kávě mléko i smetanu a ideální spojení mléka, kávy a smetany nabízí kávová zmrzlina. Za recept budiž dík Davidu Lebovitzovi a jeho skvělé kuchařce The perfect scoop. Na kávovou zmrzlinu existuje spousta receptů a většina radí použít čerstvě uvařené espresso. Pomiňme, že doma obvykle skutečně kvalitní espresso jako od profi baristy připravit nelze. Ale ani s alternativní přípravou kávy třeba v aeropressu nikdy nedocílíte té nejintenzivnější kávové chuti a vůně zmrzliny. Jednoduše proto, že je nutné do směsi nalít kávy celkem dost. A káva, to je především voda. Nespoutané molekuly vody se ve zmrzlině chovají neurvale, z čehož vznikají dlouhé krystaly – čili ledové kousky, konzistence navíc postrádá smetanovou hebkost.

Trik receptu spočívá v tom, že kávová zrna předají chuť smetaně a mléku. Mléčné výrobky dobře chytají vůně a pachy, jak si člověk všimne, když nechá nezakryté máslo v ledničce. V tomto případě ale tato vlastnost pracuje pro nás  – stačí mléko a smetanu rozehřát s kávovými zrnky a nechat pěkně louhovat. Aspoň hodinu – pak záleží na tom, co kdo snese, ale bacha na postupné hořknutí. Není to úplně nejlevnější řešení – vyplatí se použít zrnka vyšší kvality a především čerstvá. Výsledek je ale mnohonásobně lepší a chuť kávy intenzivnější, než když se do stroje lije káva tekutá. Jo a nezkoušejte, že posléze zrnka opláchnete a použijete do kávovaru – to nejlepší už ze sebe vydala (prakticky ověřeno strýčky skrblíky:)

Intenzivní kávová (na cca 800 ml zmrzliny – něco mléka zrna nacucají a už nevydají zpět)

375 ml plnotučného mléka

150 gramů cukru

125 gramů celých kávových zrn

špetka soli

375 ml smetany ke šlehání

5 žloutků

1/2 lžičky mleté kávy (v originále je pouze 1/4 lžičky, ale já dávám víc, původní množství nebylo skoro ani znát.)

Ohřejte společně mléko, cukr, sůl a 125 ml smetany, přidejte kávová zrna. Jakmile je směs teplá a cukr rozpuštěný, sundejte z ohně, zakryjte a nechte aspoň hodinu louhovat při pokojové teplotě.  Pokud po hodině zvednete pokličku a cítíte omamnou vůni kávy, znovu směs ohřejte. Nalijte zbytek šlehačky (250 ml) do větší mísy. V menší misce si zamíchejte 5 žloutků. Jakmile jsou žloutky spojené, nalijte do nich pozvolna horkou mléčno – kávovou směs, zamíchejte. Pak vraťte tekutinu (stále se zrníčky) zpátky do hrnce, ve kterém jste nechávali směs předtím luhovat a na mírném ohni za stálého míchání vařte do zhoustnutí. Exaktní typy použijí teploměr – za hranicí 85 stupňů Celsia riskujete zdrclá vajíčka. Bez teploměru je nejjednodušší provést test pomocí silikonové stěrky, která je na míchání směsi ostatně nejvhodnější. Pokud směs houstne a pokrývá zadní stranu stěrky tak, že v ní zůstane cestička po vašem prstu, je hotovo. Opatrně nalijte pasterizovanou a zhoustlou směs přes cedník (ten zachytí jak zrnka, tak eventuální kousky tuhých žloutků) ke zbylé smetaně do mísy a dejte vychladit. Na závěr přisypte pro lepší texturu i vzhled trošku čerstvě mleté kávy a nalijte do zmrzlinovače.

Mimochodem, tuhle kávovou milují i lidé, co jinak kávu nemusí. Hořkost je příjemně kávová, nepřeslazená, ale dostatečně sladká na to, abych od zmrzky musela svou tříletou dceru vyloženě odhánět. Fotky pocházejí z přípravy kávové na Apetit piknik  – ostatně tam patřila k oblíbeným druhům.

 

Okurka je jen převlečenej meloun!

U kombinace okurka–máta–gin jsem nepochybovala, že ten, kdo se jí odváží ochutnat, litovat nebude. Vždyť okurka je jen převlečený meloun a nad melounovým daiquiri se taky nikdo neošklíbá.  Když jsem narazila na recept, který používal okurku ve spojení s bílým vínem,  hned jsem ho musela zkusit a donést protřelým jazykům scukařů na jeden soukromý dýchánek na trávě ve Stromovce.  A právě tam se zrodil nápad, že ještě víc by tomuhle sorbetu slušel gin. A je to naprostá pravda.  Doma jsem pak ubrala něco cukru z původního receptu a přidala na alkoholu. Musím říct, že zájem o okurkovou daleko předčil mé očekávání  a dokázal, že nadvláda jahodové, vanilkové a čokoládové (tři celosvětově nejprodávanější druhy) nemusí být absolutní. Na Apetit pikniku právě okurka trhala rekordy a pokud někdo žadoní o recept, tak chce „ten okurkový.“ Když na víkend ohlásili tropické teploty, bylo jasné, že okurková je ta pravá.

Co byste měli ale vědět, než se do výroby pustíte: Kvůli poměrně velkému množství alkoholu (jak ví každý, kdo si schovává „pro všechny případy“ stejně jako já namraženou láhev vodky v mrazáku) sorbet pomalu mrzne a rychle taje. S poměry se tedy musí opatrně, jinak z toho zmrzlina nikdy nebude.

Mužstvo pruhovaných čeká na svůj výstup

Na druhou stranu tahle směs je ideálné i pro ty, kteří nevlastní zmrzlinovač. Skvěle z ní půjdou vyrobit nanuky pro dospělé (stačí směs nalít do formiček) nebo vytvořit ledovou tříšť čili granitu – směs se nalije nejlépe do kovové nádoby a během mražení se průběžně rozrušuje vidličkou tak, aby vznikly velké krystaly. Granitu s klidem servírujte s brčkem ve sklenici a ujišťuju vás, že budete hvězdou každé zahradní slavnosti a po mojitu nikdo ani nevzdechne. Navíc je to -na rozdíl od mojita – velmi šetrná varianta co do množství alhoholu. Výhodné pro čistou hlavu, tak pro stav peneženky. Komu je ginu málo, klidně ať tím hotovou okurkovou ještě přelije.

Takhle to vypadá jako ztělesněné zdraví! (nebo voda z rybníka, podle úhlu pohledu.)

Uvedené hodnoty v receptu berte spíš orientačně – nemám to ještě všechno dokonale nakalibrované, a alkohol přidávám spíš podle oka. Pro Apetit piknik jsem navíc okurkovou vyráběla doslova na litry, takže menší množství se mi teď  odhaduje trochu s obtížemi.

Na necelý litr budete potřebovat:

  • Cca čtyři středně velké pevné okurky
  • šťávu ze dvou citronů
  • několik stonků máty

zhruba 170 – 180 gr cukru, méně bych rozhodně nezkoušela, protože nedostatek cukru v kombinaci s alkoholem může zapříčinit vznik sladké okurkové ledové polévky, ale zmrzka z toho nebude. Kdo raději sladší, klidně nechť dá 200 gr.

několik lžic velmi kvalitního ginu (tady nešetřit! Já používám Bombay Saphir) – ale ne více než velký panák – opět radím, vychytejte si sami. Směs každopádně musí po jalovci příjemně vonět.

Směs v procesu míchání ode mě dostala přezdívku ropuší kůže.

Nyní budou ve výhodě majitelé mašin, které většinu času příšerně překážejí na lince a používají se tak jednou ročně při nadúrodě jablek. Ano, odšťavňovače. Důležité je totiž použít z okurky jen štávu a dřeň nechat stranou. Kdo nevlastní odšťavňovač, použije trochu pracnější techniku. Okurky se oloupou (to i v prvním případě), nakrájí, rozmixují tyčákem a pak se z nich přecedí jen šťáva – samozřejmě pokud tedy zrovna netoužíte po zmrzlém okurkovém salátě. Dužina totiž dává zmrzlině nepříjemně moučný pocit v puse. Tím máte skoro hovoto. Do  šťávy přisypete cukr a mixujete tak dlouho, dokud se nerozpustí. Dochutíte citronem, alhokolem a ginem. Lístečky máty nasekejte na drobno a okamžitě, než stačí zhědnout přidejte do směsi. Množství máty je opět závislé na osobních preferencích. A šup s tím do stroje, formiček, nebo jen mrazáku. Dejte vědět, jak se povedla, především vítám experimentárory s množstvím ginu – samotnou mě zajímá ta tenká hranice mezi zmrzlinou a namraženým okurkovým koktejlem 🙂

Výsledek však nakonec nejen dobře vypadá, ale hlavně chutná. Těsně po domíchání je ještě hodně světlá, ale v mrazáku opět více zezelená. 

 

Ještě jednou o Apetit pikniku… poté

Děkuji mockrát všem, kteří přišli na Apetit piknik, nedali se odradit frontou, vím, že někteří ji vystáli dokonce dvakrát. Ani nevíte, jak moc mě těší všechny pochvaly, ať již osobní přímo na místě nebo třeba tady na blogu nebo na Facebooku. Je nám líto, že se nedostalo na všechny, i když jsme dělali, co se dalo. Možná všem zklamaným a otráveným pomůže pochopit, když si přečtou, co stojí za výrobou zhruba pěti set kalíšků, které jsme pro vás zvládli připravit.

Tři kopečky od Cake Days

Fotka z blogu Cake Days, kde najdete spoustu dalších úžasných snímků. FOTO Klára Bernklau

Zmrzlina je určitě míň náročná disciplína než dorty nebo tvarování marcipánových andílků na cupcakes. Ale bezpracná taky docela není. Mockrát jsem si vzpomněla na podle mě nejlepšího českého zmrzlináře vůbec, pana Darka Hrivnáka z Tuchlovic, který mi na jedné soukromé degustaci v jeho zmrzlinárně řekl: „Vidím, že vás od zmrzliny neodradím, že jste stejný blázen jako já. Ale mě nikdo neupozornil, že dělat zmrzlinu je dřina..“ Ve větším až velkém to totiž celkem dřina je. U nás začíná tím, že se do naší minikuchyně ve dvoupokojovém bytě stěhuje zprvu stroj na zmrzlinu, v červnu následuje velký půjčený mrazák. Zhruba čtrnáct dnů před piknikem ho začínáme plnit prvními kelímky. Ty jsme celkem složitě sháněli – chceme bílé bez potisku, nakonec si je necháme objednat až z Francie spolu s dřevěnými lžičkami. Na každý kelímek lepíme samolepku s logem a ručně popisujeme příchuť. Na víčko lepíme barevný puntík, abychom ho v mrazáku lehce poznali. Všechno banální úkony, ale když je děláte pětsetkrát…

Okurková zmrlina s ginem a mátou zákazníky zaujala

Okurková zmrlina s ginem a mátou zákazníky zaujala. FOTO @jirka_skipp

Ještě že mám tak skvělého muže, který nejen že umí obstarat všechny věci technického rázu, ale ještě mi obětavě pomáhá plnit kalíšky a rychle kelímky přemisťovat do mrazáku – studené a vlhké totiž začíná okamžitě na samolepkách dělat varhánky. Obětavě taky myje po každé dávce stroj a tuny nádobí, co produkuju, jede mi pro košíky jahod, zařídí bedýnku českých třešní, které v době, kdy je nutně potřebuju, přechodně zmizely z trhu..

Já zatím stojím u plotny, ohřívám mléko, rozpouštím v něm cukr, rozbíjím vejce, pasterizuji ručně žloutky v mléku, míchám, dokud směs nehoustne. Pokud je ve směsi káva, máta, nebo třeba kokos, necháváte je  v mléce louhovat, aby surovina dala mléku chuť – takže pražíte kokos, opíráte mátu od písku, sypete do směsi a následně cedíte kávová zrna..S ovocnými je trochu méně „drbání“ –  i když..Vypeckujeme třešně, odstopkováváme a krájíme jahody, odšťavňujeme okurky, pasírujeme zrníčka z malin či rybízu a vymačkáváme citron za citronem. Některé ovoce, třeba třešně, je také třeba povařit, aby se z nich vypařilo co nejvíce vody, která jinak dělá ve zmrzlině ty ošklivé ledové krystalky..

S touhle vší prací začínáme většinou kolem desáté večer – už jsme doma z práce a podařilo se nám uložit a uspat naši skoro tříletou dceru. Rozumějte, nepíšu to proto, abych si stěžovala. Všechno jsem to dělala ráda a bohatě se mi vrátilo ve spokojených lidech, z nichž někteří poprvé zjišťují, jak skutečně chutná zmrzlina z čerstvých surovin a pravého ovoce. Sama si tenhle příjemný šok pamatuju a je úžasné vidět, jaký účinek má domácí zmrzlina na spokojené konzumenty.  Beru to i jako dobrou přípravku na možný profi provoz, protože ono je skutečně něco jiného, pomazlit se takhle s litrem zmrzlinové směsi a pak jich stejným způsobem udělat čtyři desítky. Do mrazáku se už ale víc nevejde a začíná se projevovat únava. Nevšimnu si třeba, že mi nakysla smetana, takže uvařím a zpasterizuju směs, pro jistotu ji ochutnám a vzápětí plovou tři litry do výlevky.

Naše ochotná kamarádka Hanka, která se sama nabíla pomoct a můj manžel.

Naše ochotná kamarádka Hanka, bez níž bychom obsluhu stánku nezvládli a pravá ruka Tří kopečků, můj muž. FOTO @adbar

Proč to tedy vlastně všechno píšu? Trochu na omluvu, trochu na vysvětlení. Každopádně po Apetit pikniku už mám jasno: skutečně vím, že chci dělat zmrzlinu, že je to něco, co mě hluboce vnitřně uspokojuje. A za to patří dík vám, kteří jste přišli a mohli ochutnat. To že jste stáli ve frontách a na některé se nedostalo, je na druhou stranu dobré znamení, že poptávka po dobrém jídle roste a třeba podnítí další a další výrobce, aby se pustili do profesionální výroby. Bude-li  zase další Apetit piknik, je vysoce pravděpodobné, že Tři kopečky na něm najdete.

P.S. Ještě pár osobních poděkování na závěr. Děkujeme Apetitu, že si nás coby zcela neznámá a neověřená jména vybral a že všechno organizačně klapalo. Díky patří našemu kamarádovi Filipovi ze studia Desiniq, jenž pro nás vytvořil báječné logo jen za slíbený přísun zmrzliny, kterou ale dosud nedostal. Hance, která má rozený obchodní talent a v hlavě kalkulačku a bez níž by fronta u stánku byla zcela nezvladatelná. Navíc nás zachránila, když jsme zapomněli donést na stánek ubrus! Díky také Chez Lucii za morální podporu, rudl na stěhování mrazáku a průzkum trhů, kdy mi hlásila, kde mají zrovna čerstvé jahody, rybíz a maliny. Díky taky ekostatku Vlkaneč, který pro nás zajistil neskutečné množství 80 kvalitních výběhových vajíček za mimořádně laskavou cenu. A v neposlední řadě taky díky dědečkovi a babičce, kteří se na poslední týden a den prodeje ujali hlídání a uvolnili nám ruce tak všechno stihnout a nezhroutit se.

Také naši kamarádi často vyšli zkrátka. FOTO Jakub Matějů

Jen růžová to může být!

Prozpěvuju si průběžně, zatímco zmrzlinový stroj míchá něžně růžovou rebarborovou nebo divoce růžovou jahodovou. Pozdní jaro/brzké léto je prostě ve znamení růžové.

V malém formátu to prý vypadá jako kaše a párek..ale já doufám, že ne!

Udělat sorbet je asi ta nejjednodušší věc na světě. Stačí dodržet správný poměr ovoce, cukru a vody a máte to v kapse. Jistý zádrhel tu je  – sorbet je ze své vodnaté podstaty mnohem krystaličtější než smetanové zmrzliny, kde se tuk mléka a vaječného žloutku stará nejen o rozšiřující se linii pasu, ale také o jemnost a krémovitost.  Proto mi sorbety připravily lecjaké zklamání. Tedy dokud nepřišel on! Nejen osvědčený recept, který mě naučil, že cukr je pěkně třeba nejdřív ve vodě za tepla rozpustit, ale především nový zmrzlinovač. Je to italský elegán, pěkně celonerezový suverén, který arogantně zacpe člověku celou kuchyň. Je to ale stejnou měrou i dříč hornického naturelu, který míchá a míchá a nestěžuje si, že je směs málo nachlazená a že se po jedné dávce musí vyčerpaný uložit k celodennímu spánku v mrazáku. Jeho předchůdce všechny tyhle neduhy měl a zejména při sorbetech funěl námahou a motorek kvílel tam, kde můj Lello Mussa Pola jen přede.

 

Pro úspěch hladkého sorbetu je  výkon motoru a chlazení dost zásadní. Na druhou stranu, vynikající ovocnou chuť pořídíte i hrubší struktuře navzdory, nebo směs jednoduše vlijte do formičky na nanuky. Pak se obejdete bez zmrzlinovače úplně.

Jahodový sorbet

450 gramů jahod

375 ml cukrového syrupu

šťáva ze dvou citronů

Je to až dětinsky jednoduché – jahody se omyjí, zbaví šťopek, nakrají na kousky. Společně s cukrovým syrupem se rozmixují chuť se ladí citronem – bacha, nemělo by to být moc sladké, citron chuť jahod nakonec vypíchne. Osvěživá je i limeta, kterou jsem použila párkrát místo citronu. Proti přemrznutí je možné zabojovat lžící či dvěma nějakého chuťově neutrálního alkoholu, třeba vodky. Konzistenci lze podpořit také našlehaným bílkem – já ho ale do sorbetů nepřidávám – ne snad z hrůzy z tepelně neopracovaných vajec (to je asi důvod, proč se bílky v této podobě nezjevují v amerických kuchařkách, aby jejich autoři nemohli být nařčeni z šíření nákaz ) ale prostě proto, že textuta z profi zmrzlinovače (byť je určený jen pro malé provozy) je dobrá sama o sobě a bílkovou berličku nepotřebuje.

Jo a vlastně ještě ten cukrový syrup. Tady je postup taktéž zcela primitivní – cukr se jednoduše odměří a zalije horkou vodou a dá se vychladnout, nějaké postupné míchání a rozehřívání na plameni je úplně zbytečné, jen se ztrácí objem tekutiny.  Počítejte s tím, že poměr je jednoduše většinou jedna ku jedné, ale výsledné sladké vodičky je vždycky o něco míň. Pokud vyrábíte 375 ml vody na 375 gr cukru, vznikne cca 600 ml. Z toho teprve odměřte daných 375 ml do sorbetu. Syrup je možné připravit klidně z kila cukru, v lednici vydrží zakrytý docela dlouho a pak můžete sorbetovat až do alelujá. A udělat si třeba..nachové plachty.

Prostě něžná je noc.

Tři kopečky na Apetit pikniku

Tři kopečky se poprvé představí širší veřejnosti na Apetit pikniku, akci, kterou pořádá časopis Apetit. Jde o druhý ročník moc příjemné události, která spojuje dobré domácí jídlo, příjemnou živou muziku, povalování na dece a hry pro děti. Loni – ač byl říjen, počasí ukázalo nebývale vlídnou tvář a na pikniku vznikla dokonalá iluze léta. Tak doufáme, že letos nevznikne dokonalá iluze podzimu.

A to i proto, že Tři kopečky – tedy já za pomoci mého skvělého muže Pavla – vyrábí zmrzlinu o sto šest. Zmrzlinový stroj jede na plné obrátky a pronajatý skladovací mrazák teskně hučí jak Niagára nejen do noci, ale furt :). Z lednice na mě vypadávají litrové láhve čerstvé smetany a žloutky letí do zmrzlinovače po platech. Nejradši bych udělala celou plejádu příchutí (i proto, že sekat po desáté čokoládovou mě moc nebaví), ale nakonec jsem naznala, že nemá cenu udělat dvacet příchutí po deseti kelímcích a pak už jen oznamovat, co všechno už není.

Napíšu tedy raději, co chystám – i když dokud nebude všechna zmrzlina tuhá ležet na poličce v mrazničce, je možné, že dojde ke změnám – záleží totiž i na to, zda se dostanu k dobrému, zralému ovoci,  jaké jsem si vysnila. Tři kopečky totiž nabídnou přesně takovou zmrzlinu, jakou si dělám pro sebe nebo pro přátele. Mléko, smetana, žloutky, případně čokoláda vanilka, káva – to jsou ingredience do smetanových. Ovoce, cukr, voda – a v případě okurkové gin – nic víc není pro sorbety třeba.

Zmrzlinové hodiny ukazují za deset minut dvanáct! (Apetit piknik je za dveřmi!)

Zmrzlina bude k dostání již v předpřipravených kelímkách – porcích cca o objemu dvou kopečků. Proč nedělám rovnou kopečky? Jednak proto, že nevlastním „kopečkovací“ vitrínu se spodním chlazením. Za druhé věřím, že předbalené porce mají vyšší hygienický standard.  Jak to všechno bude vypadat si můžete představit podle následujících fotografií.  A chystané druhy? Pro milovníky jemných smetanových hutná čokoládová, aromatická kávová, sladkost výběrové bílé čokolády doplní pikantní mučenka. Překvapivě lahodná je kombice máty a smetany..

Zda-li svědčí chlad třešním, půjde zjistit z třešňového sorbetu (snad ho nezkazím, je to troufalé, ale hodlám ho letos zkusit poprvé.) Zato jahodový, to už je klasika. Něco vymyslím s malinami – ještě nemám přesně jasno co. A pro dospělé osvěžující kombinace máta-okurka- gin.

Přijďte se podívat. 23.6., Karlínské náměstí. Podrobné info o akci zde.