Apetit piknik, ročník druhý.

Titulek je trochu zavádějící. Apetit Piknik se koná již po třetí, za naší účasti po druhé. V mnohém jsme se poučili. Leccos jsme se pokusili vylepšit. Něco se zase nedaří. Pojďte na chvíli nahlédnout, jak se v našem dvoupokojáku pokoušíme zlomit rekord ve výrobě zmrzliny na koleně.

Co je nedobré: Pořád žijeme v našem původním bytě. Máme ho moc rádi (ach ten výhled, vzdychnou obdivně všichni, kdo přijdou na návštěvu), ale pro potřeby čtyřčlenné rodiny je sakra malý. Teď ho znova okupuje velký mrazák, o který si usilovně snaží rozbít bradu sedmiměsíční lezúň, který ho používá coby pomůcku ku zvedání na vratké nožky. Dobré je, že dobrý člověk ještě žije a naší letošní mrazákovou krizi vyřešilo nuselské Sklizeno, které nám jen tak na důvěru zapůjčilo velký pultový mrazák. Čili motivaci plnit mám. S časem je to horší. Nejen že mám o proti loňsku o dítě navíc, ale zmrzlinožrouti v bistru Dish potřebují svou dávku drogy, a děti kamarádek slaví narozeniny a co je to oslava narozenin bez zmrzliny. Čili už jedu nonstop nějaký čas a únava materiálu se projevuje ještě před ostrým startem.

Nejvíc nás ale trápí počasí. Loni touhle dobou u nás sladce a omamně voněly třešně a jahody, sháněla jsem první maliny. Teď sice konečně začalo letní počasí, ale ovoce za pár dnů dozrát nestihne. Letos jahody teprve začínají a jsou leckdy kyselé jak šťovík, třešně zřejmě uhnijou na stromech a maliny leda z dovozu. Vysněné příchutě jako maliny s bezinkou, mandlovo-třešňová, jahody a šampaňské, tajný tip na angreštovou..no tak to všechno prostě nebude. Musela jsem vzít za vděk trošku jiným sezónním zbožím. Proto čekejte bezinkovou, která se pokusí zazářit samostatně v neobvyklém spojení s mlékem a trochou citronu. Pozor, bude jí omezené množství, přece jen je to zvláštní chuť a proto ji vyrábím podstatně méně než „tutovky“. Dále potom levandulovou s medem, protože levandule, to je prostě léto, i když vůni ze slunce nabrala v Provence a nikoli na české terásce. Citronovou s tymiánem, protože ostrá chuť citronu a aromatického tymiánu je osvěžující, takže člověk má pocit, že je trochu u moře,  i když je obloha šedivá.  Rebarboru, růžovou krásku domácích zahrádek, jsem spárovala s exotickým jasmínem. Je to hodně subtilní spojení (co se jasmínu týče), reveň ve v chuti poměrně robustní. Ale já tam slabouce na samotném konci chuti cítím vůni jasmínových dálek. Z loňských hitů počítejte s kávovou, fantastickou kávu nám laskavě dodal Jakub Hartl z La Boheme café – a na kvalitě kávy tahle zmrzlina stojí. Poznáte sami, my si pro jistotu loni udělali test s Marylou a byl to celkem šok.

 

Děti snad potěšíme vanilkovou, po které se loni hojně ptaly. A doufáme, že poslední týden už jahody nebudou zboží, které dostanete jen na trojí zaťukání a tajné heslo. A že bude neméně populární Wibledon a sorbet. Zahrávám si ještě s myšlenkami na bazalkovou a jiné, ale..Uvidíme, až poběžíme do finiše. Vlastně už v něm skoro jsme..

Inovovali jsme. Štvala nás víčka, která odpadávala, štvalo nás, že do zmrzliny může vzduch a tudíž i mráz, který pak v chlaďáku zmrzlinu jaksi „vyžírá“, zatímco ji máme vyžírat pouze a jedině my. Padlo rozhodnutí – budeme kelímky přímo zatavovat, tedy víčkovat. Je to hygienické a bude to líp vypadat (nebo to jsme si aspoň mysleli). Můj muž se tak pustil do studia víčkovacích strojů. Strávil nad tím dlouhé večery, jedno dopoledne na celní správě a nakonec dorazila krabice s čínskými znaky. Víčkovače totiž hojně využívají Asiaté při přípravě bubble tea. Čili máme v našem dvoupokojáku další krám. Brzy se ale dostavil kámen úrazu. Obsluha není tak komfortní, jak jsem čekala, čili víčkování nechávám zbaběle na Pavlovi. Ten se kochal krásnou průhlednou fólií na kelímku (rozumíte, je vidět dovnitř ta krásná růžová rebarborové a přitom je zmrzlina chráněna před vnějšími vlivy). Jenže pak ta mizerná fólie začala podivně v mrazáku odpadat. Pavel zkoumal, hrál si s teplotou přivařování, nicméně výsledek stále stejný. Dvě víčka drží jak ta pověstná helvétská víra a třetí se v mrazáku druhý den výsměšně sloupne. Asi bych propadla totálnímu zoufalství, kdyby nás nezachránil hliník. Neodstěhoval se do Humpolce, naopak přijel z Břidličné, odkud nám laskavě poslali dva tisíce víček jako vzorek 🙂 Ano, vzorek.  Je to totiž nemlich ta samá fólie, co máte na pribiňáku a spol. čili menší počet než deset tisíc kusů je prostě vzorek. Nevypadá to tak cool, ale zase jsou zmrzliny pěkně chráněné. Třeba si příští rok zařídíme rovnou vlastní potisk. Vím, že určitě někomu nebude nové balení vyhovat, ano, má to i své mínus, kelímek se nedá opětovně uzavřít. Ale neříkejte, že budete mít problém zmrzlinu sníst najednou, tomu nechci věřit. Každopádně nás omluvte, že část kelímků dostanete s fóliií, zbytek s hliníkem…

Tak to by bylo asi všechno. Nebojte, na okurku jsem nezapomněla! Přijďte se přesvědčit a kdyby náhodou zmrzlina došla, nehněvejte se, makáme na tom a třeba z nás jednou budou odvážní mladí zmrzlináři s krásnými, novými velkými mrazícími stroji s výtočí mnoha a mnoha litrů…

 

Čím kopečkovat (Mé železářství)

Můžete hádat, který článek na blogu se nejvíce čte a komentuje. Správně, je to téma  „jak si vybrat zmrzlinovač“. Ráda bych udělala nějaký update a seznámila vás s novými modely, ale můj Musso Pola funguje naštěstí bez poruch, takže nemám důvod zkoušet jiné mašinky (a výrobci mi zatím k testování bůhví proč nic nenabízejí 🙂  V komentářích ale zazněl i dotaz, čím se nejlépe kopečkuje. A to už za článek stojí.

Kopečkovací nástroje, to je moje další obsese – skoro jako zmrzlinové kuchařky. Jakmile jdu kolem kopečkovací lžíce, ovládají mě pusté materiální, křečkovací pudy. Třeba hrozně bych chtěla tuhle, ale asi se tu nějak nedá koupit..

Amco Scoop má revoluční rýhování, díky němuž prý nakopečkujete i nejtvrdší zmrzlinu. To bych ráda ověřila v praxi.

Vyzkoušela jsem všechno možné – kopečkovací lžíce, kleštičky, lžíci se speciálním jazýčkem, který vám má pomoci „vyplivnout“ zmrzlinu tak, aby se nepřichytila na stěny lžíce..Mám doma i špachtli, ale skoro ji nepoužívám, hodí se do většího provozu, kde máte velké vaničky (můžete se rozmáchnout) a v nich navíc stále ideální kopečkovací teplotu v rozmezí  mínus devíti až dvanácti stupňů. (čili chladící vitrínu.)

Pokud vás zajímá, co používají zmrzlinové celebrity, jako Jenni Britton Bauer, jejíž dnes již řetezec Jenni’s Splendid Ice cream nechybí snad v žádném výběru světových top zmrzlinárem, pak vězte, že jsou to lžíce firmy Zeroll. Nejsou zrovna levné, vyrábějí se (stále skutečně v USA) v široké škále velikostí a díky funkčnímu designu jsou ve sbírkách Moderního umění v New Yorku. Kouzlo spočívá v tom, že v rukojeti je solný roztok, který dlaní zahřejete a teplo pomůže vyloupnout lehce zmrzlinu ven. V rukojeti skutečně cosi slaboulince šplouchá a lžící byste neměli třískat o zem ani ji dávat do myčky. Zerollky jsou rozhodně top zboží a můj oblíbený nástroj.

Zeroll. Americká tradice od roku 1935. Stále vyráběná v Ohiu.

Kleštičky…kleštičky nemají nejlepší pověst, protože zmrzlináři je tak rádi ořezávají…Až to hraničí s neúctou k zákazníkovi, hlavně aby na nich neuvízl kousíček navíc..Ale když jsou povedené, udělají dobrou službu. Většinou jde ale spíš o pěkné nepodarky. Proužek vevnitř se zasekává, na tvrdé zmrzlině si ho můžete lehce vylomit. U levných kleštiček máte  takřka 100% jistotu, že jak je vezmete na příliš tuhou zmrzlinu, uděláte jim pracovní úraz. A  superkvalitní nebývají ani ty dražší. Mám štěstí, že jsem dostala kleště staré, z dob, kdy babička mého muže pracovala (v 80. letech) ve vrbenském Kovomatu – tak se říkávalo domácím potřebám.  Kopečkují jedna báseň – takže pokud máte doma někde retro poklad, honem ho vytáhněte zpátky do služby.

Ty dobré jsou přímo ve středu. Nejlépe jim jezdí mechanismus, nezadrhávají, vyklápějí hladce a povedeně. Ostatní bych nejspíš mohla s klidným srdcem vyhodit, jen mi straší v šuplíku.

A další lžíce. Barevná plastová je důvěrně známý výrobek z Ikei. U nás doma se používá jen k vydlabávání dýně (to bych Zerollkám nikdy neudělala!) a jako případné kousátko pro děti. Kdysi, v dávnověku, se s ní snad i kopečkovalo, ale žádná slast to nebyla. Pak tu máme ještě levnou lžíci s „vyflusávacím mechanismem“ , rodem z Tesca (tuším, že přímo i Tesco items.) Na to, že byla směšně levná, funguje docela dobře. Ale rychle se zanáší. Pod jazýček se dostane zmrzlina a ucpe se. První kopeček je však výstavní.

Ikea a Tesco forever. Že to taky máte doma?

Jazýček je ale už out. Lepší je propadlo.

Na téhle lžíci se mi líbí, že vypadá jako kdyby ji z brašny vyndal instalatér. Hrozně technicky, chápete? Doma ji ale nemám, tak nevím, jak funguje.

Prostě možnosti jsou nepřeberné. Nabírejte, čím chcete  – jen předtím nemáčejte lžíci v horké vodě. Jistě, zmrzlina půjde ven snáze a bez odporu, ale ničíte si zbytek zmrzliny ve vaničce. Voda totiž v kontaktu se zmrzlinou okamžitě mrzne (zvlášť ta vřelá) a znehodnocuje povrch zrmrzliny. Ani studená voda není ideální řešení, lepší je nechat trochu povolit…

Průvodce zmrzlinovým Bruselem

Co kdybyste mohli strávit čtrnáct dnů v Paříži? Anebo Londýně? Asi byste neodmítli. A co kdyby to byl Brusel?

Hlavní město Belgie a hlavní město Evropské unie samozřejmě nikdy nebude tak chic a romantické jako Paříž ani tak trendy a kolotající životem jako Londýn. Ale pověst šedivého škaredého eurokrata má neprávem. Tenhle text sice bude hlavně o bruselské zmrzlině, ale přesto v něm budu dělat Bruselu advokáta. Brusel architektonicky na EU vskutku moc nevydělal. Při přestavbě města šly v šedesátých letech k zemi secesní paláce, aby je nahradily šeredné administrativní budovy pro početné úřednictvo a avenues podkutaly všudypřítomné tunely. „Bruselizace“ sice opravdu vzala Bruselu kus půvabu, ale pořád dost zbylo. I Brusel má duši a nemyslím tím napulírovaný pozlátkový kousíček kolem Grand Place a sošky čurajícího chlapečka.

Můžete se vydat Bruselem komiksovým  – po celém městě najdete zdi, ze kterých na vás mrká Tintin či jiné ikony frankofonního komisku (speciální tour po komiksových zdech má svého průvodce i mapu). Nebo si dejte Brusel secesní -začněte dechberoucí vilou architekta barona Viktora Horty a pokračujte po skvostných fasádách domů Paula Hankara, na kterých můžete hledat nejrůznější alegorie (kdo najde japonskou kočičku?). Případně se jen tak loudejte na blešák v Marolles, kde sídlí místní starožitníci (a svezte se tam od Justičního paláce skleněným výtahem), poznávejte módní čtvrť Ixelles s tepající Avenue Louisa nebo se projděte po Uccle – to je ten pravý Brusel. Navíc ověnčený prstenci parků – málokdo ví, že Brusel je jedna z nejzelenějších evropských metropolí.

 A v neposlední řadě je Brusel sladký. O čokoládě, artisan sušenkách Spekulooos a waflích se netřeba zmiňovat. Marcolini, Wittamer, Blondeel – abych jmenovala aspoň pár místních chocolatiérů. Zajímavá je ale i zdejší zmrzlinová scéna. Obětovala jsem se a vzdor studenému počasí (jaro si letos nepospíšilo ani v Belgii) jsem ty nejzajímavější zmrzlinové podniky otestovala několikrát.

Testovali jsme a ochutnávali velmi pilně.

Doslova na každém roku narazíte v Bruselu na firmu Capoue. Má pěkné logo a pobočky po celém Bruselu (přesně deset) a pyšní se nápisem Artisan glacier since 1947. Prolustrovali jsme Capoue takto – jahodová, lesní ovoce, mandlová, čokoládová, rum s rozinkami, pistáciová, citronová a červený pomeranč. Ze všech příchutí byl nedobrý (chutnal chemicky) červený krvavý pomeranč. Ostatní ušly, pistáciová byla hodně hnědá, ale bez stopy oříšků. Plnou chutí  překvapila jahodová. Čokoládová chutnala jako kakaová, což je v zemi výběrové čokolády docela mínus. Ve všech porcích jsem nalezla krystalky. Podle skoro místňáků má Capoue trochu kolísavou kvalitu, v létě prý chutná lépe, možná proto, že zmrzliny jdou rychleji na odbyt a na pultě si nepoleží. Také porce nebyly nijak olbřímí, ale cena standardní, 1, 50 euro za kopeček. Tak mají naceněnou zmrzlinu skoro všichni, maximálně se liší o deseticent. (směrem nahoru). Capue je podle mě takový prima průměr, něco se povede lépe, něco hůře, každopádně kdyby takhle chutnala zmrzka, co si bez obav můžu dát někde na rohu, skáču do stropu radostí. Pokud budete v Bruselu stiženi akutní chutí na zmrzlinu, klidně do Capoue jděte.

Capoue – neurazí, ale ani vyloženě nenadchne.

Pokud ale budete třeba jen kousek od náměstí kolem kostela Svaté Kateřiny, těch pár kroků se vyplatí. Sv. Kateřina je docela gurmánská oblast, plná restaurací (rybí i fajnová burgrárna) a na rohu najdete rybího bistra na stojáka, kde si můžete vysrknout báječné, po mořské vodě chutnající super čerstvé ústřice, dát si rybu z grilu nebo se zahřát horkou rybí polévkou. Bistro Nord Zee – Mere du Nord  je na jednom konci náměstí, na druhém najdete firmu Comus et Gasterea. Název podivný, vývěsní štít rovněž, klidně byste to přešli. A přitom byste minuli špičkovou zmrzlinu, jednu z nejlepších, co jsem jedla. Ledovému království vládne pan Comus, vysoký chlapík s šedou hřívou a nevlídným výrazem, kterým vás propaluje už od dveří. Pokud si myslíte, že zrmzlináři jsou milí lidé, co hladí dítka po hlavičkách a na kornout jim lentilkami přilípnou klaunský obličej, tak jste právě narazili. Comus je bručoun a když jsme vstoupili do krámu s hordou dětí a zapomněli pozdravit (ale jen proto, že jsme odtrhávali dětské ručičky, aby neoťapaly celou vitrínu), dal nám pěknou lekci. Takže hezky od dveří hlasité Bonjour a nasadit úsměv od ucha k uchu. Pak roztaje i zmrzlinář nelida. Příchutě mají u Comuse napsané křídou na dřevěných tabulkách a v průvodcích se dočtete, že si u něj můžete zajít třeba na  ančovičkovu, fenyklovou, hořčicovou nebo zmrzlinu s příchutí mušlí! Ty ale zřejmě dělá jen v sezóně, ve studeném jaru nejaru se držel tradičních chutí a sezony, takže převažovaly smetanové těžší chutě a  sorbety z exotického ovoce. Nejsem nijak zvláštní fanoušek liči, ale Comusova liči zmrzlina byla naprosto excelentní a osvěžující. Stejně tak mango a nedostižný červený pomeranč, tak dobrý, že jsem se ho mohla ulízat. Chutnal snad ještě lépe než ovoce samo, šťavnatě, sladce i trošinku hořce.. Vanilka je hustá a poctivá, banánová sametově hladká a přesto s intenzivní chutí banánů.

Jestli milujete slaný karamel, tak Comusův vás dostane do kolen. Je hodně kouřový, velmi intenzivní v karamelové chuti a soli je tam jen malinko na podtržení chuti. Já dělám “caramel salé” trochu jinak, ale tenhle byl podle mě dokonalý.  Kokosová zmrzlina pěkně na skus křupe kokosem, spekulusková chutná prostě jak ty sušenky. Snad jen jahoda mi přišla trochu obyčejná, jako taková úlitba zmrzlinářské profesi (jinak byly chutě čistě sezonní) a na kávové bylo znát, že nebyla použita výběrová káva. Chutnala kapku přepraženě, spáleně. Švestky v rumu by si podle mě zasloužily taktéž  lepší pálenku, ale to jsou jediné výtky, jinak smekám, pane Comusi! Kdybyste měli v Bruseli jíst jedinou zrmzlinu, jděte rovnou sem. Kopeček tu stojí obligátní euro pade, ale kvalitativně je tak o tři třídy nad Capoue.

Neosobní dům, divný štít – nevědět, co tu je, minula bych.  Ale ta zmrzlina, ta je!

Caramel salé a spekulusková.

Mína miluje mango.

Zatouláte-li se do Uccle, narazíte na dvě zmrzlinárny v těsné blízkosti. Glacier Zizi a Il Gelato od sebe dělí jen pár desítek metrů a jedna křižovatka. Když jsem objevila Ziziho, (ehm, prý to ve francoužštině znamené cosi jako..pindík..no pojmenovali byste tak zmrzlinárnu?), byla jsem nadšená, že mám další poklad. Jenže si to trochu zkazili druhým testem. Ale popořádku. Zizi stojí na rohu a hned vidíte obrovskou vitrínu s vaničkami (na rozdíl od Comuse, ten na nich měl víka a kopečkoval tak, že krabici vyndal, položil na stůl tak trochu bokem od zákazníkova oka, nandal porci a zas zavíčkoval). U Ziziho se na vás příchutě smějí a už to jede – fialková, jogurtová, mučenková..Pro obligátní test pistáciová. Obsluha je super příjemná, dokonce mluví anglicky a nerozhodným dává ochutnat na lžičku, co si kdo zamane. Chvíli si myslím, že jsem ve zmrzlinovém ráji. Fialková je slabě fialová a chutná příjemně, nikoli vlezle po fialkách. Jogurtová by mohla být kyselejší, ale je fajn. Mučenková skvostná, pistácie dobré, ale bez oříšků (to se tu nějak nevede, nebo co..)

Zizi zvenku, lilo a byl podvečer, fotky za moc tudíž nestojí.

Tuhle jsme fotili..ehm..v autě. Lijavec a spící mimino vzadu ve voze.

Každopádně vřele naladěni odcházíme do nedalekého Il gelata. To si prý založili dva italští chlapíci  někdy v raných 90. letech. Dva bratranci prý chtěli dovést chuť pravé Itálie. Uccle je údajně rozděleno na dva tábory jako Montekové a Kapuleti –   jedni přísahají věrnost Zizimu, další by se do krve bili za Il gelato. Tak těm druhým vzkazujeme: rány si ušetřete. Spor není o čem vést – Zizi je mnohem, mohem lepší. Chuť pravé Itálie po prvním líznutí chutná jako marketingové kecy. Jahodová mi připomíná zubní pastu Perličku. Mandlová není špatná, ale nechává pískový spad na jazyku, tady asi někomu ujela ruka se škrobem. Slaný karamel? Chá, leda tak dětské rozpuštěné karamelky. Na 100% přírodní zdroje bych u Il gelata nevěřila, i atmosféra je taková jaksi hypermarketová a zmrzliny zdobí pokrájené ovoce (pardon, ale to je skoro vždy špatné znamení – zatímco u Ziziho píšou příchutě fixkou na bílou tabuli, tady všechno má svou předtištěnou ceduličku..) Jsou to první a jediné zmrzliny, které v Bruselu nedojím a vyhodím. Ne, nejsou tak fatálně hnusné, ale nemám chuť si zabírat žaludek sladkou lepeninou, když jsme si zvykli na lepší..

Už štít vypadá tak hypermarketově..

Jediné skutečné zklamání za celou dobu. Il gelato nepřesvědčilo.

Škoda je, že druhá návštěva u Ziziho poněkud schlazuje horké zmrzlinové hlavy. Tentokrát chceme zmrzlinu s sebou, ale domluvit se s obsluhou (ta komunikuje převážně francouzsky) je nad lidské síly. Chcete kopeček do nádoby? To nejde, minimum tři kopečky. A ty jsou v nádobě pěkně rozňahňány lžící, aby se k nim nedala dát jiná příchuť, ale aby se vyrobilo cosi jako supermarketové balení. A vzít si méně než půl litru? Nemožné. Každopádně mám asi smolnou ruku, protože další testovací příchuť, rum a hrozinky, je nedobrá. Může za to levný, přisprostlý rum. Zmrzlina chutná po špatném alkoholu, v puse zůstává nepříjemný “ocas”. Vanilková je smetanová a hodně jemná, snesla bych ji voňavější. Ještě že mám citron, to je zase božská intenzivní štípavá chuť, s kandovanou kůrou k tomu..Takže Zizi 1:1, pokud jdete kolem, nevynechejte a nebojte si říci, ať vám dají ochutnat na lžičku a podle toho volte svou finální sestavu.

Po celé Belgii, zejména na turisticky exponovaných místech, narazíte na Australian homemade ice cream. Není třeba se jí bát, i když je to průmyslově vyráběná zmrzlina. Chtuná hodně smetanově, trochu jako blahé paměti ruská, ale tak trochu na jedno brdo. Vanilková? Ehm, smetanová. Javorová s pekany? Příchuť sotva patrná, zrmrzlina chutná opět převážně smetanově.

Víc se za čtrnáct dnů chladného počasí na vlastní žaludek otestovat nebylo – a že prý by bylo ještě co. Vlastní zmrzliny (hlavně nanuky) vedou i chocolatiéři jako Yasushi Sasaki i Pierre Marcolini či Wittamer, dobrou zmrzlinu má podle referencí palačinkárna a zmrzlinárna v jednom  Framboisier Doré a prý je ještě pár zajímavých zmrzlin (mražené jogurty) v dalších částech Bruselu. Takže až si budete místo obligátní pralinky chtít dát kopeček, Brusel nabízí dost a dost možností. Nebo si aspoň skočte do Atomia. Ty kopečky jsou prostě všude!

Prosím jednu atomiovou!

 

Tisíc podob čokoládové

Už je sice astronomicky dávno jaro, ale zima dává najevo, že to rozhodně nezabalila. Můj muž horal, v jehož rodné vísce dnes ráno teploměr ukázal -18 stupňů, se dal slyšet, že Velikonoce na sněhu jsou úplně normální. Pro mě ale ne a tak nezbývá než se dopovat čokoládou. Nejsem žádný velký čoko maniak, ale v těchto případech se pouštím i do výroby čokoládové zmrzliny, kterou jinak dělám jen na výslovná přání. Pokud do zmrzliny přidáte alkohol (třeba koňak nebo rum), tak vás třeba i trochu zahřeje.. No dobře – ale každopádně je skvělý prostředek proti zimnímu/předjarnímu splínu.

Čokoládu s chilli v obchodech míjím obloukem, ale pro mnohé je čokochilli tím nejblaženějším spojením. A taky vlastně hřeje. Spojení něčeho, co je studené a přitom žhavé v jednom soustu, v sobě nese jistou dráždivost.  Většina receptů počítá s chilli sušeným, ale já měla zrovna doma čerstvé papričky, tak jsem se rozhodla použít chilli ve fresh formě. Je několik možností, jak chilli do čokolády dostat. Rozmíchat ve směsi sušené mleté, rozsekat do ní čerstvou papričku nebo volit metodu napouštění mléka pálivou chutí. Jak už mě znáte, je jasné, že jsem použila metodu číslo tři. K mému překvapení byl výsledek mnohem méně ostrý, než jsem čekala. Pro snadnější lovení jsem vybrala z papričky semínka. To bych udělala i příště, ale rozhodně bych zvýšila množství papriček – já použila tři malé, obyčejné. Mléko pálivou chuť tlumí, takže se nebojte přidat. Záleží pochopitelně na tom, k jakým papričkám se dostanete. Pokud máte nějaké obzvlášť ostré velké potvory, pak asi jedna postačí. Drsnější nátury pak papričku nevyloví, ale na závěr rozmixují (to ale až bude směs kompletní). Louhovala jsem svých oblíbených třicet minut.

Recept vychází z poměrů na čokoládovou zmrzlinu od Davida Lebovitze.

Na cca 1 litr potřebujete

  • 500 ml smetany
  • 3 lžíce kakaa (kvalitní, holandské, nepřislazované)
  • 140 gramů na drobno nasekané tmavé čokolády, jak kdo snese, ale ne asi víc než 80%
  • 250 ml mléka
  • špetku soli
  • 150 gramů cukru
  • 5 žloutků
  • 2 lžíce kávového likéru, ideálně Kahlúa (káva podtrhuje chuť čokolády)

Ohřejte mléko a vložte do něj papričky. Nechte louhovat po pokličkou, průběžně ochutnávejte. Do větší mísy, kam nakonec přijdou všechny ingredience, nasypte čokoládu nasekanou fakt najemno (lajdáci budou mít ve směsi cucky). Mezitím si zahřejte smetanu a za stálého míchání do ní vsypte kakaový prášek. Já to dělám přes cedník, abych si ušetřila práci s hrudkami. Kakao je třeba dobře zapracovat. Přivěďte rozpuštěné k varu, nechte chviličku vařit, asi tak půl minuty. Žhavou směsí přelijte čokoládu v míse a metličkou míchejte, dokud se čokoláda nerozpustí.

Znovu zahřejte mléko s chilli. Kdo chce, vyloví, všichni ale rozpustí cukr a sůl. V menší míse si rozmícháme žloutky, opatrně na ně – za stálého míchání – nalejeme horké mléko. Smísíme vespolek, vrátíme do hrnce a vaříme za bedlivého dozoru a míchání do zhoustnutí (kuchyňský teploměr ukáže 80 stupňů Celsia, prst zanechává cestičku na silikonové stěrce.) Přes sítko nalejeme na čokoládový základ a promícháme dohromady, přidáme kávový likér, vychladíme a mrazíme. Není to zrovna recept, kde byste pořád nemíchali a neušpinili dost nádobí, ale nezoufejte, na konci článku čeká odkaz na předpis na čokoládovou snadno a rychle.

Osobně tedy chilli nemusím, ale koření a čokoláda, to je jiná.  V kuchařce Sweet creams Sugar cones jsem objevila recept na „chai chocolate“, tedy masalu. O zmrzlinu typu masala jsem se už jednou pokusila. Použila jsem k tomu směs na masalu prodávanou v čajovnách, udělala mléčno čajový základ..a pak byla lehce zklamaná, že to prostě chutná jako mražený čaj. Nebylo to sice vůbec špatné, ale chuť taková nenápaditá, všední..

Cukrářky ze slavné sanfranciské zmrzlinárny na to jdou jinak – a chytřeji. Kombinují koření s mléčnou čokoládou. Výsledek připomínal čokoládu s chutí perníku. Od té doby čokoládu ovoňuji – zkuste třeba samotný kardamom nebo skořici. Anebo pepř. Postup psát nebudu, je de facto analogický jako v chilli čokoládě, jen si v mléce dostatečně vymáčíte koření (doporučuji na sucho předtím opéci na pánvi) a volte dobrou mléčnou  nebo polomléčnou- tedy třeba kolem 40, 50 % kakaového másla.

Poslední varianta zahrnuje přidání alkoholu. Když jsem si přečetla recept u Anderse na blogu, bylo mi jasné, že to musím zkusit. Anders v receptu používá zjednodušenou základní bázi – a funguje skvěle. Jde o to, že kvalitní čokoláda je dostatečně hutná natolik, že se klidně obejdete bez přidání většího množství žloutků. Jedno vejce je tam coby pojivo a bílek se snese – ve smetanových zmrzlinách absentuje kvůlli vysokému podílu vody, ale v tomto případě to zastane tuk z čokolády a plnotučného mléka. Oproti Andersově receptu jsem přidala mnohem větší podíl koňaku – takže místo jemného chuťového ocásku je to spíš koňaková bomba. Dospělácká zmrzlina. A protože mám ráda višně v čokoládě, rozhodla jsem se jimi zmrzlinu korunovat a udělat tak Mon Chéri. Sice se tento bod stal achillovou patou celého konceptu, protože jsem višně v cukrové šťávě vyvařila natolik, že z nich zbyly spíše cukrové škvarky, co ve zmrzlině patřičně nezměkly, ale pokud tuto část ohlídáte a nebudete při tom koukat na seriály jako já, čeká vás velmi lahodná kombinace. Definitivně ji hodlám zopakovat – možná s rumem a rozinkami. Díky, Andersi!

(P.S. Ty višně připravíte tak, že použijete velkou áhev odpeckovaného kompotu, nasypete do hrnce i se šťávou, zahřejete, přidáte 150 gr cukru a zvolna vaříte, až jsou višně změklé, vrásčité a tekutina kolem nich redukovaná a krásně sirupovitá.)

 

Každej by chtěl Klementajn! (čili mandarinkový sorbet)

Nevím, jak to máte vy, ale pro mě jsou jediné pravé mandarinky sladké bezpecičkové klementýnky. Miluju je od dětství. „Tatínku, je čas mandarinek“, posílala jsem v dobách dětství otce před mikulášem pěkně do fronty v zelenině. A on ji vždycky vystál či to jinak zařídil a přinesl domů celou síťku. Dlouho nám ale se sestrou nevydržela. To bylo ještě v dobách, kdy mandarinky byly k sehnání jen jednou do roka (na rozdíl od banánů, ty kromě Vánoc bývaly kupodivu i na 1.května.) Mandarinky už dávno nejsou exkluzivní lahůdkou dostupnou jen jednou v roce, což nic nemění na tom, že právě teď jsou nejlepší. Vášeň pro mandarinky sdílí celkem dost lidí. Oznámení, že dělám kiwi sorbet, nebo pomeranč či citrón, nikoho moc nezaujme, jakmile jde o mandarinky, každý si zamlouvá malý kyblíček.

Na sorbet budete pochopitelně potřebovat šťávu. Dost šťávy. A dost trpělivosti. Mandarinky mají jemnou kůru, navíc se lehce dělí na dílky, takže když mandarinku překrojíte a pustíte se do odšťavňování, dílky se drolí.. a výtěžnost je celkem malá. A pokud si to ještě vylepšíte tím, že z mandarinek zesterem odrbete kůru, abyste ji použili do cukrového sirupu (ale můžete i kandovat a sorbet tím pak zdobit nebo kůru použít na úplně jiné laskominy), připravte se na linku všude uplatlanou od šťávy a trochu sakrování. (I když záleží na množství, v menším to není tak úmorné, ale můj muž takhle oddaně odšťavnil pět kg mandarinek – na cca 3 litry sorbetu.)

Mandarinkový sorbet není úplně lehké vychytat. Mandarinky patří k tomu ovoci, které je za studena jaksi podstatně méně výrazné a já pořád hledám, jak zesílit jeho chuť za zachování nějaké rozumné konzistence, neboť poměry, to je oč tu běží. Naposledy se mi povedl výrazně chuťově mandarinkový sorbet, který má jednu chybu. Nejde kopečkovat, protože je tam málo cukru, při porcování se rozsýpá. Jenže předchozí verze byla zase sladká až moc.. Tady vám předkládám zatím finální verzi, která počítá s trochou agaru na vylepšení textury a s citronem, který srazí sladkost. Kůra a redukce jsou triky, jak z mandarinek dostat co nejvíc chuti.

Na litr mandarinkového sorbetu si připravte:

  • 1kg mandarinek (podle šťavnatosti, možná budete potřebovat o něco víc)
  • asi 300 ml cukrového sirupu (také možná budete potřebovat více, možná méně, záleží na sladkosti ovoce)
  • 2 gramy agar -agar
  • pokud máte, mandarinkový likér (pomerančový by taky mohl být, obojí je fakultativní)
  • citronová šťáva

Z poloviny mandarinek odrbejte zesterem kůru – ideálně sežeňte nestříkané, bývají k vidění v dobře zásobených Billách. Pokud na ně nenarazíte, vydrbejte mandarinky v mýdlové vodě, důkladně opláchněte. Dejte vařit 300 ml vody, kterou vařící vlejte do hrnce s 300 gramy cukru. Vložte kůru, chvilku povařte, nechte vychladnout. Cukrový sirup by měl natáhnout chuť a vůni kůry, změní taky barvu na oranžovo.

Mezitím si odšťavněte mandarinky, kdo má citrusovač, půjde mu to o něco snadněji (díky, Ježíšku!), ale jde to i běžným způsobem. Měli byste získat 500 ml šťávy. Nedávejte do ní dužinu, neboť vám potom ve struktuře udělá takové jakoby ledové kapičky, jak se to stalo mě. Raději šťávu naopak ještě přeceďte, aby byla čirá. Oddělte cca 140 ml. Pokud chcete, dejte 100 ml šťávy vařit na redukci, tu nechte pomalým varem táhnout až zbydou tak dvě lžíce sirupovité tekutiny (ideálně do redukce před odpařováním vrzněte trochu pomerančového nebo mandarinkového likéru, máte -li). Zamíchejte redukci ke štávě, měla by posílit mandarinkovou chuť.

Čtyřicet mililitrů čisté mandarinkové  šťávy si schovejte na práci s agarem. Sorbety se běžně zahušťují želatinou, která se v komerčně vyráběných druzích používá jako levné plnidlo. Dvou gramů agaru se netřeba bát a z vodnatého sorbetu udělá obstojně kopečkovatelnou záležitost. Ideu a postup jsem si vypůjčila od Anderse z Ice cream nation, mého oblíbeného zmrzlinového blogu, který píše jeden sympatický Švéd (a propos, věděli jste, že nejvíce zmrzliny v Evropě zkonzumují Skandinávci?). Šťávu Anders radí opatrně rozehřát (asi na 40%) a ihned do ní vmíchat prášek. Jakmile se rozpustí, neprodleně vlijte zbytku šťávy.

Teď již zbývá jen osladit. Zkombinujte štávu s kůrou ovoněným sirupem (kůru vyhoďte, nebo případně schovejte na dekoraci) a průběžně testujte sladkost. Vyzkoušejte třeba „vajíčkový test“. Každopádně nezmrzlé by to celé mělo chutnat mírně přesladěně. Polaďte citronem a dejte mrazit. (kdo má a chce, může ještě směs vylepšit mandarinkovým likérem – já mám doma tenhle –  statně je skvělý i jen tak na „mlsání“. Až mi dojde, asi se uchýlím k likéru Grand Marnier. )

Klementýnkám zdar!

O slaném jablku a zmrzlině z mateřského mléka

Podle aktivity na blogu by se zdálo, že Tři kopečky spí, zapadány sněhem (tady v Praze tak maximálně sněhovou drtí z mrazničky, která by tedy už chtěla fakt odmrazit.) Vyrábím zmrzlinu o stošest, jen fotky moc nevznikají, není světlo a navíc náš benjamínek Benjamínek se svými potřebami neposhoví. Ze Tří kopečků čítajících mě, muže a dceru coby věrné degustátorky vzorků jsou vlastně kopečky už čtyři. Ben se vyvalil ze svého kopečku příslovečně na konci října, v den, kdy napadal sníh a já doma zrovna vařila kokosovou. Logo ale měnit nebudem 🙂 Budoucí další ochutnavač degustuje zatím jen mateřské mléko (ale i z něj se dělá zmrzlina! Tu ale zkoušet nehodlám, ani vyrábět, ani ochutnávat) a já v mezičase míchám litry slaného karamelu, který připravuju na zakázku – kam zatím neřeknu, ale brzy se o tom tady dočtete.

První zmrzlinářskou výbavu už máme samozřejmě doma!

Když už jsme u mateřského mléka..Podle jistého článku se vyskytují lidé (předpokládám, že vtipálci), kteří poptávají zmrzlinu ještě z jiné tělní tekutiny. Naštěstí ne u mě. Než se otřesete úplným odporem, proč o takové nechutnosti píšu na stránkách, zasvěceným jídlu, musím se obhájit, že sama bych to tu nezmiňovala, kdyby to na mě nevytáhl Honza Dědek. Honza je, profesí stejně jako já, novinář. A protože každý správný novinář zatouží po talk show, tak Honza si vymyslel Sedm pádů Honzy Dědka, kam zve hvězdy, podle krausovského modelu vždy doplněné nějakou kuriozitou – třeba mnou. Poklábosili jsme, přímo na jevišti vznikla jednoduchá čokoládová zmrzlina a záznam celé taškařice najdete zde. Já to ještě zbaběle nedokoukala až do konce – jednak nejsem kamerový typ a skoro šest týdnů po porodu mě trochu irituje dívat se na své obrbřicho a především oteklý obličej – synáček se narodil pouhých deset dnů po výstupu v Akropoli.

Takže mateřské mléko a podobné jsme si odbyli, teď ještě zbývá vysvětlit to slané jablko. Zmrzliny vyrábím hlavně teď mimo dům, ale nemohu samozřejmě ošidit milovanou dceru, která se nákupu nanuka dožaduje, i když teplota klesá pod mínus dvacet. Rozhodla jsem se pro sezonní recept podle People’s Pop. People’s Pop je ňujorská nanukárna, projekt pár kamarádů, ze kterého se rychle stal úspěšný byznys a pochopitelně – jako každý fancy projekt v NY –  staví na přírodě šetrném a sezonním konceptu. Nedostanete tam tak nanuky z tropického ovoce či čokolády, ale jen z nedalekých amerických zahrádek. Takže podzim a zima to jsou hrušky, jablka, brusinky. Nejdostupnější jsou momentálně jablka. People’s pop je kombinuje se slaným karamelem a je to vynikající kombinace. Soli se tentokrát dává jen trošinku, takže doporučuju i nedůvěřivým. Zkuste je, jsou vážně hrozně dobrý.

Na cca 8 větších nebo deset menších nanuků budete potřebovat:

  • 3 velká jablka
  • 175 ml slaného karamelu
  • asi 200 ml cukrového sirupu, připraveného jedna ku jedné (tedy 200 gr cukru rozpustit ve 200 ml vody)

Jablka oloupeme, nakrájíme na čtvrtky, zalijme troškou vody a dáme vařit. Po cca deseti minutách by měla být úplně měkká a rozmixujeme je na hladké pyré. Kdo chce, může přecedit, aby mi tam nezůstala ani zapomenutá slupička z jadérka. Smícháme se slaným karamelem a cukrovým sirupem, nalijeme do formiček a je to.

Slaný kamarel připravíme takto: 175 gr třinového cukru rozpustíme na pánvičce, pozor na spálení a zhořknutí, barva by měla být tak akorát (tmavý cukr se rozpouští dost neochotně, počítejně s delším časem než u rafinovaného.) Jakmile je karamel tekutý a krystalky cukru zcela rozpuštěné, vmícháme dvě lžíce másla. Odstavíme z ohně a vlijeme pomalým čůrkem 80 ml smetany na šlehání, ideálně pokojové teploty. Přidáme čtvrt lžičky soli. Ať žije slané jablko!

Slaný karamel – kdo nechutnal, neuvěří.

Slaný karamel? Brr! Je zajímavé, že sladké a pálivé dohromady akceptuje hodně lidí, ale jakmile dojde na slané a sladké, většina lidí je považuje za něco jako nepospojitelného kočkopsa. Ovšem slaný karamel je přímo určený k obracení nevěřících Tomášů na sladko-slanou víru. Můžete si ho dát třeba do makronek, pralinek, nebo si udělat „salted caramel“ zmrzlinu. Když si tak pročítám kuchařské knihy amerických zmrzlinářů, příchuť slaný karamel nikdy nechybí, obvykle s poznámkou, že jde o jednu z nejprodávanějších příchutí a absolutní hit.  Nejinak je tomu i ve slavné zmrzlinárně Bi-Rite Creamery ze San Franciska, o jejichž recept se tu s vámi podělím. Jeho originální znění najdete kousek níže, držím se ho téměř identicky až na množství použitých surovin – z originálního předpisu totiž nevznikne celý litr, takže kdo má menší objem zmrzlinovače, dejte přednost předloze se vším všudy. Ostatní karameloví závisláci si připraví:

Co dělají pralinky v receptu na zmrzlinu? Nemám čas fotit, tak vemte za vděk snímkem těch nejlepších pralinek na světě.

  • 500 ml smetany ke šlehání v pokojové teplotě
  • 180 gr cukru
  • 300 ml mléka (já dávám plnotučné)
  • 1,5 lžičky soli – použijte tu nejlepší, co máte, ideálně fleur de salt
  • 5 žloutků

Nejdříve je třeba připravit karamel, což je věc, která není pro kuchyňské novice úplně snadnou záležitostí. Horký cukr se děsně rozpaluje, ve styku s kůží má člověk pocit, že se zrovna setkal s napalmem a při přidání smetany zuřivě vře a prská. Jo a taky se snadno připálí, pročež zhořkne. Z toho důvodu raději připravuji karamel z cukru bílého – jednak mám pocit, že z třtinového muscovada hořkne tak nějak skoro sám od sebe a navíc nemůžete kontrolovat barvu, což je asi jediná možnost jak zjistit, že je kamarel hotový (ne, fakt neolizujte vařečku, ani po důkladném pofoukání, už jsem to za vás zkusila a nestojí za to!). Jsou dvě možnosti, jak připravovat karamel – na sucho, tedy nechat cukr zkapalnět jen stykem s horkou nádobou, nebo s vodou. Já volím suchou metodu, která je rychlejší, i když možná nese větší riziko spálení kamarelu – a pak, voda v krémové zmrzce je prostě nepřítel.

Takže vezmete nějakou nádobu, ideálně s větší plochou s těžkým dnem. Vezmete 3/4 cukru a pomalu nasypete do nádoby dvě lžíce. Neopouštíte stanoviště, nejdřív se strašně nudíte, ale po dvou minutách, které vypadají jako věčnost, že cukr začne rozpouštět a hnědnout při krajích. V tu chvíli přidáte zase lžíci a jemně občas promícháte. Čím jemněji tím lépe (já dělám takové minikroužky), ono to jinak hrudkovatí. Což by tak nevadilo, cukr se zas rozpustí, ale nechcete přece karamel spálit..Když je všechno rozpuštěno, tak už jen doladíme barvu (V Bi-Rite Creamery jdou skoro na hranu spálení a dělají karamel hodně tmavý a pak mají pěkně smavou i zmrzlinu, já coby opatrnická povaha se sklonem všechno ochutnávat, volím raději odstín tak akorát. ) Vezmeme smetanu, a opatrně, nejlépe s rukou zakrytou rukavicí, pomalým čůrkem naléváme do hrnce. Karamel začne zuřivě vřít a bublat, při nízké nádobě možná i prskat ven.  Postupujeme stejným způsobem dokud není smetana vstřebána. Je důležité použít smetanu pokojové teploty, jinak je teplotní šok moc velký a karamel se srazí. Je značně pravděpodobné, že se trochu srazí i tak. Vždycky mi v karamelu zbyde pár „cukrových útvarů“, které následně rozpustím na nízké teplotě trpělivým promícháváním. Jak se dělá, aby se nesrazil vůbec, to mi prosím, někdo poraďte.

Zde slaný karamel v sousedství bílé čokolády a lesního ovoce..

Přidáte mléko, zahřejete společně, necháte rozpustit sůl. Já používám uzenou mořskou sůl Maldon, karamel má pak ještě takovou jemně kouřovou chuť. Pak opatrně karamelovou směs přilejete do žloutků, rozmíchaných vedle v misce. Když se hmoty spojí, vrátíte do hrnce a vaříte do zhoustnutí (jak na to, najdete třeba tady – většina žloutkových směsí je prostě co do přípravy identická..). Necháte zchladnout, nalejete do zmrzlinovače a pak už se jen díváte, jak se nevěřící výrazy hostů obrací do stavu slaně karamelové nirvány..

Pokud byste zjistili, že patříte mezi zanedbatelné procento, které slanosladko nesnesou, jednoduše vynechejte sůl. Karamelová zmrzlina je dobrá sama o sobě, i když právě sůl dobře vyváží větší sladkost této příchutě. Kdo se bojí připravovat kamarel, může zkusit rozpustit (dlouho a pomalu v mléce karamelky Werther‘s  nejlépe trochu rozbité v hmoždíři- chuť bude trochu jiná a je třeba pak upravit množství tentokrát hnědého cukru směrem dolů a smetanu přidat až nakonec k provařené zhoustlé směsi, ale pokud ujíždíte na těhle bonbonech, myslím, že je to hodno pokusu 🙂

 

Infúze! (Bílá čokoláda s rozmarýnem)

V jednom z raných čísel časopisu Apetit jsem zahlédla kdysi recept na tvarohový koláč s rozmarýnem. Poprvé přede mne někdo předestřel možnost, že se rozmarýn hodí i jinam než na maso a grilovanou zeleninu. Ten koláč jsem nikdy nevyzkoušela, ale rozmarýn na sladko mi od té doby vrtá hlavou. Cosi mi říkalo, (mám pocit, že to byla chuťová vzpomínka na belgickou pralinku s čokoládovou ganache ovoněnou rozmarýnem), že s čokoládou to bude skvělá kombinace. Pochopitelně všechno již bylo vynalezeno a na webu se dá najít recept na rozmarýnovou zmrzlinu s čokoládou, předpis jsem objevila i v jedné ze svých zmrzlinářských knih. Nicméně pořád se mi vnucovala představa nevinné bílé čokolády, která chuťově překvapí a místo očekávatelné sladké nabídne ještě jiný, pikantnější odstín.

Recept na bílou čokoládovou pochází od Davida Lebovitze a jeho skvělé knihy The Perfect Scoop. Je to totálně (asi jako 90% všech receptů obsažených v této knize) prověřený recept, bílou dělám vždycky podle něj. Dejte si ale záležet na výběru bílé čokolády. Ta supermarketová, málo kvalitní, je jaksi prádzně sladká a lepivá, že to ani rozmarýn nezachrání. Občas používám Varlhonu, ale to ze zmrzliny dělá už docela finančně nákladnou záležitost (potřebujete na litr víc než tabulku).  Dobrou alternativou je pro mě single origin čokoláda Belcolade z Dominikánské republiky, která má tu výhodu, že ji kupuju v čočkách, takže se báječně rozpouští. Ale uspějete i s jinou bílou čokoládou, jen hlídejte obsah kakaového másla a nasekejte si ji fakt na drobno.

Lebovitzův postup jsem jinak zkombinovala se svou oblíbenou činností čili infúzí. V mléku a smetaně máčím bylinky, kávová zrna, kokos, oříšky, koření.. Výsledkem je silná chuť bez rušivé struktury (pokud jde ale o ořechy nebo kokos, část vracím zpět do směsi). Něco snese louhování přes noc, jiné věci, jako je káva nebo právě rozmarýn, je třeba hlídat a ochutnávat, protože hořknou.

Bílá čokoláda s rozmarýnem:

  • 230 gramů opravdu kvalitní bílé čokolády
  • 250 ml mléka
  • 130 gr cukru (snese se i o něco míň, záleží na sladkosti čokolády)
  • 500 ml smetany
  • dvě krásné veliké snítky rozmarýny (já měla nádherné obří z Květuščiny zahrádky)
  • špetka hrubé soli
  • 5 žloutků

Dejte si zahřát mléko, špetku soli a 100 ml smetany, přidejte cukr a rozpusťe. Jakmile je cukr rozpuštěný a z mléka se zvedá pára a začíná bublat, vložte stonky rozmarýny (já dávám vcelku, nechce se mi pak lovit jednotlivé jehličky, ale můžete pro větší efekt nalámat či pomačkat), odstavte z ohně a nechte dvacet minut „marinovat“. Průběžně klidně ochutnávejte, ale cca po půlhodince už hrozí hořknutí. Rozmarýn by měl z mléka silně vonět. Mezitím si v jedné misce rozmíchejte žloutky. Do druhé, větší, kam přijde všechna výsledná směs, dejte nasekanou čokoládu (fakt na drobno!). Šetrně přihřejte rozmarýnem ovoněné mléko. Jakmile je horké, postupně a opatrně je vmíchejte do žloutků. Až se směs spojí, vraťte tekutinu zpátky do hrnce a stěrkou míchejte a míchejte, dokud směs nehoustne. Pozor na teplotu, 85 stupňů je max, pak se to zdrcává a já to na této krajní teplotě udržuju pár desítek vteřin – současně tím máte zaručenu důkladnou pasterizaci. Pokud nemáte teploměr, prostě míchejte, dokud směs pořádně nehoustne a na stěrce nezůstává za prstem jasná cestička. Nalijte horkou směs přes  jemné sítko (zachytí případné sraženiny z vajec)  na čokoládu a důkladně míchejte metličkou, dokud se vše nespojí a nikde není stopa po hrudce. Vychlaďte, uzmrzlinujte.

Když se tak dívám na fotky, říkám si, že by to byla krásná svatební zmrzlina 🙂

 

Ještě lepší, než jsem doufala čili nanuková premiéra

Každému, kdo nemá zmrzlinovač, doporučuju dělat si doma nanuky. Takže je třeba vytasit  se z přiznáním, že jsem klasické nanuky dělala vlastně pořádně poprvé. Výsledek ovšem předčil moje očekávání. Takže tentokrát konečně podepřeno vlastní zkušeností: dělejte si doma nanuky!

Co se týče kuchyňského náčiní, jsem klasický „křeček“, co hrozně hrád hromadí různé cerepetičky, vlastně nerad improvozuje s nahrážkami toho správného vybavení a nejradši by měl všechno pěkně profesionální. Od nanuků mě odrazoval i fakt, že ty potvory většinou nejdou vyndat z formiček. Okurkovo – ginový sorbet jsem jednou nastrkala do laciných formiček z domácích potřeb na rohu, ty pak na mě vylítly při otevření dvířek z mrazáku a laciný plast se rozprskl kolem. K narozeninám mě naštěstí můj velkorysý muž obdařil úžasnou sadou na nanuky. Nanuky leží v silikonových formách, ze kterých jdou snadno vyloupnout, v mrazáku nemusí stát, čili pěkně šetří místo. A po vyndání z formy jsou pěkné macaté jak „prémiové“ Magnum, žádná vyžlátka. Navíc jsou k nim parádní klasická dřívka (mě ty plastová držátka tak nějak štvou) a dokonce i stojánek odkapávání, to kdybych je chtěla obalovat v čokoládě. Prostě nádhera.

Původně jsem chtěla zkusit nanuky z melounu, jenž je pro tyto účely ideální, ale než jsem se k tomu dostala, sezona zralých, šťavnatých melounů za babku je pryč. Chytla jsem ale poslední aromatické maliny a už obstojné pomeranče – pomerančovo/malinová kombinace přece nemůže být špatná. Protože nanuky přece jasně musí být dvoubarevné! V představách jsem si vysnila nanuka krásně půl na půl, jenže při plnění formy mi došlo, že jaksi postrádá nějakou zábranu, aby se tekutina nerozlila po celém formičce. Část nanuků jsem tedy nechala odlišně barevné z každé strany, druhou jsem se stůj co stůj rozhodla mít pruhovanou příčně. Zábranu jsem vyrobila z dceřiny plastelíny Playdough, která je prý úžasně netoxická a dokonce i jedlá (tedy nikoli jedlá a výtečná, jen rodiče nemusí panikařit, když si dítko ždibec strčí do pusy.)  Bohužel také skvěle zamrzá do zmrzlinové hmoty, jak jsem záhy zjistila. No vydloubala jsem ji ven nakonec všechnu, ale ne beze ztrát malinového pyré.  Takže tudy příště ne, ale marně si lámu hlavu čím formičku přehradit – vyžvejkaná žvýkačka taky asi nebude ono…:

Plastelína ale není to pravé..

Na malinovou bázi jsem použila (na 12 velkých baculatých nanuků):

  • Cca 550 gr malin (propasírovaných, pár malin jsem si vyndala na ozdobu a vhodila je pak do pomerančového základu)
  • cukr – dala jsem třitnový, 6 polévkových, celkem vrchovatých lžic
  • citronová štáva dle chuti na dotažení (aspoň ale lžíce)

Malinová štáva se smíchá s cukrem a citronovou šťávou a ideálně se ještě tyčovým mixérem pomorduje tak, aby se cukr rozpustil. Nalije se do formiček tak, aby zbylo místo ještě na pomerančovou štávu a je dobré neplnit úplně vrchovatě, protože led potřebuje trochu expandovat. Malinový základ dejte tak na čtyři hodiny do mrazáku.

Na pomerančovou:

  • čerstvou šťávu z cca 6 – 8 pomerančů (okolo 500 ml)
  • 150 ml studeného cukrového sirupu (poměr vody a cukru je 1:1)
  • 1/8 lžičky soli

Jak už čekáte, všechno se důkladně smíchá dohromady a nalije se k již zmrzlým malinovým plochám. Oražovou barvu možno rozzářit tu a tam malinou, ale nepřehánět, ať to není moc ledovaté. Efekt je spíše vizuální než chuťový, zmrzlé kousky ovoce jsou v podstatě jen takové obarvené kostičky ledu..Pak už stačí jen počkat další čtyři hodiny a všechny děti v okolí vás  budou upřímně milovat. Tyhle nanuky totiž chutnají vážně skvělě – a to jsem si myslela, že ledovej vodovej cuc na klacku vlastně nemusím mít. S malinami už bude brzy nadobro konec, tak dobře radím, honem na ně. Až bude dočista po sezóně, v duchu si představuju mandarinkové nanuky s pár zrníčky granátového jablka..Nebo mangovo kokosové nanuky..

U dětí je to jasný.

P.S. Nějakou dobu sleduju tenhle nanukový projekt (žel zahraniční) -je to rozhodně následování hodný koncept a nanuky nejsou fakt nic složitého. Za nejobtížnější součást považuju vymyslet rozumné transportní balení, pokud nemáte samozřejmě doma balící linku 🙂 Každopádně využití webu Kickstarter pro kulinární účely by mě nenapadlo, ale přiznávám, že mi od té doby trochu vrtá hlavou, zda nějakou podobnou věc nezkusit pro nápomoc  profesionalizaci Tří kopečků. A kdybych měla za rohem takovouhle nanukárnu, taky bych se nezlobila. Ještě že domácí výroba je tak snadná.

No nejsou krásně ojíněné?

 

 

Tak napůl…

V posledních několika týdnech jsem měla možnost ochutnat zmrzlinu od zmrzlinářů, jenž se chlubí vlastními recepturami a tím, že na rozdíl od valné většiny nepráškují. Začala jsem na ně narážet v momentě, kdy jsem v jednom článku uvedla, že tu skoro nikdo takový mimo Hrivňákových není a najednou na mě začali vyskakovat jak čertíci z krabičky. Dvě zmrzlinářství se mi podařilo prověřit, ale se smíšeným výsledkem a trochu rozporuplnými pocity.

Stanoviště Kunětické zmrzliny.

První tip nás směřoval pod Kunětickou horu, přesněji řečeno přímo do Kunětic, kde má stánek Kunětická zmrzka. Podle svých stránek začínali jako klasičtí práškaři, ale pak se začali zajímat víc o chuť a nakonec se vydali na kurzy do Itálie. Kunětická zmrzlina je jen točená a denně nabízí aspoň dva druhy. Vanilkovou a nějakou ovocnou. Označení domácí má jen ovocná, smetanová – tedy přesněji řečeno vanilková – je z připraveného základu. Na stránkách to není zcela zřejmé, ale na Facebooku na přímý dotaz odpověděli, že na klasickou výrobu se žloutky a smetanou nemají hygienické podmínky.  Takže tu dostanete cosi jako točené sorbety, snaží se vykupovat místní ovoce a fajn je, že na stránkách zvěřejňují denní nabídku. Když jsme je navštívili my, byla k dispozici zrovna broskvová.

Točená broskvová nejvíc chutnala vosám. Mě moc ne.

To není zrovna lehká příchuť, broskve jsou méně aromarické než meruňky a ve zmrzce bývají mdlé.  Ani já nemohu říci, že bych byla se svou broskvovou vždy spokojená a větší úspěch mívají u mých strávníků jiné příchutě.  Bohužel receptura na broskvovou Kunětické zmrzky asi nebyla zrovna vyladěná, zmrzlina mi vyloženě nechutnala, měla nějaký divný chuťový dojezd.  Nicméně z jiných zdrojů mám reference na dobrou rybízovou a švestkovou, takže jsme mohli mít jen smůlu. Kunětické zmrzce dám určitě šanci, ale za tutovku bych ji po této zkušenosti nepovažovala. Určitě si tam nedávejte „domácí“ ledovou tříšť, to je čistá chemka. Zkusili jsme všechny tři co tam měli, a až na mandarinkovou (chutnala jako džus, prodávaný za dob mého dětství v jogurtových kelímcích se staniolovým víčkem a brčkem, pamatujete někdo?), jsme je nechali napospas  vosám.

Ledové tříště jen na vlastní nebezpečí.

Druhý testovaný podnik, Štáhlichovo zmrzlinářství, leží v Klatovech a znovu jde výhradně  o sezónní záležitost. Přímo na náměstí prodávají z historického auta, upraveného na zmrzlinový stánek. Je to celkem milé retro – nicméně zmrzlinu vyrábějí jinde na provozovně  a najdete tu jak kopečkovou, tak točenou. Testovali jsme kopečkovou a znovu s rozporuplnými pocity.

Štáhlichovic retro zmrzlinový vůz.

Ovocnou určitě dělají z ovoce, ale je strašně málo intenzivní v chuti. Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsem si u Hrivňákových poprvé dala červený pomeranč a dostavil se úplný výbuch chuti v puse. Štáhlichovi mají ovoce hodně tlumené, nevím, zda šetří na množství  ovocného podílu nebo čím to je..Ostružiny jsem v ostružinové ucítila konečně asi až na třetí líznutí. Nicméně proti produkci, co se běžně nabízí, je to jistě krok k lepšímu. Pokud někdo vydrží sledovat jejich propagační video (bacha, jen pro otrlé), vidí, že zmrzlinář dává do ovocných jen vodu, ovoce a klasický cukr krystal. Nicméně když dojde na smetanové, vidíte na videu, jak do stroje lije směs z nálevky a kamera nám pak nabízí jen pohled na finální úpravy (vmíchání oříšků a pod.). Můj instinkt a mlsný jazyk říká, že smetanovou Štáhlichovi po zcela poctivém způsobu asi vzdali. Tipovala bych to na mléko a nějakou pastu, ale ověřené to nemám.  Shodou okolností mě totiž ještě před návštěvou paní Štáhlichová kontaktovala (za jiné médium než Tři kopečky) aby mě upozornila, jaké odpornosti se nabízejí zákazníků jako točená a poslala mi složení směsi na točenou, kterou vyrábí firma z Tvrdonic. Nebylo to vskutku nic pěkného, nicméně jsem paní zmrzlinářku poprosila o zodpovězení otázek po původu klatovských smetanových a odpověď jsem nedostala. Pokud ještě přijde, tak ji sem doplním a jestliže se mýlím a Štáhlichovi vyrábí skutečně bez průmyslových základů i smetanové, slibuju, že budu za trest tlouct čelem do stolu nebo vrátím svůj „degustátorský“ diplom z Valtic.  

Bledé tváře klatovských kopečků. Chutnal nám rybíz, jogurt, ostatní nenadchly (pistáciová v mističce napravo, vedle ní broskvová, jogurtová). Z dalších druhů je ještě zpodobněna oříšková a smetanová s čokoládovým mramorováním (ta byla celkem ble..)

Chuťově bych si na to  tedy moc nevsadila, tipuju to spíš na nějakou směs vyšší kvality, oříšková byla docela dobrá. Ruku do ohně dám za použití ne moc dobré pasty u pistáciové (barva odpovídá, ale chuť chemická, s mikroskopickými stopami oříšků..), kávovou jsme překřtili na lógrovou. Ale tam za výsledek možná mohlo použití standardní kávy. Můj muž  a druhá ruka Tří kopečků pak doma vyrobil dvě receptově identické kávové – jednu z výběrové Ethiopia Sidamo, druhou z Maryly Standard. Propastný rozdíl, Maryla na hranici poživatelnosti. Každopádně skutečně dobrá kávová stejně jako pistáciová je veledrahý špás na surovinách – vlastně se moc nedivím, že se v Klatovech nechce do těchto dvou surovin investovat majlant.

„Maryla..dobře mi radila, abych to s ní víckrát nezkoušel.“

Kunětická zmrzka i Štáhlichovi jsou zkrátka pořád na půl cesty – nicméně cesty správným směrem. Pozice 2 AD zmrzliny z Tuchlovic ale zůstává zatím neotřesitelná. I když..čeká mě ještě výlet do Kladna a Staré Boleslavi, kde se chlubí vynikající domácí zmrzlinou. Bylo by skvělé, kdyby šlo o příjemné překvapení. Pokud někdo máte zkušenost s popsanými podniky, sem s nimi do komentářů.