Last updated by at .

Fruta libre — osvobozený sorbet!

frutalibre

Na far­mář­ských trzích na Jiřá­ku jsem potka­la stá­nek spo­leč­nos­ti Fru­ta Lib­re, kte­rá dělá osvě­žu­jí­cí sor­be­ty pří­mo před vaši­ma oči­ma. Tra­di­ce pochá­zí z Kolum­bie, odkud je také man­žel sym­pa­tic­ké paní maji­tel­ky. Fas­ci­nu­je mě jed­no­du­chost jejich počí­ná­ní, kte­rá vede ke skvě­lým výsled­kům. Mís­to stro­jů pou­ží­va­jí nej­star­ší „zmrz­li­no­vač“  v ději­nách — sůl, led a pohon lid­ské paže. Fru­ta lib­re dělá jen sor­be­ty, u kte­rých neva­dí rych­lej­ší roz­tá­vá­ní, vodo­vi­tost. Výho­dy — absout­ně čer­stvá zmrz­li­na, kte­rá má díky povo­le­něj­ší struk­tu­ře taky pěk­ně roz­vi­nu­té chu­tě a parád­ní show k tomu. Na stán­ku mají při­pra­ve­né roz­mi­xo­va­né ovo­ce s fruk­tó­zou a vodou. Pak dva lavo­ry. V tom vět­ším je sůl a led a vklá­dá se do něj dal­ší nere­zo­vá mis­ka, tepel­ně izo­lo­va­ná (poba­vi­lo mě řeše­ní, je to oba­le­né dvě­ma pěno­vý­mi žíža­la­mi, kte­ré naše dce­ra pou­ží­vá při výu­ce pla­vá­ní). Do men­ší nerez mis­ky se nali­je směs a pak se miskou v ledu a soli točí, dokud zmrz­li­na netuh­ne. Díky tomu, že se nedá­vá poslé­ze napev­no ztvrd­nout do mra­zá­ku, ale rov­nou se ser­ví­ru­je, netvo­ří se v ní hrubé krys­ta­ly, tak­že i kon­zis­ten­ce je pří­jem­ná. Pros­tě sko­ro jako „toče­ná“. Nej­víc mě baví domác­kost celé­ho toho­to řeše­ní posklá­dá­né­ho z běž­ně dostup­ných před­mě­tů za pár korun a fakt, že pro­dej­ce nese­dí jak pec­ka, ale vlast­ně stá­le před­vá­dí show a tak vábí zákaz­ní­ky. (a že se jich kolem zasta­vo­va­lo dost!) A smě­si má Fru­ta Lib­re dob­ré — měla jsem jaho­du s bazalkou, nek­ta­rin­ku a olíz­la jsem lžič­ku okur­ko­vé se zázvo­rem. Všech­no parád­ní plně  ovoc­ná chuť. Zmrz­li­na se tedy hod­ně rych­le roz­té­ká, to je snad jedi­né mínus téhle pri­ma pou­lič­ní pří­pra­vy. Za mě roz­hod­ně palec naho­ru! (kope­ček stan­dard­ní veli­kos­ti  je za 29kč).

Čím kopečkovat (Mé železářství)

Může­te hádat, kte­rý člá­nek na blo­gu se nej­ví­ce čte a komen­tu­je. Správ­ně, je to téma  „jak si vybrat zmrz­li­no­vač“. Ráda bych udě­la­la něja­ký upda­te a sezná­mi­la vás s nový­mi mode­ly, ale můj Mus­so Pola fun­gu­je naštěs­tí bez poruch, tak­že nemám důvod zkou­šet jiné mašin­ky (a výrob­ci mi zatím k tes­to­vá­ní bůhví proč nic nena­bí­ze­jí 🙂  V komen­tá­řích ale zazněl i dotaz, čím se nej­lé­pe kopeč­ku­je. A to už za člá­nek sto­jí.

Kopeč­ko­va­cí nástro­je, to je moje dal­ší obse­se — sko­ro jako zmrz­li­no­vé kuchař­ky. Jakmi­le jdu kolem kopeč­ko­va­cí lží­ce, ovlá­da­jí mě pus­té mate­ri­ál­ní, křeč­ko­va­cí pudy. Tře­ba hroz­ně bych chtě­la tuhle, ale asi se tu nějak nedá kou­pit..

Amco Sco­op má revo­luč­ní rýho­vá­ní, díky němuž prý nako­peč­ku­je­te i nej­tvrd­ší zmrz­li­nu. To bych ráda ově­ři­la v pra­xi.

Vyzkou­še­la jsem všech­no mož­né — kopeč­ko­va­cí lží­ce, kleš­tič­ky, lží­ci se spe­ci­ál­ním jazýč­kem, kte­rý vám má pomo­ci „vypliv­nout“ zmrz­li­nu tak, aby se nepři­chy­ti­la na stě­ny lžíce..Mám doma i špacht­li, ale sko­ro ji nepo­u­ží­vám, hodí se do vět­ší­ho pro­vo­zu, kde máte vel­ké vanič­ky (může­te se roz­mách­nout) a v nich navíc stá­le ide­ál­ní kopeč­ko­va­cí tep­lo­tu v roz­me­zí  mínus deví­ti až dva­nác­ti stup­ňů. (čili chla­dí­cí vit­rí­nu.)

Pokud vás zají­má, co pou­ží­va­jí zmrz­li­no­vé celebri­ty, jako Jen­ni Brit­ton Bauer, jejíž dnes již řete­zec Jenni’s Splen­did Ice cre­am nechy­bí snad v žád­ném výbě­ru svě­to­vých top zmrz­li­ná­rem, pak věz­te, že jsou to lží­ce fir­my Zeroll. Nejsou zrov­na lev­né, vyrá­bě­jí se (stá­le sku­teč­ně v USA) v širo­ké šká­le veli­kos­tí a díky funkč­ní­mu desig­nu jsou ve sbír­kách Moder­ní­ho umě­ní v New Yor­ku. Kouz­lo spo­čí­vá v tom, že v ruko­je­ti je sol­ný roz­tok, kte­rý dla­ní zahře­je­te a tep­lo pomů­že vyloup­nout lehce zmrz­li­nu ven. V ruko­je­ti sku­teč­ně cosi sla­bou­lin­ce šplou­chá a lží­cí bys­te nemě­li třís­kat o zem ani ji dávat do myč­ky. Zeroll­ky jsou roz­hod­ně top zbo­ží a můj oblí­be­ný nástroj.

Zeroll. Ame­ric­ká tra­di­ce od roku 1935. Stá­le vyrá­bě­ná v Ohiu.

Kleštičky…kleštičky nema­jí nej­lep­ší pověst, pro­to­že zmrz­li­ná­ři je tak rádi ořezávají…Až to hra­ni­čí s neúctou k zákaz­ní­ko­vi, hlav­ně aby na nich neu­ví­zl kou­sí­ček navíc..Ale když jsou pove­de­né, udě­la­jí dobrou služ­bu. Vět­ši­nou jde ale spíš o pěk­né nepo­dar­ky. Prou­žek vevnitř se zase­ká­vá, na tvr­dé zmrz­li­ně si ho může­te lehce vylo­mit. U lev­ných kleš­ti­ček máte  takřka 100% jis­to­tu, že jak je vez­me­te na pří­liš tuhou zmrz­li­nu, udě­lá­te jim pra­cov­ní úraz. A  super­kva­lit­ní nebý­va­jí ani ty draž­ší. Mám štěs­tí, že jsem dosta­la kleš­tě sta­ré, z dob, kdy babič­ka mého muže pra­co­va­la (v 80. letech) ve vrben­ském Kovo­ma­tu — tak se říká­va­lo domá­cím potře­bám.  Kopeč­ku­jí jed­na báseň — tak­že pokud máte doma někde retro poklad, honem ho vytáh­ně­te zpát­ky do služ­by.

Ty dob­ré jsou pří­mo ve stře­du. Nej­lé­pe jim jez­dí mecha­nis­mus, nezadr­há­va­jí, vyklá­pě­jí hlad­ce a pove­de­ně. Ostat­ní bych nej­spíš moh­la s klid­ným srd­cem vyho­dit, jen mi stra­ší v šuplí­ku.

A dal­ší lží­ce. Barev­ná plas­to­vá je důvěr­ně zná­mý výro­bek z Ikei. U nás doma se pou­ží­vá jen k vydla­bá­vá­ní dýně (to bych Zeroll­kám nikdy neu­dě­la­la!) a jako pří­pad­né kou­sát­ko pro děti. Kdy­si, v dáv­no­vě­ku, se s ní snad i kopeč­ko­va­lo, ale žád­ná slast to neby­la. Pak tu máme ješ­tě lev­nou lží­ci s „vyflu­sá­va­cím mecha­nis­mem“ , rodem z Tes­ca (tuším, že pří­mo i Tesco items.) Na to, že byla směš­ně lev­ná, fun­gu­je doce­la dob­ře. Ale rych­le se zaná­ší. Pod jazý­ček se dosta­ne zmrz­li­na a ucpe se. Prv­ní kope­ček je však výstav­ní.

Ikea a Tesco fore­ver. Že to taky máte doma?

Jazý­ček je ale už out. Lep­ší je pro­padlo.

Na téhle lží­ci se mi líbí, že vypa­dá jako kdy­by ji z braš­ny vyn­dal insta­la­tér. Hroz­ně tech­nic­ky, chá­pe­te? Doma ji ale nemám, tak nevím, jak fun­gu­je.

Pros­tě mož­nos­ti jsou nepře­ber­né. Nabí­rej­te, čím chce­te  — jen před­tím nemá­čej­te lží­ci v hor­ké vodě. Jis­tě, zmrz­li­na půjde ven sná­ze a bez odpo­ru, ale ničí­te si zby­tek zmrz­li­ny ve vanič­ce. Voda totiž v kon­tak­tu se zmrz­li­nou oka­mži­tě mrz­ne (zvlášť ta vře­lá) a zne­hod­no­cu­je povrch zrmrz­li­ny. Ani stu­de­ná voda není ide­ál­ní řeše­ní, lep­ší je nechat tro­chu povo­lit…

Hrajeme si s pipetou

Kolik cuk­ru, to je oč tu běží.

Nedáv­no jsem psa­la, že výro­ba sor­be­tu je nej­jed­no­duš­ší věc na svě­tě. Voda, ovo­ce, cukr..Jenže kolik cuk­ru? Kaž­dé ovo­ce má tro­chu jinou slad­kost a pokud usi­lu­je­me o per­fekt­ní konzistenci..není někdy ani recept úpl­ně nej­spo­leh­li­věj­ší ces­ta, jak docí­lit úspě­chu. Je tře­ba vzít v potaz i lehce matou­cí fakt, že před vychla­ze­ním směs chut­ná přesla­ze­ně, což pak mráz srov­ná. Ješ­tě vět­ší úska­lí nastá­vá, když si chce­te vyro­bit sor­bet bez recep­tu a nehod­lá­te postu­po­vat meto­dou pokus/omyl. Pokud vyrá­bí­te sor­bet na bázi alko­ho­lu, tak to už je tře­ba mít se fakt na pozo­ru.

Pak máte dvě mož­nos­ti. Pokud stej­ně jako já milu­je­te hro­ma­dě­ní kuchyň­ských a jiných pomoc­ní­ků, poří­dí­te si něja­ký měřič. Jaké jsou mož­nos­ti? Tak napří­klad sacha­ro­me­tr. K sehná­ní prý u vina­řů nebo pokud se chce­te pus­tit do domá­cí výro­by piva. Sacha­ro­me­tr měří hus­to­tu cuk­ru v kapa­li­ně (cuker­na­tém roz­to­ku). Je to tako­vý dole roz­ší­ře­ný tep­lo­měr  se zatí­že­ným plo­vá­kem, kte­rý pono­ří­te nej­lé­pe do něja­ké vál­co­vi­té vyso­ké nádo­by (nej­lé­pe odměr­né­ho vál­ce), on vyplu­je na hla­di­nu a kde se stup­ni­ce stý­ká s hla­di­nou, tam se dočte­te, jak jste s cuk­rem na tom. Vyba­ven je stup­ni­cí pojme­no­va­nou pod­le pánů Baumé nebo Bri­xe, kte­ří — pokud to dob­ře chá­pu — vlast­ně při­šli na totéž, totiž jak měřit cuker­na­tost roz­to­ků. Nicmé­ně já na žád­ný dob­rý cuk­ro­měr nena­ra­zi­la (nebo se spíš ztra­ti­la v tom, zda se nějak liší moš­to­mě­ry, víno­mě­ry, piv­ní a kte­rý by byl vlast­ně pro mé úče­ly ten pra­vý) tak jsem zača­la slí­dit po refrak­to­me­t­ru.

Cuk­ro­měr, jehož fot­ku jsem si vypůj­či­la ze strá­nek prag-info.cz, což je pro­dej­ní web tako­vých­to a jiných zaří­ze­ní.

Refrak­to­me­tr vypa­dá jako slo­ži­tej­ší řeše­ní, ale je pre­ciz­něj­ší. Je to již obtíž­něj­ší vehe­ment, kte­rý si musí­te naka­lib­ro­vat i pod­le tep­lo­ty v míst­nos­ti, kde bude­te rejdy pro­vá­dět. Je to zaří­ze­ní optic­ké, tako­vá div­ná sko­ro bater­ka. Tudíž ho nikam nestr­ká­te, ale pěk­ně roz­tok nasa­je­te pipe­tou, káp­ne­te na sklíč­ko a pak do pří­stro­je dru­hým kon­cem zírá­te a před oči­ma se vám zje­ví stup­ni­ce. Nevě­ři­la bych, jaká je to rozkoš, pro­to­že si při­pa­dá­te ohrom­ně vědec­ky. Nasá­tí roz­to­ku pipe­tou na sklíč­ko vzbu­zu­je pocit, že vyví­jí­te něco obzvlášť zásluž­né­ho pro lid­stvo. Refrak­to­me­t­ry jsou přes­něj­ší a stup­ni­ce bývá v Bri­xech. Jenže..trochu zra­da je, že nee­xis­tu­je úpl­ně uni­ver­zál­ní refrak­to­me­tr, je to zaří­ze­ní cit­li­vé a pokaž­dé kalib­ro­va­né v tro­chu jiném rozmezí.Takže potře­bu­je­te refrak­to­me­tr, kte­rý bude měřit v roz­sa­hu 26 — 36 Bri­xů. To je totiž ide­ál­ní cuker­na­tost budou­cí­ho sor­be­tu nebo nanu­ku. 31–36, to je hod­no­ta pro vodo­vé zmrz­ky bez alko­ho­lu, 26 — 31 pro alko­ho­lo­vé.. Výho­da refrak­to­me­t­ru je, že dob­ře pra­cu­je v roz­to­ku, kte­rý je plný hus­té dře­ně, jak už zákla­dy na sor­bet zpra­vi­dla býva­jí. Oby­čej­ný cuk­ro­měr na bázi hyd­ro­mě­ru má rad­ši čirej­ší kapa­li­ny, jinak není tak spo­leh­li­vý.

Tak to je on, refrak­to­me­tr.

Pokud jsem vás teď vydě­si­la k smr­ti, nezou­fej­te. Je tu jed­no zce­la sel­ské řeše­ní. Totiž vej­ce. Oby­čej­né vajíč­ko zasko­čí za prud­ké výdo­byt­ky tech­ni­ky. Vajíč­ko­vý test vypa­dá tak, že do vaše­ho roz­to­ku vlo­ží­te čer­stvé, pocho­pi­tel­ně umy­té vej­ce. A čeká­te, jak vystou­pá na hla­di­nu. Pokud se uká­že jeho šešul­ka ve veli­kos­ti ame­ric­ké­ho niklá­ku, máte vyhrá­no. Pokud vej­ci čou­há jen špič­ka, musí­te při­dat cuk­ru, pokud leze ven celé, tak máte problém..Tedy vlast­ně musí­te při­dat ovoc­nou šťá­vu či vodu. Jedi­ná potíž spo­čí­vá v tom, že já nemám tak úpl­ně v oku veli­kost niklá­ku a při­zná­vám, že u zmrz­li­ny mě popa­da­jí záchva­ty, že chci mít všech­no zdů­vod­ně­né, pod­lo­že­né a přes­ně změ­ře­né. Na odha­dy od oka se tady vět­ši­nou nehra­je, nao­pak tím může­te zabít celý recept. Nicmé­ně na těhle strán­kách je vše krás­ně vyfo­ce­no a zdů­vod­ně­no step-by-step.

Vej­co­test na okur­ko­vé s ginem. Má někdo niklák?

Roz­hod­la jsem se ale vej­co­test otes­to­vat a podro­bit měře­ní. Na obráz­ku vidí­te okur­ko­vou (prá­vě u té vystih­nout poměr cuk­ru a alho­ko­lu zna­me­ná jis­té balan­co­vá­ní), jak z ní leze vej­ce. Násled­ný text pro­ká­zal hod­no­tu 26 Brix, čili spod­ní únos­nou hra­ni­ci. Ze zmrz­li­no­va­če vylez­la skvě­le, ač se mi zdá­la v „syro­vém sta­vu“  dost slad­ká.

Tak­že, co bylo dřív — refrak­to­me­tr, nebo vej­ce? A jak to ty vej­ce děla­jí, neví někdo?

Jak si vybrat zmrzlinovač

I když na inter­ne­tu kolu­je řada recep­tů, jak si vyro­bit zmrz­li­nu bez zmrz­li­no­va­če, při­zná­vám, že já pří­sa­hám na tech­ni­ku. Zmrz­li­na bez stro­je je fajn do nanu­ko­vých tvo­ří­tek, ale jinak čím doko­na­lej­ší stroj, tím lep­ší zmrz­li­na. Je jas­né, že tu nej­jem­něj­ší vytvo­ří (s pou­ži­tím dob­ré­ho recep­tu) při­ro­ze­ně pro­fi stroj veli­kos­ti skří­ně s ast­ro­no­mic­kou cenou. Pocho­pi­tel­ně, že po něm tou­žím, ale sny nech­me stra­nou a podí­vej­me se, s čím  je mož­né vyrá­bět zmrz­li­nu doma.

Mra­že­né dezer­ty lid­stvo při­ta­ho­va­ly ode­dáv­na. Revo­luč­ní objev však spo­čí­val v prv­ní mra­zí­cí tech­ni­ce. Totiž ve smí­se­ní ledu se solí. Do kovo­vé nádo­by se vli­je při­pra­ve­ná směs a kon­tej­ner se vlo­ží do dal­ší nádo­by, napl­ně­né solí a ledem. Díky ledu a soli začne směs uvnitř mrz­nout. Jen­že aby z ní nebyl tuhý špa­lek, je tře­ba míchat a seškra­bát mrz­nou­cí povlak ze stěn..Udělat zmrz­li­nu tedy vyža­do­va­lo znač­nou vytr­va­lost a sílu paží, celý pro­ces totiž dlou­ho trvá. Urči­tě zná­te výro­ky, že díky mužům mají ženy prá­ci v domác­nos­ti jed­no­duš­ší, pro­to­že to byli muži, kdo vyna­le­zl prač­ku, žeh­lič­ku a spol. (obslu­hu a lopo­tu ovšem povět­ši­nou necha­li na ženách.) Leč za vyná­le­zem zmrz­li­no­va­če sto­jí žena, jis­tá Ame­ri­čan­ka Nan­cy John­so­no­vá, kte­rá si necha­la v roce 1845 paten­to­vat jed­no­du­še geni­ál­ní zaří­ze­ní. Prin­cip ledu, soli a dvou nádob v sobě zůstal stej­ný, jen do té vněj­ší při­by­la efek­tiv­ní vel­ká mícha­cí stěr­ka a navrch kli­ka. Pořád to byla fuš­ka, ale roz­hod­ně men­ší otra­va a met­la navíc důklad­ně stí­ra­la směs ze stran nádob. Na stej­ném prin­ci­pu se pro­dá­va­jí „nos­tal­gic“ zmrz­li­no­va­če dosud. Na ruč­ní, ale i elek­tric­ký pohon. Konec­kon­ců, exis­tu­je málo typič­těj­ší obrá­zek ame­ric­ké ven­kov­ské idy­ly, než rodin­ka na tera­se své­ho ran­če, stří­da­jí­cí se v míchá­ní domá­cí broskvové…Asi něco jako naše dra­ní peří 🙂

Zmrz­li­no­vač na ruč­ní pohon, k dostá­ní na Ama­zo­nu.

Základ­ní zmrz­li­no­va­če se vlast­ně od té doby moc nezmě­ni­ly. Pořád se vyrá­bí na prin­ci­pu nádo­by a met­ly, co míchá, aby se roz­bí­je­ly ledo­vé krys­ta­ly a do zmrz­li­ny se vešle­há­val potřeb­ný vzduch, jen sůl a led nahra­di­la umě­le vytvo­ře­ná směs, kte­rá se potře­bu­je nachla­dit řád­ně v mra­zá­ku. Ten­to typ zmrz­li­no­va­če se obvykle sklá­dá z něja­ké­ho pod­stav­ce, kde je moto­rek a namra­zo­va­cí nádo­by. Přes­ně tako­vý  (Ari­e­te Disney) jsem až do letoš­ní­ho jara měla. Výho­dy: Zmrz­li­no­vač je sklad­ný. Zmrz­li­na je z něj cel­kem rych­le hoto­vá- asi za cca dva­cet minut. Jde o lev­ný, dostup­ný typ. (poří­dí­te jej kolem tisí­cov­ky).

Tyhle typy dosta­ne i ve ver­zi pro sin­gle domác­nos­ti, a v pas­te­lo­vých bar­vič­kách. Nedo­po­ru­ču­ju vel­kým jed­lí­kům, výmě­nou za sklad­nost vyro­bí tře­ba jen 230 ml. Ale zato rych­le — pod­le výrob­ce mu to trvá 6–12 minut.

Nevý­ho­dy: Namra­zo­va­cí nádo­bu je nut­né mít oprav­du důklad­ně namra­že­nou, potře­bu­je zpra­vi­dla nejmé­ně 12 hodin, ale 24 hodin to jis­tí. Já ji měla v mra­zá­ku pořád. Logic­ky z toho ale vyplý­vá, že nemů­že­te dělat dva dru­hy po sobě a pokud hod­lá­te vyrá­bět vět­ší množ­ství, musí­te důklad­ně plá­no­vat něko­lik dnů dopře­du. Směs je tře­ba do stroj­ku lít oprav­du hod­ně stu­de­nou, já ji nechá­va­la v led­ni­ci přes noc. Zmrz­li­nu  musí­te dát ješ­tě tro­chu ztuh­nout, výkon není tako­vý, aby byla oka­mži­tě k nabí­rá­ní, ale bude pří­jem­ně našle­ha­ná. Mě se v tom­to typu osvěd­či­ly nej­ví­ce sme­ta­no­vé zmrz­li­ny, pří­pad­ně šer­be­ty (tedy ovo­ce, voda plus navíc něja­ký mléč­ný podíl). Sor­be­ty nevy­chá­ze­ly pod­le mých před­stav, zdá­ly se mi pří­liš hrubé.

Ška­re­da Mic­key mě pro­vá­zel věr­ně tři roky a pře­kva­pi­vě vydr­žel i dost výraz­né zatí­že­ní.

Dal­ší mode­ly již pra­cu­jí s vlast­ní chla­dí­cí jed­not­kou. Výho­dy: Zmrz­li­nu můžet vyrá­bět, kdy si vzpo­me­ne­te. Nevý­ho­dy: Poměr­ně znač­ná poři­zo­va­cí cena. Jde o cel­kem vel­ký krám, neho­dí se tedy do malých domác­nos­tí. Taky si dej­te bacha na výkon. U rodi­čů na cha­lu­pě máme ital­ský stro­jek na půl lit­ru, zmrz­li­nu míchá dýcha­vič­ných 40 minut a pořád je dost teku­tá. A mini­a­tur­ní zrov­na také není (ale dob­ře, jde o star­ší typ.) Tyhle pří­stro­je navíc býva­jí doce­la hluč­né. Pokud chce­te vyrá­bět zmrz­li­nu ve vět­ším množ­ství, dobrou vol­bou jsou prý Cui­si­nart a Bau­ma­tic. Ty už mají i (čás­teč­ně) nerez tělo. Osob­ně s nimi zku­še­nost nemám, ale pár přá­tel je s úspě­chem pou­ží­vá. Nevím, zda je to úpl­ně nevý­ho­da, ale někte­ré tyto mode­ly také nema­jí vyjí­ma­tel­nou nádo­bu, což se něko­mu může zdát neprak­tic­ké při čiš­tě­ní pří­stro­je. Mícha­če (met­ly, stěr­ky, jak kdo chce) býva­jí z plas­tu.  Tyto zmrz­li­no­va­če mícha­jí zmrz­li­nu obec­ně déle, vět­ši­nou kolem 4O minut. Cena je kolem čtyř — pěti tisíc korun. Objem bývá maxi­mál­ně do 1,5 lit­ru. Ješ­tě exis­tu­jí zmrz­li­no­va­če jako nástav­ce na kuchyň­ské robo­ty, tady jsem ale pole neo­ra­né a nevím o nich bohu­žel nic..

Zmrz­li­no­vač s vlast­ní chla­dí­cí jed­not­kou.

Už jsem pár­krát dosta­la otáz­ku, jaký zmrz­li­no­vač mám já. Vlast­ně jsem pře­sko­či­la jed­nu kate­go­rii, jako když z tra­bi­ho pře­sed­ne­te sice ne vylo­že­ně do limu­zí­ny, ale do oprav­du solid­ní­ho vozu vyš­ší střed­ní kate­go­rie. Můj Lello Mus­so Pola už pat­ří k pro­fi výrob­kům (hodí se pro malé cuk­rá­ny, restau­ra­ce), ale pořád se ješ­tě dá skla­do­vat v bytě. Dokon­ce jde o typ, kte­rý si může­te posta­vit na linku..tedy v pří­pa­dě, že vlast­ní­te kuchyň o roz­lo­ze kuchyň­ské­ho stu­dia a neva­dí vám, že tenhle dro­bek váží 16 kg. Je s to vyro­bit  šest lit­rů za hodi­nu, na svůj výkon je dost tichý, stěr­ku má z kovu a nádo­bu pocho­pi­tel­ně nevy­jí­ma­cí. Čis­tí se však pře­kva­pi­vě snad­no. S časo­va­čem a dvě­ma knof­lí­ky (mra­že­ní, míchá­ní) je blbuvzdor­ný a směs do něj netře­ba lít stu­de­nou. I tak ho šet­řím a hor­kou bych ho nera­da opa­ři­la, ale vlaž­nou zvlád­ne hra­vě. Sor­be­ty dělá jem­né a do 20 minut mívá všech­no hoto­vo. Kon­zis­ten­ce je vyni­ka­jí­cí, dá se hned jakž takž por­co­vat i do kopeč­ků bez vět­ší­ho tuhnu­tí v mra­zá­ku. Jak jste jis­tě pocho­pi­li, své­ho Tali­á­na zva­né­ho něž­ně Lelík, zbož­ňu­ju. Čes­ký dis­tri­bu­tor ho nabí­zí za cenu asi 36 tisíc korun, nicmé­ně dá se sehnat ze zahra­ni­čí lev­ně­ji.  Pro běž­nou domác­nost je beze­spo­ru pří­liš vel­ký a zby­teč­ně dra­hý. Nicmé­ně fir­ma Lello nabí­zí i lev­něj­ší mode­ly pro domá­cí pou­ži­tí — i když lev­něj­ší v tom­to pří­pa­dě stá­le zna­me­ná o polo­vi­nu víc, než sto­jí Cui­si­nart…

Lello Mus­so Pola není zrov­na malý, ale je úžas­ný! Za fot­ku vel­ký díky Yanu Renel­to­vi.

A na závěr jed­na legrác­ka, opět zalo­že­ná na soli a ledu, ide­ál­ní věc na par­ty nebo pik­nik. Do kou­le nali­je­te jed­nou stra­nou zmrz­li­no­vou směs, dru­hou nasy­pe­te hru­bou sůl a led a pak už si může­te ven­ku zahrát tře­ba kužel­ky. Nebo si házet, kou­let, jen na fot­bal se nedo­po­ru­ču­je. Malá demon­stra­ce, co s ním lze dělat, je tře­ba na tomhle pro­pa­gač­ním videu.  Ako­rát při vět­ším počtu lidí počí­tej­te s tím, že kaž­dý tak tak olíz­ne lžič­ku. Nicmé­ně pořád nechá­pu, proč tako­vou věc k nám nikdo nedo­vá­ží (ješ­tě že to — jako obvykle — jis­tí Ama­zon.)

Play and fre­e­ze. Jsem sko­ro v poku­še­ní si poří­dit, jen tak pro legra­ci..

A jaký zmrz­li­no­vač máte vy? Chys­tá­te se něja­ký poří­dit? Budu ráda, když se podě­lí­te o své zku­še­nos­ti.