Chceme být profesionály!

Pře­staň už o zmrz­li­ně mlu­vit, rad­ši o ní začni psát! Pora­di­la mi jed­nou kama­rád­ka, (díky Míšo!) když jsme po jed­né vyda­ře­né veče­ři ser­ví­ro­va­li cit­ro­no­vou. A Mar­tin mi hned na mís­tě vymys­lel obchod­ní plán.

Tenhle blog měl vlast­ně nedáv­no prv­ní naro­ze­ni­ny. A já jsem si uvě­do­mi­la, že na něm ale zou­fa­le chy­bí někte­ré zásad­ní infor­ma­ce. A tak si je k výro­čí nadě­lí­me. Tře­ba pro dob­ro nás všech 🙂

trikopeckyvpullitrech

Na Míši­nu radu jsem zača­la o zmrz­li­ně psát. Moc jsem si od toho nesli­bo­va­la, vědouc, že spe­ci­a­li­zo­va­né blo­gy pou­ta­jí při­ro­ze­ně méně čte­ná­řů než blo­gy o vaře­ní či peče­ní obec­ně. Počí­ta­la jsem, že vět­ši­nu času budu psát do zdi. Jen­že ono to tak není. Není za tím ani tak moje schop­nost skvě­le psát, ačko­li jsem původ­ní pro­fe­sí novi­nář­ka, jako spíš to, že naši zmrz­li­nu lze pří­le­ži­tost­ně i ochut­nat. Dělá­me zmrz­li­nu ruč­ně, bez nahrá­žek, bez sta­bi­li­zá­to­rů, bez che­mie – z mlé­ka, žlout­ků, sme­ta­ny, cuk­ru, ovo­ce. A ona je pros­tě – dob­rá. Krát­ce po zalo­že­ní blo­gu jsme vyra­zi­li na Ape­tit pik­nik, kde své zbo­ží nabí­ze­jí ama­térští kuli­ná­ři, vypro­da­li všech­no bleskem a letos si to více­mé­ně zopa­ko­va­li. Dob­ré zmrz­li­ny je u nás pořád nedo­sta­tek. A tak nej­čas­těj­ší otáz­ka, kte­rou slý­chám, je: „Kde se to dá běž­ně kou­pit?“

orechova

Máme spe­ci­ál­ní doho­du s restau­ra­cí Dish. A oslo­vu­jí nás dal­ší. K tomu, abychom zača­li oprav­du vyrá­bět, nám chy­bí jed­na jedi­ná věc. Pro­vo­zov­na, cer­ti­fi­ko­va­ná kuchyň. Vel­ký pro­fi zmrz­li­no­vý stroj. Nechce­me divo­ce růst tím, že se bru­tál­ně zadlu­ží­me, pro­najme­me pro­sto­ry, udě­lá­me sta­veb­ní úpra­vy za stov­ky tisíc, za dal­ší nakou­pí­me stro­je a za zár měsí­ců zkra­chu­je­me, pro­to­že návrat­nost pros­tě nemů­že odpo­ví­dat tak vyso­ké počá­teč­ní inves­ti­ci. Navíc pochy­bu­ji, že by nám ban­ka dala ješ­tě jed­nu hypo­té­ku k té naší na byd­le­ní. Logič­těj­ší mož­nost je růst poma­lu. Najít sub­ná­jem v potra­vi­nář­ském pro­vo­zu, kte­rý vyho­vu­je našim náro­kům či sdí­le­nou kuchyň. Ty náro­ky jsou znač­né – pořád chce­me pra­co­vat s vej­ci, mlé­kem, sme­ta­nou, ovo­cem, oře­chy. Pros­tě dělat zmrz­li­nu, kte­rá neob­sa­hu­je nic než pri­már­ní potra­vi­ny, dokon­ce ani sta­bi­li­zá­to­ry „pří­rod­ní­ho půvo­du“.  Zatím jsme na tako­vé mís­to nena­tre­fi­li. Pro­sím, jest­li o něčem víte, dej­te nám vědět. Nebo snad zná­te něko­ho, kdo by se rád zba­vil zmrz­li­no­vé­ho-gastro vyba­ve­ní? V nepo­sled­ní řadě shá­ní­me tak­též garan­ta, tedy něko­ho, kdo se za nás v pří­pa­dě pro­fi výro­by zaru­čí, neboť výuč­ní list v obo­ru pekař-cuk­rář nevlast­ní ani jeden z nás.

mangoskokosem

Nebo kdy­by to tu náho­dou četl něja­ký inves­tor, vypíšu, co se nám za jedi­ný rok exis­ten­ce poda­ři­lo. Nebo­jí­me se o zmrz­li­ně mlu­vit  a sdí­let know-how. Nepo­va­žu­je­me se roz­hod­ně za pro­fe­si­o­ná­ly, máme se pořád hod­ně co učit a tak jsme vděč­ní, že ti, kte­ří to už doká­za­li před námi, nejsou skou­pí na infor­ma­ce. Pro­to­že o zmrz­li­ně mlu­ví­me, oslo­vi­lo nás už doce­la dost médií. Člán­ky o nás najde­te v časo­pi­su Ape­tit, Food, Instinkt, Bel Mon­du, na webu iDNES.cz. Při­pra­vi­la jsem dva­krát recep­ty pro pří­lo­hu OnaD­NES pro Mla­dou fron­tu DNES. Jed­nou mě pozval do své show Hon­za Dědek, dva­krát jsem byla se zmrz­li­nou v Čes­ké tele­vi­zi. Sna­ži­li jsme se neza­há­let i jinak. Poří­di­li jsme nej­pr­ve kva­lit­ní zmrz­li­no­vý stroj, potom také víč­ko­va­cí stroj, tak­že zmrz­li­nu může­me balit do indi­vi­du­ál­ním kelím­ků a zata­vit fólií, tak­že do zmrz­li­ny nemů­že mráz a její hygi­e­nic­ký stan­dard se zvy­šu­je. Když jsme loni při­pra­vo­va­li na Ape­tit pik­nik popr­vé desít­ky lit­rů zmrz­li­ny, bylo to na zhrou­ce­ní. Letos se nám už poda­ři­lo „zra­ci­o­na­li­zo­vat“ výro­bu, jsme lépe zor­ga­ni­zo­va­ní.

Recep­ty, kte­ré pou­ží­vá­me, máme čas­tým opa­ko­vá­ním v paži, víme, se kte­rý­mi suro­vi­na­mi nám to nej­lé­pe vychá­zí. Poma­lu hle­dá­me stá­lé doda­va­te­le. Pořád je co řešit a co se učit (a já se oddá­vám sně­ní o pro­fe­si­o­nál­ním zmrz­li­nář­ském kur­zu na něja­ké kuli­nár­ní ško­le), ale udě­la­li jsme vel­ký krok v před.  Teď už tomu chy­bí – nádech – výdech – vstup na pro­fi půdu.

Pokud nám nějak chce­te pomo­ci, při­spět radou nebo tipem, pro­sím, piš­te nám na katerina@trikopecky.cz

Vaši odda­ní zmrz­li­ná­ři Kate­ři­na a Pavel Kočič­ko­vi.

Výpis člán­ků najde­te zde:

zmín­ka v časo­pi­se Týden

Článek o zmrzlině v Bel Mondu

nezkrá­ce­ný člá­nek z Bel Mon­da z pera Len­ky Požá­ro­vé

Tři kopečky v Instinktu

Článek o foodblogerech v Instinktu

Článek o foodblogerech v Instinktu

Ape­tit – Kuli­nář Ape­tit pik­ni­ku 2013

MF DNES a iDNES.cz –  Nej­lep­ší zmrz­li­na v Pra­ze

Zmrzlinové recepty od tří kopečků v OnaDNES

City­bee – Jak poznat dobrou zmrz­li­nu, Nej­lep­ší zmrz­li­nár­ny

Tři kopečky v časopise FOOD

Sama doma prv­ní část, Sama doma dru­há část

Šance pro rybíz!

Chudák rybíz, říkám si vždyc­ky při pohle­du na obsy­pa­né keříč­ky u rodi­čů na zahra­dě. Nejmé­ně polo­vi­na rybí­zo­vých hro­zín­ků zůsta­ne na vět­vič­kách — no aspoň mají ptáč­ci na pod­zim co uzo­bá­vat. Rybí­zo­vých mar­me­lád se totiž nikdy nesní tolik jako mali­no­vých a jaho­do­vých. Borův­ko­vý koláč z ple­chu zmi­zí vždyc­ky rych­le­ji než jeho rybí­zo­vý kole­ga.  A šťá­vu chtě­jí všich­ni stej­ně radě­ji z čer­né­ho.

broskovanalzicce

Rybíz je popel­ka čes­kých zahrá­dek. Chá­pe­me ho jako retro, při­tom v zahra­nič­ních kuchař­kách je čer­ve­ný rybíz pře­kva­pi­vá exo­ti­ka. Kaž­do­pád­ně jde o držák, co plo­dí a plo­dí. Jen­že není slad­ký jako sou­sed­ka mali­na jaho­do­vá ani tak popu­lár­ní jako srst­ka. Anrešt, pocho­pi­tel­ně. Ani já necho­dím na zahra­du uzo­bá­vat rozkoš­nic­ky bobul­ky, nekou­pím si na far­mář­ském trhu vanič­ku a nena­sou­kám jí do sebe pokout­ně už v tram­va­ji. Rybí­zu na chuť se musí při­jít. Ovšem v dezer­tech doká­že být nepře­ko­va­tel­ný. A pěk­ně zahra­je i ve zmrz­li­ně. Mou oblí­be­nou je sme­ta­no­vá s rybí­zem. Jem­ná sme­ta­na vyla­dí šťi­pla­vý rybíz do svě­ží kom­bi­na­ce.  A hit čís­lo dva, bro­s­ko­vo­vá říz­nu­tá rybí­zem. Ješ­tě ji mož­ná stih­ne­te.

broskvenavetvi Broskvo­vá zmrz­li­na, jak už jsem něko­li­krát psa­la, bývá čas­to fád­ní. Omam­né slad­kos­ti brosk­ví či nek­ta­ri­nek chy­bí něja­ký kyse­lej­ší tón. A to je úkol pro rybíz. Na broskvo­vo-rybí­zo­vou si při­prav­te:

  •  Při­bliž­ně kilo brosk­ví nebo nek­ta­ri­nek
  • 160 ml vody
  • 160 gra­mů cuk­ru
  • lží­ci Ama­ret­ta nebo Bar­be­ra (man­dlo­vý likér)
  • cca 200 gr rybí­zu

brokvesmes

Broksve naříz­ně­te do kří­že, spař­te pod vrou­cí vodou a rych­le zchlaď­te. Tak půjdou snad­no olou­pat. Zbav­te je pec­ky a vlož­te do hrn­ce. Při­dej­te vodu, zasyp­te cuk­rem a spo­leč­ně pro­vař­te, dokud brosk­ve zce­la nezměk­nou a cukr se neroz­pus­tí. Deset minut by mělo sta­čit. Nech­te vychlad­nout, roz­mi­xuj­te. Mezi­tím si při­prav­te rybíz. Bobul­ky otrhej­te a zpa­sí­ruj­te na nej­jem­něj­ším sít­ku. Pokud nemá­te pasír­ku, je tře­ba nechat rybíz asi také tro­chu pova­řit, jinak by nešel pořád­ně pro­třít přes síto, ale pokud to jde, pre­fe­ru­ji čer­stvou rybí­zo­vou šťá­vu. Dob­ře zamí­chá­me do broskvo­vé smě­si a chu­ťo­vě vyla­dí­me něja­kým man­dlo­vým liké­rem. Je mož­né při­dat i pár kapek cit­ro­nu, ale rybíz by měl kyse­lost obsta­rat sám.

broskvevmise

(Pořád rybíz ne-e? Nahraď­te ho mali­na­mi, bude to skvě­lé, ale radím vám dob­ře — Dej­te šan­ci rybí­zu!)

Fruta libre — osvobozený sorbet!

frutalibre

Na far­mář­ských trzích na Jiřá­ku jsem potka­la stá­nek spo­leč­nos­ti Fru­ta Lib­re, kte­rá dělá osvě­žu­jí­cí sor­be­ty pří­mo před vaši­ma oči­ma. Tra­di­ce pochá­zí z Kolum­bie, odkud je také man­žel sym­pa­tic­ké paní maji­tel­ky. Fas­ci­nu­je mě jed­no­du­chost jejich počí­ná­ní, kte­rá vede ke skvě­lým výsled­kům. Mís­to stro­jů pou­ží­va­jí nej­star­ší „zmrz­li­no­vač“  v ději­nách — sůl, led a pohon lid­ské paže. Fru­ta lib­re dělá jen sor­be­ty, u kte­rých neva­dí rych­lej­ší roz­tá­vá­ní, vodo­vi­tost. Výho­dy — absout­ně čer­stvá zmrz­li­na, kte­rá má díky povo­le­něj­ší struk­tu­ře taky pěk­ně roz­vi­nu­té chu­tě a parád­ní show k tomu. Na stán­ku mají při­pra­ve­né roz­mi­xo­va­né ovo­ce s fruk­tó­zou a vodou. Pak dva lavo­ry. V tom vět­ším je sůl a led a vklá­dá se do něj dal­ší nere­zo­vá mis­ka, tepel­ně izo­lo­va­ná (poba­vi­lo mě řeše­ní, je to oba­le­né dvě­ma pěno­vý­mi žíža­la­mi, kte­ré naše dce­ra pou­ží­vá při výu­ce pla­vá­ní). Do men­ší nerez mis­ky se nali­je směs a pak se miskou v ledu a soli točí, dokud zmrz­li­na netuh­ne. Díky tomu, že se nedá­vá poslé­ze napev­no ztvrd­nout do mra­zá­ku, ale rov­nou se ser­ví­ru­je, netvo­ří se v ní hrubé krys­ta­ly, tak­že i kon­zis­ten­ce je pří­jem­ná. Pros­tě sko­ro jako „toče­ná“. Nej­víc mě baví domác­kost celé­ho toho­to řeše­ní posklá­dá­né­ho z běž­ně dostup­ných před­mě­tů za pár korun a fakt, že pro­dej­ce nese­dí jak pec­ka, ale vlast­ně stá­le před­vá­dí show a tak vábí zákaz­ní­ky. (a že se jich kolem zasta­vo­va­lo dost!) A smě­si má Fru­ta Lib­re dob­ré — měla jsem jaho­du s bazalkou, nek­ta­rin­ku a olíz­la jsem lžič­ku okur­ko­vé se zázvo­rem. Všech­no parád­ní plně  ovoc­ná chuť. Zmrz­li­na se tedy hod­ně rych­le roz­té­ká, to je snad jedi­né mínus téhle pri­ma pou­lič­ní pří­pra­vy. Za mě roz­hod­ně palec naho­ru! (kope­ček stan­dard­ní veli­kos­ti  je za 29kč).

Mangománie

Už vás vidím, jak si ťuká­te na čelo. Teď dělat man­go­vý sor­bet, když na trhu potká­te ješ­tě jaho­dy a stán­ky zapla­vu­jí mali­ny, borův­ky, rybíz a angrešt? Vždyť man­go je tro­pic­ké ovo­ce a to má u nás sezo­nu v lednu..Jenže ne tak doce­la.

mangosorbet

Vět­ši­na man­ga, co se u nás pro­dá­vá, pochá­zí z Již­ní Ame­ri­ky a nej­čas­tě­ji jde o odrů­du Tommy Atkins. Obvykle bývá zele­né, s načer­ve­na­lým líč­kem. Někdy jde o nažlout­lé buc­la­té kusan­ce, občas man­go kou­pí­te na tác­ku s nápi­sem — rea­dy to eat. Pokud není jiná mož­nost, volím tohle, nebo nechám man­go v papí­ro­vém pyt­líč­ku dozrát. Ale stej­ně  se mi zdá­lo, že kolem toho­hle ovo­ce je snad až pří­liš vel­ký „hype“.  Nedo­zrá­vá tak snad­no, čas­to se kazí a i ta dozrá­lá býva­jí lec­kdy dřevnatá..Proto vět­ši­na zmrz­li­ná­řů (vsa­dím boty, že 99, 9 🙂 dělá man­go z pyré. Stej­ně tak z pyré jis­tě pochá­zí i las­si v indic­kých občer­stvov­nách. Když kou­pí­te dob­ré pyré, máte totiž vyhrá­no. Je z dozrá­lé­ho ovo­ce a bývá jen lehce dosla­zo­va­né (nebo mož­ná vůbec?) a kon­zer­vo­va­né jen tro­chou kyse­li­ny cit­ro­no­vé. Kva­li­ta je kon­stat­ní. Je to bez­peč­něj­ší vol­ba než čer­stvá man­ga, kte­rá kvů­li dřev­na­tos­ti pasí­ru­je­te přes sít­ko a jsou pak stej­ně jak­si chu­ťo­vě nija­ká. Na litr sor­be­tu potře­bu­je­te asi kilo man­ga, tak­že i eko­no­mi­ka věci hovo­ří ve pro­spěch pyré. (Já za cenu 120 kč dosta­nu cca 800 ml kva­lit­ní­ho pyré.) Man­go je snad jedi­ná vyjím­ka, kdy před zele­ná­če­mi z Již­ní Ame­ri­ky dám před­nost indic­ké­mu man­gu Alphon­so zavře­né­mu do kon­zer­vy. (pozor, neza­mě­ňo­vat s man­go kom­po­tem, ten bývá dosla­zo­ván až han­ba.)

Tommy Atkins versus indické mango.

Tommy Atkins ver­sus pakistán­ské man­go.

Ovšem když nade­jde sezo­na pra­vé­ho, čer­stvé­ho man­ga, může se pyré jít bod­nout. A to je prá­vě teď. V Indii a Pákistá­nu, kde ros­tou ta nej­lep­ší man­ga na svě­tě, je totiž jejich sezo­na prá­vě teď.  Man­ga dozrá­va­jí někdy v polo­vi­ně květ­na a k mání jsou do začát­ku, maxi­mál­ně polo­vi­ny srp­na. Indic­ké Alphon­so, aspoň pod­le slov dovoz­ce indic­kých spe­ci­a­lit z obcho­du Čapá­tí, vůbec nejde na evrop­ský trh, ale výhrad­ně na ame­ric­ký. K nám se vozí rov­něž vyso­ce kva­lit­ní man­go z Pákistá­nu. Pákistán­ské medo­vé man­go je podlouh­lé, žlu­té, slup­ka se nemu­sí lou­pat, jen se lehce stáh­ne. Voní nesmír­ně slad­ce a aro­ma­tic­ky, je měkouč­ké na omak, ale bez otla­če­nin. Nůž do něj zaje­de jak do más­la a po jeho kon­zu­ma­ci urput­ně nehle­dá­te zub­ní niť. Ano, takhle vypa­dá ovo­ce z ráje. Když jsem si domů při­nes­la prv­ní bed­nič­ku čer­stvé­ho man­ga, sněd­li jsme ty čty­ři kusy jen tak, jak kdy­by to byla jabl­ka. Dru­hou bedýn­ku jsem už věno­va­la na zmrz­li­nu. (Lev­ná zále­ži­tost to taky úpl­ně není, tako­vé man­go vyjde cca 60 kč kou­sek, ale odo­lej­te tomu!)

mangopyre

Na man­go sor­bet si při­prav­te:

  • man­ga o váze cca 1 kg
  • 160 ml vody
  • tři­no­vý cukr  — mini­mál­ně 120 gra­mů — pod­le slad­kos­ti man­ga
  • tma­vý, kva­lit­ní pra­vý rum
  • limet­ku

Man­go olou­pej­te, nakrá­je­te na kous­ky, při­dej­te vodu a cukr a roz­mi­xuj­te spo­leč­ně s cuk­rem. Čás­teč­ky cuk­ru nesmí být ve smě­si patr­né, musí se mixo­vá­ním úpl­ně roz­pus­tit. Je mož­né, že to chví­li potr­vá, může­te si pomo­ci co nej­jem­něj­ším cuk­rem. Dochu­ťe dvě­ma lží­ce­mi rumu z třti­ny a dej­te nejmé­ně 2 lží­ce lime­to­vé šťá­vy, já vymač­ká­vám lime­tu klid­ně celou. Skvě­lá tro­pic­ká chuť je na svě­tě!

(Pokud k pří­pra­vě pou­ži­je­te pyré, tak je postup stej­ný, jen výraz­ně sniž­te hra­ni­ci cuk­ru.)

mangovysledek

 

 

 

 

Katka a obří broskev I (broskvová s yzopem)

aneb dva díly div­ných recep­tů.

Chce­te satu­rej­ku, nebo yzop“,? zeptal se mého muže far­mář Stan­da z Vlkan­če, od kte­rých bere­me bio­ze­le­ni­nu v jejich bedýn­ko­vém sys­té­mu už řadu let. Satu­rej­ku, odpo­vě­děl muž auto­ma­tic­ky, pro­to­že co bychom taky děla­li s yzo­pem? Byli­nou, o kte­ré netu­ší­me, na co se pou­ží­vá ani jak chut­ná? Chtěl satu­rej­ku, stej­ně dostal yzop. A tak nám Stan­dův omyl poslou­žil k expe­ri­men­tům.

Když se mi dosta­ne do ruky něja­ká ingre­di­en­ce, hned pře­mýš­lím, jaká by z ní byla zmrz­li­na. (Ne vždyc­ky je to dob­rý nápad, zatím jsem poho­ře­la při výro­bě lipo­vé zmrz­li­ny, ale ješ­tě ji jed­nou prub­nu! Napřesrok). S yzo­pem neby­lo tře­ba hle­dat dlou­ho, inspi­ra­ci jsem našla u Robi­na a Caro­li­ne Wei­ro­vých a vzhle­dem k nezná­mé suro­vi­ně jsem se recep­tu drže­la do pun­tí­ku.

yzopbotanicky

To je on, yzop, byli­na popu­lár­ní v léči­tel­ství a kdy­si i pro svo­ji chuť.

Yzop je bylin­ka, kte­rá by asi hvězdou far­mář­ských trhů neby­la. Na roz­díl od máty, bazalky nebo tymi­á­nu nijak extra nevo­ní. Její síla se pro­je­ví až když člo­věk uštíp­ne lís­te­ček a skous­ne. Ta chuť je koře­ni­tá, výrazná, vel­mi pří­jem­ná, liké­ro­vá, tro­chu ori­en­tál­ní. Prý je tak někde mezi levan­du­lí a roz­ma­rýnem. Jin­de zase píšou, že se blí­ží hyb­ri­du mezi mátou a pažit­kou. Jste už dosta­teč­ně napnu­tí? Já bych k tom při­řa­di­la ješ­tě anýz a léko­ři­ci. Ne nadar­mo se yzop pou­ží­vá do liké­rů, tře­ba Char­tre­u­s­ky. Když jsem yzop ochut­na­la, má nedů­vě­ra byla zlo­me­na. Tuhle poza­po­me­nu­tou byli­nu prý milo­val stře­do­věk — a já se nedi­vím, pro­to­že stře­do­věk na naše pomě­ry koře­nil divo­ce a sil­ně. Kdy­si jsem měla mož­nost vařit pod­le středověké/renesanční kuchař­ky a dost jsem se nalis­to­va­la, než jsem vybra­la recept, kte­rý by dneš­ním stráv­ní­kům nepři­šel pří­liš extra­va­gant­ně koře­ně­ný.

broskveyzopvmise

Olou­pa­né nek­ta­rin­ky se krás­ně lesk­nou.

Wei­ro­vi radí buď yzop sva­řit s mlé­kem, nebo jej nase­kat a při­dat ke zmrz­li­ně. Pro­to­že nejsem tro­š­kař, udě­la­la jsem obo­jí. Mléč­ná infúze mě zase tak pře­kva­pi­la, že jsem opě­tov­ně o výsled­ku zapo­chy­bo­va­la. Na chuť to byl jas­ný beša­mel, mož­ná na ryby, zdá­lo se mi to náh­le  maso­vé a nemoh­la jsem se zba­vit aso­ci­a­cí na nádiv­ky, polév­ky.. Po uva­ře­ní zmrz­li­ny a smí­chá­ní s broskvo­vým pyré byl yzop ve smě­si stá­le vel­mi výraz­ný, ale už si s brosk­ve­mi podá­val ruku. Brosk­ve, skvě­lé syro­vé nebo na kolá­či, totiž ve zmrz­li­ně chut­na­jí dost fád­ně a potře­bu­jí nějak pod­po­řit — ať již pro­sec­cem na Bel­li­ni sor­bet, nebo koře­ním. Ale jak říká můj muž, nechval (ale ani nehaň) zmrz­li­nu před umí­chá­ním. Chlad si s chu­tí ješ­tě pohra­je. A mě sko­ro mrzí, že yzop zůstal jen drob­ně v chu­ťo­vé kon­cov­ce, brosk­ve ho pře­vál­co­va­ly. Příš­tě bych lou­ho­va­la i víc než dva ston­ky.  Ale ne déle než dopo­ru­če­nou hodi­nu, yzop stej­ně jako levan­du­le časem hořk­ne.

merunkovymor

Této bar­vě říka­jí desig­né­ři meruň­ko­vý mor a zdo­bí prý neje­den čes­ký obý­vák. Směs před míchá­ním.

Zdá se vám, že je recept na brosk­ve s yzo­pem k niče­mu? Spá­ruj­te brosk­ve s vanil­kou, to je osvěd­če­ná kom­bi­na­ce, kte­rá chut­ná všem. Nemá­te nebo dokon­ce nemá­te rádi brosk­ve? Vykaš­le­te se na bro­s­ko­vo­vé pyré a máte pri­ma nená­roč­nou vanil­ko­vou.

A co vy a yzop? Zná­te? Pou­ží­vá­te? Poděl­te se, ješ­tě mi tam pár ston­ků zbý­vá…

Bude­te potře­bo­vat:

  • 450 gra­mů zra­lých brosk­ví nebo nek­ta­ri­nek
  • 250 ml plno­tuč­né­ho mlé­ka
  • 150 gr cuk­ru
  • 2 vel­ké žlout­ky
  • 1/4 lžič­ky vanil­ko­vé­ho extrak­tu
  • 250 ml sme­ta­ny
  • tro­chu cit­ro­no­vé šťá­vy
  • 2 vel­ké ston­ky yzo­pu, plus dal­ší lží­ce nase­ka­ných lís­teč­ků nadrob­no

Nejdřív si při­pra­ví­me bázi na vanil­ko­vou. Wei­ro­vi uvá­dě­jí tro­chu odliš­ný pod­stup, ale já jsem jela pod své­ho zaběh­nu­té­ho sys­té­mu ala David Lebo­vi­tz. Žád­né prac­né míchá­ní nad párou. Mlé­ko a sme­ta­nu jsem ohřá­la s cuk­rem a ved­lej­ší míse roz­mí­cha­la žlout­ky. Hor­kou směs jsem opa­tr­ně čúr­kem při­li­la ke žlout­kům, spo­ji­la, vrá­ti­la do hrn­ce a vaři­la do houst­nu­tí. Pokud ale chce­te dělat kom­bo bros­kev — vanil­ka, je tře­ba nechat mlé­ko nasák­nout vanil­kou a do sezna­mu si při­dej­te ješ­tě jeden lusk. Ten do zahřá­té­ho mlé­ka vyškrab­te, vlož­te semí­na i samot­ný lusk a nech­te mace­ro­vat. Klid­ně přes noc, mini­mum je ale 20 minut. Lusk pak vylov­te a upo­třeb­te jinak (omyj­te, usuš­te, roze­mel­te s cuk­rem a máte rázem domá­cí vanil­ko­vý cukr za hubič­ku). Jde­te-li do vari­an­ty yzop (nebo zku­sí­te roz­ma­rýn?), vlož­te bylin­ku do ohřá­té­ho mlé­ka a ponech­te lou­ho­vat jen hodi­nu. Vylov­te.

Kaž­do­pád­ně nech­te mléč­nou směs vychlad­nout. V mezi čase vlít­ně­te na brosk­ve. Dej­te vařit vodu a jakmi­le začně vřít, brosk­ve vrh­ně­te do hrn­ce. Ve varu je nech­te minu­tu, slij­te, oplách­ně­te bles­ko­vě stu­de­nou. Slup­ka sje­de sko­ro sama, ješ­tě z nich dostaň­te pec­ku. Roz­mi­xuj­te na hlad­ké pyré a spo­leč­ně pro­mi­xuj­te s mléč­nou smě­sí. Při­dej­te extrakt, cit­ro­no­vou šťá­vu a může­te míchat.

yzopkopecek

Děkujeme! Apetit piknik 2013

Máme to za sebou! 82 lit­rů lit­rů zmrz­li­ny, pře­váž­ně uva­ře­ných, vli­tých do stro­je, zake­lím­ko­va­ných, zavíčkovaných..to vše ruč­ně. Devět kilo jahod, dvě kila kávo­vých zrn, 7 kilo cit­ro­nů, 7 kilo oku­rek, nejmé­ně 160 vajec..Litry sme­ta­ny, mlé­ka či kila cuk­ru radě­ji vůbec nepo­čí­tám. Dva karam­bo­ly — jed­na pěti­li­t­ro­vá mísa s hoto­vou smě­sí na zmrz­li­nu omy­lem zvrh­lá do dře­zu plné­ho ledo­vé vody (kde jinak rych­le chla­dit?). A horeč­ka úter­ní tro­pic­ké noci, kdy v Pra­ze vyho­ře­la roz­vod­na a my se ocit­li na hodi­nu bez prou­du. V bytě stá­le sko­ro 30 stup­ňů, ve výrob­ní­ku náh­le ztich­lo míchá­ní bez­in­ko­vé, mra­zák pře­stal bru­čet a vyde­cho­vat tep­lo do naše­ho těs­né­ho, pře­to­pe­né­ho obýváku..a já si jen leh­la na pod­la­hu, že vše je ztra­ce­no a v duchu jsem vidě­la, jak vyha­zu­ju stov­ky roz­tek­lých kelím­ků do kon­tej­ne­ru. Ale pokud sle­du­je­te naši milou sou­sed­ku Chez Lucii, kte­rá byd­lí jen o pár ulic dále, tak víte, že to dob­ře dopadlo. Elektři­na nasko­či­la a my nasko­či­li zpát­ky ke stro­jům, na den D objed­na­li dodáv­ku a pak měli radost, že jste při­šli a že vám chut­na­lo. I tako­vý byl náš Ape­tit pik­nik.

mrazakapetit

Zmrz­li­ny pod sklem pro­fi mra­zá­ku. Za fot­ku moc děku­je­me Mar­kétě Pros­tec­ké.

Musím říct, že vy, naši milí zákaz­ní­ci, nás umí­te pokaž­dé pře­kva­pit. Okur­ko­vá byla již sáz­ka na jis­to­tu, ale stej­ně jste ji vykou­pi­li tak rych­le, že jsem jen zíra­la a sli­bu­ju, příští rok, bude­me-li opět na mís­tě, už to fakt nepod­ce­ním! Dal­ším best­selle­rem byla levan­du­le, násle­do­va­la bez­in­ka (té jsem ale taj­ně věři­la), citrón s tymi­á­nem. Loň­ský hit káva nešel na odbyt úpl­ně bleskurych­le a vanil­ka, co loni tak chy­bě­la dětem, to by sko­ro ležák 🙂 Ba ne, až na pár kelím­ků se pro­da­lo všech­no, ale už si v duchu sumí­ru­ju, co vám naser­ví­ru­ju příští rok. Dali bys­te si hráš­ko­vou? Bazalko­vou? Karot­ko­vou? Melou­no­vou s šam­paň­ským? Mali­no­vé moji­to? Sor­bet z ledo­vé­ho čaje? Nebo snad sme­ta­no­vou s růže­mi? Či nemů­že­te žít bez sla­né­ho kara­me­lu? Já vím, všem pak bude chy­bět čoko­lá­da. Neboj­te, v duchu ji vidím pro­tká­va­nou skvě­lou chil­li mar­me­lá­dou Len­ky Požá­ro­vé…

Překvapivý hit, i když na někoho prý byla až moc medově sladká. Fotku jsme si vypůjčili od Zuzany Vejtrubové - díky!

Pře­kva­pi­vý hit, i když na něko­ho prý byla levan­du­lo­vá až moc medo­vě slad­ká. Fot­ku jsme si vypůj­či­li od Zuza­ny Vej­tru­bo­vé — díky!

Jak vidí­te, přes­to­že jsme pořád straš­ně una­ve­ní (tři týd­ny před pik­ni­kem jsme jeli sko­ro non­stop, v to tedy počí­tám i zápřah s dvě­ma malý­mi dět­mi, kte­ré boju­jí o pozor­nost zmrz­li­nu­jí­cích rodi­čů vše­mi dostup­ný­mi pro­střed­ky:), už nám to nedá. Rádi bychom slí­bi­li, že v té době už z nás budou pro­fe­si­o­ná­lo­vé a měli tak jas­nou odpo­věď na otáz­ku, kde jin­de se dá naše zmrz­li­na kou­pit. Ale nevím, asi bychom teď hlav­ně měli být chví­li pořád­ný­mi rodi­či. Nicmé­ně, kdy­by někdo náho­dou věděl o vhod­ném pro­sto­ru v Pra­ze, sdí­le­né pro­fi kuchy­ni nebo snad dokon­ce o inves­to­ro­vi, napiš­te nám.

Zboží nemáme tak pěkně na očích, jako kulináři s dortíky či makronkami. Ale aspoň nám pokladnice Hanka donesla veselý ubrus. Fotila opět Markéta Cicvárková.

Zbo­ží nemá­me tak pěk­ně na očích, jako kuli­ná­ři s dor­tí­ky či makron­ka­mi. Ale aspoň nám poklad­ni­ce Han­ka dones­la vese­lý ubrus. Foti­la opět Mar­ké­ta Pros­tec­ká.

Na závěr se slu­ší podě­ko­vat, a bude to pasáž pěk­ně dlou­há. Děku­je­me nusel­ské­mu Skli­ze­nu, jme­no­vi­tě paní Lídě Leskou­ro­vé, kte­rá nám půj­či­la vel­ký pul­to­vý mra­zák. Mra­zil jak ďas, neva­di­lo mu stá­lé ote­ví­rá­ní a já mám novou zku­še­nost (v loň­ském domá­cím zmrz­li­na ze stá­lé­ho ote­ví­rá­ní dví­řek na závěr div netek­la, letos se na ní láma­ly lžič­ky). Je skvě­lé žít ve čtvr­ti, kde je tak báječ­ná pro­dej­na a potká­vat lidi, kte­ří vám, i když vás zna­jí jen jako zákaz­ní­ky, důvě­řu­jí nato­lik, že vám jen na dob­ré slo­vo zapůj­čí ne úpl­ně lev­nou věc.

V plné polní. Za fotku díky Veronice  Pořízkové a pěkně so přečtete celý její článek na fajn blogu Z ghetta blog. http://zghettablog.blogspot.cz/2013/06/apetit-piknik-2013.html

V plné pol­ní. Za fot­ku díky Vero­ni­ce Poříz­ko­vé a pěk­ně si pře­čte­te celý její člá­nek na fajn blo­gu s názvem  Z ghet­ta blog. http://zghettablog.blogspot.cz/2013/06/apetit-piknik-2013.html

Děku­ju opět Han­ce, kte­rá s námi pro­dá­va­la a počí­ta­la kasu — což je ta nejmíň vděč­ná čin­nost. Stá­le se usmí­va­la a celou dobu nás vše­mož­ně pod­po­ro­va­la. Že je to skvě­lá obchod­ni­ce vím už od loň­ska, letos je stvr­di­la své kva­li­ty. A zaří­di­la nám bez­vad­né vraňan­ské jaho­dy. Han­ko, dík! Děku­ju babič­kám,  kte­ré pomoh­ly nej­lé­pe, jak doved­ly a své báječ­né tchýni, že se na den pro­de­je uja­la obou dětí, z toho jed­no­ho kojen­ce (a na týden odvez­la pryč naši star­ší dcer­ku.)

Hanka - rozená obchodnice v akci. Foto Markéta Cicvárková.

Han­ka — roze­ná obchod­ni­ce v akci. Foto Mar­ké­ta Pros­tec­ká.

A pře­de­vším děku­ju vám, zákaz­ní­kům. Ško­da, že je tako­vý šru­mec, že nejde při pro­de­ji pro­ho­dit víc slov. Bylo báječ­né sly­šet, že čte­te blog, že vás zají­ma­jí recep­ty, že jste se vrá­ti­li s pochva­lou. Vážím si toho moc, o to víc, že jsem letos byla ner­vóz­něj­ší než loni, pro­to­že udr­žet kva­li­tu je vždy těž­ší než jed­nou osl­nit. Vím, že chu­tě jsou růz­né a nikdy nelze uspo­ko­jit všech­ny na 100%, ale zpět­ná vaz­ba je od vás moc fajn a slo­va díků mě ohrom­ně hře­jí a povzbu­zu­jí, abych u zmrz­li­ny fakt zůsta­la a svůj sen dotáh­la do kon­ce.

A v nepo­sled­ní řadě děku­ju Apeti­tu za zor­ga­ni­zo­vá­ní celé akce, se kte­rou je nesku­teč­ná por­ce prá­ce. Hol­kám z redak­ce, že nás stá­nek pocti­vě obe­šly a ochut­na­ly. A taky za to, že nás jme­no­va­li kuli­ná­ři roč­ní­ku! Musím kon­čit, jsem už moc doja­tá, ať z těch strá­nek na vás neka­pe sen­ti­ment. Jen dodám, že to beru jako záva­zek a ohrom­ně si toho vážím.

Pros­tě jste byli všich­ni skvě­lí. Díky!

Děkujem! Foto Filip Blažek, autor našeho úžasného loga.

Děku­jem! Foto Filip Bla­žek, autor naše­ho úžas­né­ho loga.

Apetit piknik, ročník druhý.

Titu­lek je tro­chu zavá­dě­jí­cí. Ape­tit Pik­nik se koná již po tře­tí, za naší účas­ti po dru­hé. V mno­hém jsme se pou­či­li. Lec­cos jsme se poku­si­li vylep­šit. Něco se zase neda­ří. Pojď­te na chví­li nahléd­nout, jak se v našem dvou­poko­já­ku pokou­ší­me zlo­mit rekord ve výro­bě zmrz­li­ny na kole­ně.

Co je nedob­ré: Pořád žije­me v našem původ­ním bytě. Máme ho moc rádi (ach ten výhled, vzdych­nou obdiv­ně všich­ni, kdo při­jdou na návště­vu), ale pro potře­by čtyř­člen­né rodi­ny je sak­ra malý. Teď ho zno­va oku­pu­je vel­ký mra­zák, o kte­rý si usi­lov­ně sna­ží roz­bít bra­du sed­mi­mě­síč­ní lezúň, kte­rý ho pou­ží­vá coby pomůc­ku ku zve­dá­ní na vrat­ké nož­ky. Dob­ré je, že dob­rý člo­věk ješ­tě žije a naší letoš­ní mra­zá­ko­vou kri­zi vyře­ši­lo nusel­ské Skli­ze­no, kte­ré nám jen tak na důvě­ru zapůj­či­lo vel­ký pul­to­vý mra­zák. Čili moti­va­ci plnit mám. S časem je to hor­ší. Nejen že mám o pro­ti loň­sku o dítě navíc, ale zmrz­li­no­žrou­ti v bis­tru Dish potře­bu­jí svou dáv­ku dro­gy, a děti kama­rá­dek sla­ví naro­ze­ni­ny a co je to osla­va naro­ze­nin bez zmrz­li­ny. Čili už jedu non­stop něja­ký čas a úna­va mate­ri­á­lu se pro­je­vu­je ješ­tě před ost­rým star­tem.

Nej­víc nás ale trá­pí poča­sí. Loni touhle dobou u nás slad­ce a omam­ně voně­ly třeš­ně a jaho­dy, shá­ně­la jsem prv­ní mali­ny. Teď sice koneč­ně zača­lo let­ní poča­sí, ale ovo­ce za pár dnů dozrát nestih­ne. Letos jaho­dy tepr­ve začí­na­jí a jsou lec­kdy kyse­lé jak šťo­vík, třeš­ně zřej­mě uhni­jou na stro­mech a mali­ny leda z dovo­zu. Vysně­né pří­chu­tě jako mali­ny s bez­in­kou, man­dlo­vo-třeš­ňo­vá, jaho­dy a šam­paň­ské, taj­ný tip na angreštovou..no tak to všech­no pros­tě nebu­de. Muse­la jsem vzít za vděk troš­ku jiným sezón­ním zbo­žím. Pro­to čekej­te bez­in­ko­vou, kte­rá se poku­sí zazá­řit samo­stat­ně v neob­vyk­lém spo­je­ní s mlé­kem a tro­chou cit­ro­nu. Pozor, bude jí ome­ze­né množ­ství, pře­ce jen je to zvlášt­ní chuť a pro­to ji vyrá­bím pod­stat­ně méně než „tutov­ky“. Dále potom levan­du­lo­vou s medem, pro­to­že levan­du­le, to je pros­tě léto, i když vůni ze slun­ce nabra­la v Pro­ven­ce a niko­li na čes­ké terás­ce. Cit­ro­no­vou s tymi­á­nem, pro­to­že ost­rá chuť cit­ro­nu a aro­ma­tic­ké­ho tymi­á­nu je osvě­žu­jí­cí, tak­že člo­věk má pocit, že je tro­chu u moře,  i když je oblo­ha šedi­vá.  Rebar­bo­ru, růžo­vou krás­ku domá­cích zahrá­dek, jsem spá­ro­va­la s exo­tic­kým jasmí­nem. Je to hod­ně sub­til­ní spo­je­ní (co se jasmí­nu týče), reveň ve v chu­ti poměr­ně robust­ní. Ale já tam sla­bou­ce na samot­ném kon­ci chu­ti cítím vůni jasmí­no­vých dálek. Z loň­ských hitů počí­tej­te s kávo­vou, fan­tas­tic­kou kávu nám las­ka­vě dodal Jakub Har­tl z La Bohe­me café — a na kva­li­tě kávy tahle zmrz­li­na sto­jí. Pozná­te sami, my si pro jis­to­tu loni udě­la­li test s Mary­lou a byl to cel­kem šok.

 

Děti snad potě­ší­me vanil­ko­vou, po kte­ré se loni hoj­ně pta­ly. A dou­fá­me, že posled­ní týden už jaho­dy nebu­dou zbo­ží, kte­ré dosta­ne­te jen na tro­jí zaťuká­ní a taj­né hes­lo. A že bude nemé­ně popu­lár­ní Wible­don a sor­bet. Zahrá­vám si ješ­tě s myš­len­ka­mi na bazalko­vou a jiné, ale..Uvidíme, až pobě­ží­me do fini­še. Vlast­ně už v něm sko­ro jsme..

Ino­vo­va­li jsme. Štva­la nás víč­ka, kte­rá odpa­dá­va­la, štva­lo nás, že do zmrz­li­ny může vzduch a tudíž i mráz, kte­rý pak v chla­ďá­ku zmrz­li­nu jak­si „vyží­rá“, zatím­co ji máme vyží­rat pou­ze a jedi­ně my. Padlo roz­hod­nu­tí — bude­me kelím­ky pří­mo zata­vo­vat, tedy víč­ko­vat. Je to hygi­e­nic­ké a bude to líp vypa­dat (nebo to jsme si aspoň mys­le­li). Můj muž se tak pus­til do stu­dia víč­ko­va­cích stro­jů. Strá­vil nad tím dlou­hé veče­ry, jed­no dopo­led­ne na cel­ní sprá­vě a nako­nec dora­zi­la kra­bi­ce s čín­ský­mi zna­ky. Víč­ko­va­če totiž hoj­ně vyu­ží­va­jí Asi­a­té při pří­pra­vě bubble tea. Čili máme v našem dvou­poko­já­ku dal­ší krám. Brzy se ale dosta­vil kámen úra­zu. Obslu­ha není tak kom­fort­ní, jak jsem čeka­la, čili víč­ko­vá­ní nechá­vám zba­bě­le na Pav­lo­vi. Ten se kochal krás­nou prů­hled­nou fólií na kelím­ku (rozu­mí­te, je vidět dovnitř ta krás­ná růžo­vá rebar­bo­ro­vé a při­tom je zmrz­li­na chrá­ně­na před vněj­ší­mi vli­vy). Jen­že pak ta mizer­ná fólie zača­la podiv­ně v mra­zá­ku odpa­dat. Pavel zkou­mal, hrál si s tep­lo­tou při­va­řo­vá­ní, nicmé­ně výsle­dek stá­le stej­ný. Dvě víč­ka drží jak ta pověst­ná hel­vét­ská víra a tře­tí se v mra­zá­ku dru­hý den výsměš­ně sloup­ne. Asi bych pro­padla totál­ní­mu zou­fal­ství, kdy­by nás neza­chrá­nil hli­ník. Neod­stě­ho­val se do Hum­pol­ce, nao­pak při­jel z Bři­d­lič­né, odkud nám las­ka­vě posla­li dva tisí­ce víček jako vzo­rek 🙂 Ano, vzo­rek.  Je to totiž nemlich ta samá fólie, co máte na pri­bi­ňá­ku a spol. čili men­ší počet než deset tisíc kusů je pros­tě vzo­rek. Nevy­pa­dá to tak cool, ale zase jsou zmrz­li­ny pěk­ně chrá­ně­né. Tře­ba si příští rok zaří­dí­me rov­nou vlast­ní potisk. Vím, že urči­tě něko­mu nebu­de nové bale­ní vyho­vat, ano, má to i své mínus, kelí­mek se nedá opě­tov­ně uzavřít. Ale neří­kej­te, že bude­te mít pro­blém zmrz­li­nu sníst najed­nou, tomu nechci věřit. Kaž­do­pád­ně nás omluv­te, že část kelím­ků dosta­ne­te s fóliií, zby­tek s hli­ní­kem…

Tak to by bylo asi všech­no. Neboj­te, na okur­ku jsem neza­po­mně­la! Přijď­te se pře­svěd­čit a kdy­by náho­dou zmrz­li­na došla, nehně­vej­te se, maká­me na tom a tře­ba z nás jed­nou budou odváž­ní mla­dí zmrz­li­ná­ři s krás­ný­mi, nový­mi vel­ký­mi mra­zí­cí­mi stro­ji s výto­čí mno­ha a mno­ha lit­rů…

 

Čím kopečkovat (Mé železářství)

Může­te hádat, kte­rý člá­nek na blo­gu se nej­ví­ce čte a komen­tu­je. Správ­ně, je to téma  „jak si vybrat zmrz­li­no­vač“. Ráda bych udě­la­la něja­ký upda­te a sezná­mi­la vás s nový­mi mode­ly, ale můj Mus­so Pola fun­gu­je naštěs­tí bez poruch, tak­že nemám důvod zkou­šet jiné mašin­ky (a výrob­ci mi zatím k tes­to­vá­ní bůhví proč nic nena­bí­ze­jí 🙂  V komen­tá­řích ale zazněl i dotaz, čím se nej­lé­pe kopeč­ku­je. A to už za člá­nek sto­jí.

Kopeč­ko­va­cí nástro­je, to je moje dal­ší obse­se — sko­ro jako zmrz­li­no­vé kuchař­ky. Jakmi­le jdu kolem kopeč­ko­va­cí lží­ce, ovlá­da­jí mě pus­té mate­ri­ál­ní, křeč­ko­va­cí pudy. Tře­ba hroz­ně bych chtě­la tuhle, ale asi se tu nějak nedá kou­pit..

Amco Sco­op má revo­luč­ní rýho­vá­ní, díky němuž prý nako­peč­ku­je­te i nej­tvrd­ší zmrz­li­nu. To bych ráda ově­ři­la v pra­xi.

Vyzkou­še­la jsem všech­no mož­né — kopeč­ko­va­cí lží­ce, kleš­tič­ky, lží­ci se spe­ci­ál­ním jazýč­kem, kte­rý vám má pomo­ci „vypliv­nout“ zmrz­li­nu tak, aby se nepři­chy­ti­la na stě­ny lžíce..Mám doma i špacht­li, ale sko­ro ji nepo­u­ží­vám, hodí se do vět­ší­ho pro­vo­zu, kde máte vel­ké vanič­ky (může­te se roz­mách­nout) a v nich navíc stá­le ide­ál­ní kopeč­ko­va­cí tep­lo­tu v roz­me­zí  mínus deví­ti až dva­nác­ti stup­ňů. (čili chla­dí­cí vit­rí­nu.)

Pokud vás zají­má, co pou­ží­va­jí zmrz­li­no­vé celebri­ty, jako Jen­ni Brit­ton Bauer, jejíž dnes již řete­zec Jenni’s Splen­did Ice cre­am nechy­bí snad v žád­ném výbě­ru svě­to­vých top zmrz­li­ná­rem, pak věz­te, že jsou to lží­ce fir­my Zeroll. Nejsou zrov­na lev­né, vyrá­bě­jí se (stá­le sku­teč­ně v USA) v širo­ké šká­le veli­kos­tí a díky funkč­ní­mu desig­nu jsou ve sbír­kách Moder­ní­ho umě­ní v New Yor­ku. Kouz­lo spo­čí­vá v tom, že v ruko­je­ti je sol­ný roz­tok, kte­rý dla­ní zahře­je­te a tep­lo pomů­že vyloup­nout lehce zmrz­li­nu ven. V ruko­je­ti sku­teč­ně cosi sla­bou­lin­ce šplou­chá a lží­cí bys­te nemě­li třís­kat o zem ani ji dávat do myč­ky. Zeroll­ky jsou roz­hod­ně top zbo­ží a můj oblí­be­ný nástroj.

Zeroll. Ame­ric­ká tra­di­ce od roku 1935. Stá­le vyrá­bě­ná v Ohiu.

Kleštičky…kleštičky nema­jí nej­lep­ší pověst, pro­to­že zmrz­li­ná­ři je tak rádi ořezávají…Až to hra­ni­čí s neúctou k zákaz­ní­ko­vi, hlav­ně aby na nich neu­ví­zl kou­sí­ček navíc..Ale když jsou pove­de­né, udě­la­jí dobrou služ­bu. Vět­ši­nou jde ale spíš o pěk­né nepo­dar­ky. Prou­žek vevnitř se zase­ká­vá, na tvr­dé zmrz­li­ně si ho může­te lehce vylo­mit. U lev­ných kleš­ti­ček máte  takřka 100% jis­to­tu, že jak je vez­me­te na pří­liš tuhou zmrz­li­nu, udě­lá­te jim pra­cov­ní úraz. A  super­kva­lit­ní nebý­va­jí ani ty draž­ší. Mám štěs­tí, že jsem dosta­la kleš­tě sta­ré, z dob, kdy babič­ka mého muže pra­co­va­la (v 80. letech) ve vrben­ském Kovo­ma­tu — tak se říká­va­lo domá­cím potře­bám.  Kopeč­ku­jí jed­na báseň — tak­že pokud máte doma někde retro poklad, honem ho vytáh­ně­te zpát­ky do služ­by.

Ty dob­ré jsou pří­mo ve stře­du. Nej­lé­pe jim jez­dí mecha­nis­mus, nezadr­há­va­jí, vyklá­pě­jí hlad­ce a pove­de­ně. Ostat­ní bych nej­spíš moh­la s klid­ným srd­cem vyho­dit, jen mi stra­ší v šuplí­ku.

A dal­ší lží­ce. Barev­ná plas­to­vá je důvěr­ně zná­mý výro­bek z Ikei. U nás doma se pou­ží­vá jen k vydla­bá­vá­ní dýně (to bych Zeroll­kám nikdy neu­dě­la­la!) a jako pří­pad­né kou­sát­ko pro děti. Kdy­si, v dáv­no­vě­ku, se s ní snad i kopeč­ko­va­lo, ale žád­ná slast to neby­la. Pak tu máme ješ­tě lev­nou lží­ci s „vyflu­sá­va­cím mecha­nis­mem“ , rodem z Tes­ca (tuším, že pří­mo i Tesco items.) Na to, že byla směš­ně lev­ná, fun­gu­je doce­la dob­ře. Ale rych­le se zaná­ší. Pod jazý­ček se dosta­ne zmrz­li­na a ucpe se. Prv­ní kope­ček je však výstav­ní.

Ikea a Tesco fore­ver. Že to taky máte doma?

Jazý­ček je ale už out. Lep­ší je pro­padlo.

Na téhle lží­ci se mi líbí, že vypa­dá jako kdy­by ji z braš­ny vyn­dal insta­la­tér. Hroz­ně tech­nic­ky, chá­pe­te? Doma ji ale nemám, tak nevím, jak fun­gu­je.

Pros­tě mož­nos­ti jsou nepře­ber­né. Nabí­rej­te, čím chce­te  — jen před­tím nemá­čej­te lží­ci v hor­ké vodě. Jis­tě, zmrz­li­na půjde ven sná­ze a bez odpo­ru, ale ničí­te si zby­tek zmrz­li­ny ve vanič­ce. Voda totiž v kon­tak­tu se zmrz­li­nou oka­mži­tě mrz­ne (zvlášť ta vře­lá) a zne­hod­no­cu­je povrch zrmrz­li­ny. Ani stu­de­ná voda není ide­ál­ní řeše­ní, lep­ší je nechat tro­chu povo­lit…

Průvodce zmrzlinovým Bruselem

Co kdy­bys­te moh­li strá­vit čtr­náct dnů v Paří­ži? Ane­bo Lon­dýně? Asi bys­te neod­mít­li. A co kdy­by to byl Bru­sel?

Hlav­ní měs­to Bel­gie a hlav­ní měs­to Evrop­ské unie samo­zřej­mě nikdy nebu­de tak chic a roman­tic­ké jako Paříž ani tak tren­dy a kolo­ta­jí­cí živo­tem jako Lon­dýn. Ale pověst šedi­vé­ho ška­re­dé­ho euro­kra­ta má neprá­vem. Tenhle text sice bude hlav­ně o bru­sel­ské zmrz­li­ně, ale přes­to v něm budu dělat Bru­se­lu advo­ká­ta. Bru­sel archi­tek­to­nic­ky na EU vskut­ku moc nevy­dě­lal. Při pře­stav­bě měs­ta šly v šede­sá­tých letech k zemi seces­ní palá­ce, aby je nahra­di­ly šered­né admi­nis­tra­tiv­ní budo­vy pro počet­né úřed­nic­tvo a ave­nu­es pod­ku­ta­ly všu­dypří­tom­né tune­ly. „Bru­se­li­za­ce“ sice oprav­du vza­la Bru­se­lu kus půva­bu, ale pořád dost zby­lo. I Bru­sel má duši a nemys­lím tím napu­lí­ro­va­ný pozlát­ko­vý kou­sí­ček kolem Grand Pla­ce a soš­ky čura­jí­cí­ho chla­peč­ka.

Může­te se vydat Bru­se­lem komik­so­vým  — po celém měs­tě najde­te zdi, ze kte­rých na vás mrká Tin­tin či jiné iko­ny fran­ko­fon­ní­ho komis­ku (spe­ci­ál­ní tour po komik­so­vých zdech má své­ho prů­vod­ce i mapu). Nebo si dej­te Bru­sel seces­ní -začně­te dechbe­rou­cí vilou archi­tek­ta baro­na Vik­to­ra Hor­ty a pokra­čuj­te po skvost­ných fasádách domů Pau­la Han­ka­ra, na kte­rých může­te hle­dat nej­růz­něj­ší ale­go­rie (kdo najde japon­skou kočič­ku?). Pří­pad­ně se jen tak lou­dej­te na blešák v Marolles, kde síd­lí míst­ní sta­ro­žit­ní­ci (a svez­te se tam od Jus­tič­ní­ho palá­ce skle­ně­ným výta­hem), pozná­vej­te mód­ní čtvrť Ixelles s tepa­jí­cí Ave­nue Loui­sa nebo se pro­jdě­te po Uccle — to je ten pra­vý Bru­sel. Navíc ověn­če­ný prs­ten­ci par­ků — málo­kdo ví, že Bru­sel je jed­na z nej­ze­le­něj­ších evrop­ských met­ro­po­lí.

 A v nepo­sled­ní řadě je Bru­sel slad­ký. O čoko­lá­dě, arti­san sušen­kách Spe­ku­lo­o­os a waf­lích se netře­ba zmi­ňo­vat. Mar­co­li­ni, Wit­ta­mer, Blon­de­el — abych jme­no­va­la aspoň pár míst­ních cho­co­la­ti­é­rů. Zají­ma­vá je ale i zdej­ší zmrz­li­no­vá scé­na. Obě­to­va­la jsem se a vzdor stu­de­né­mu poča­sí (jaro si letos nepo­spí­ši­lo ani v Bel­gii) jsem ty nej­za­jí­ma­věj­ší zmrz­li­no­vé pod­ni­ky otes­to­va­la něko­li­krát.

Tes­to­va­li jsme a ochut­ná­va­li vel­mi pil­ně.

Doslo­va na kaž­dém roku nara­zí­te v Bru­se­lu na fir­mu Capoue. Má pěk­né logo a poboč­ky po celém Bru­se­lu (přes­ně deset) a pyš­ní se nápi­sem Arti­san gla­cier sin­ce 1947. Pro­lustro­va­li jsme Capoue tak­to — jaho­do­vá, les­ní ovo­ce, man­dlo­vá, čoko­lá­do­vá, rum s rozin­ka­mi, pistá­ci­o­vá, cit­ro­no­vá a čer­ve­ný pome­ranč. Ze všech pří­chu­tí byl nedob­rý (chut­nal che­mic­ky) čer­ve­ný krva­vý pome­ranč. Ostat­ní ušly, pistá­ci­o­vá byla hod­ně hně­dá, ale bez sto­py oříš­ků. Plnou chu­tí  pře­kva­pi­la jaho­do­vá. Čoko­lá­do­vá chut­na­la jako kaka­o­vá, což je v zemi výbě­ro­vé čoko­lá­dy doce­la mínus. Ve všech por­cích jsem nalez­la krys­tal­ky. Pod­le sko­ro míst­ňá­ků má Capoue tro­chu kolí­sa­vou kva­li­tu, v létě prý chut­ná lépe, mož­ná pro­to, že zmrz­li­ny jdou rych­le­ji na odbyt a na pul­tě si nepo­le­ží. Také por­ce neby­ly nijak olb­římí, ale cena stan­dard­ní, 1, 50 euro za kope­ček. Tak mají nace­ně­nou zmrz­li­nu sko­ro všich­ni, maxi­mál­ně se liší o dese­ti­cent. (smě­rem naho­ru). Capue je pod­le mě tako­vý pri­ma prů­měr, něco se pove­de lépe, něco hůře, kaž­do­pád­ně kdy­by takhle chut­na­la zmrz­ka, co si bez obav můžu dát někde na rohu, ská­ču do stro­pu rados­tí. Pokud bude­te v Bru­se­lu sti­že­ni akut­ní chu­tí na zmrz­li­nu, klid­ně do Capoue jdě­te.

Capoue — neu­ra­zí, ale ani vylo­že­ně nena­dchne.

Pokud ale bude­te tře­ba jen kou­sek od náměs­tí kolem kos­te­la Sva­té Kate­ři­ny, těch pár kro­ků se vypla­tí. Sv. Kate­ři­na je doce­la gur­mán­ská oblast, plná restau­ra­cí (rybí i faj­no­vá bur­grár­na) a na rohu najde­te rybí­ho bis­tra na sto­já­ka, kde si může­te vysrk­nout báječ­né, po moř­ské vodě chut­na­jí­cí super čer­stvé ústři­ce, dát si rybu z gri­lu nebo se zahřát hor­kou rybí polév­kou. Bis­tro Nord Zee — Mere du Nord  je na jed­nom kon­ci náměs­tí, na dru­hém najde­te fir­mu Comus et Gas­te­rea. Název podiv­ný, vývěs­ní štít rov­něž, klid­ně bys­te to pře­šli. A při­tom bys­te minu­li špič­ko­vou zmrz­li­nu, jed­nu z nej­lep­ších, co jsem jed­la. Ledo­vé­mu krá­lov­ství vlád­ne pan Comus, vyso­ký chla­pík s šedou hří­vou a nevlíd­ným výra­zem, kte­rým vás pro­pa­lu­je už od dve­ří. Pokud si mys­lí­te, že zrmz­li­ná­ři jsou milí lidé, co hla­dí dít­ka po hla­vič­kách a na kor­nout jim len­til­ka­mi při­líp­nou klaun­ský obli­čej, tak jste prá­vě nara­zi­li. Comus je bru­čoun a když jsme vstou­pi­li do krá­mu s hor­dou dětí a zapo­mně­li pozdra­vit (ale jen pro­to, že jsme odtr­há­va­li dět­ské ručič­ky, aby neo­ťa­pa­ly celou vit­rí­nu), dal nám pěk­nou lek­ci. Tak­že hez­ky od dve­ří hla­si­té Bon­jour a nasa­dit úsměv od ucha k uchu. Pak roz­ta­je i zmrz­li­nář neli­da. Pří­chu­tě mají u Comuse napsa­né kří­dou na dře­vě­ných tabul­kách a v prů­vod­cích se dočte­te, že si u něj může­te zajít tře­ba na  ančo­vič­ko­vu, fenyklo­vou, hoř­či­co­vou nebo zmrz­li­nu s pří­chu­tí mušlí! Ty ale zřej­mě dělá jen v sezó­ně, ve stu­de­ném jaru neja­ru se držel tra­dič­ních chu­tí a sezo­ny, tak­že pře­va­žo­va­ly sme­ta­no­vé těž­ší chu­tě a  sor­be­ty z exo­tic­ké­ho ovo­ce. Nejsem nijak zvlášt­ní fanou­šek liči, ale Comu­so­va liči zmrz­li­na byla napros­to exce­lent­ní a osvě­žu­jí­cí. Stej­ně tak man­go a nedo­stiž­ný čer­ve­ný pome­ranč, tak dob­rý, že jsem se ho moh­la ulí­zat. Chut­nal snad ješ­tě lépe než ovo­ce samo, šťav­na­tě, slad­ce i tro­šin­ku hoř­ce.. Vanil­ka je hus­tá a pocti­vá, baná­no­vá same­to­vě hlad­ká a přes­to s inten­ziv­ní chu­tí baná­nů.

Jest­li milu­je­te sla­ný kara­mel, tak Comu­sův vás dosta­ne do kolen. Je hod­ně kou­řo­vý, vel­mi inten­ziv­ní v kara­me­lo­vé chu­ti a soli je tam jen malin­ko na pod­tr­že­ní chu­ti. Já dělám “cara­mel salé” tro­chu jinak, ale tenhle byl pod­le mě doko­na­lý.  Koko­so­vá zmrz­li­na pěk­ně na skus křu­pe koko­sem, spe­ku­lus­ko­vá chut­ná pros­tě jak ty sušen­ky. Snad jen jaho­da mi při­šla tro­chu oby­čej­ná, jako tako­vá úlit­ba zmrz­li­nář­ské pro­fe­si (jinak byly chu­tě čis­tě sezon­ní) a na kávo­vé bylo znát, že neby­la pou­ži­ta výbě­ro­vá káva. Chut­na­la kap­ku pře­pra­že­ně, spá­le­ně. Švest­ky v rumu by si pod­le mě zaslou­ži­ly tak­též  lep­ší pálen­ku, ale to jsou jedi­né výtky, jinak sme­kám, pane Comusi! Kdy­bys­te měli v Bru­se­li jíst jedi­nou zrmz­li­nu, jdě­te rov­nou sem. Kope­ček tu sto­jí obli­gát­ní euro pade, ale kva­li­ta­tiv­ně je tak o tři tří­dy nad Capoue.

Neo­sob­ní dům, div­ný štít — nevě­dět, co tu je, minu­la bych.  Ale ta zmrz­li­na, ta je!

Cara­mel salé a spe­ku­lus­ko­vá.

Mína milu­je man­go.

Zatou­lá­te-li se do Uccle, nara­zí­te na dvě zmrz­li­nár­ny v těs­né blíz­kos­ti. Gla­cier Zizi a Il Gela­to od sebe dělí jen pár desí­tek met­rů a jed­na kři­žo­vat­ka. Když jsem obje­vi­la Zizi­ho, (ehm, prý to ve fran­coužšti­ně zna­me­né cosi jako..pindík..no pojme­no­va­li bys­te tak zmrz­li­nár­nu?), byla jsem nad­še­ná, že mám dal­ší poklad. Jen­že si to tro­chu zka­zi­li dru­hým tes­tem. Ale popo­řád­ku. Zizi sto­jí na rohu a hned vidí­te obrov­skou vit­rí­nu s vanič­ka­mi (na roz­díl od Comuse, ten na nich měl víka a kopeč­ko­val tak, že kra­bi­ci vyn­dal, polo­žil na stůl tak tro­chu bokem od zákaz­ní­ko­va oka, nan­dal por­ci a zas zavíč­ko­val). U Zizi­ho se na vás pří­chu­tě smě­jí a už to jede — fial­ko­vá, jogur­to­vá, mučenková..Pro obli­gát­ní test pistá­ci­o­vá. Obslu­ha je super pří­jem­ná, dokon­ce mlu­ví ang­lic­ky a neroz­hod­ným dává ochut­nat na lžič­ku, co si kdo zama­ne. Chví­li si mys­lím, že jsem ve zmrz­li­no­vém ráji. Fial­ko­vá je sla­bě fia­lo­vá a chut­ná pří­jem­ně, niko­li vlezle po fial­kách. Jogur­to­vá by moh­la být kyse­lej­ší, ale je fajn. Mučen­ko­vá skvost­ná, pistá­cie dob­ré, ale bez oříš­ků (to se tu nějak neve­de, nebo co..)

Zizi zven­ku, lilo a byl pod­ve­čer, fot­ky za moc tudíž nesto­jí.

Tuhle jsme fotili..ehm..v autě. Lija­vec a spí­cí mimi­no vza­du ve voze.

Kaž­do­pád­ně vře­le nala­dě­ni odchá­zí­me do neda­le­ké­ho Il gela­ta. To si prý zalo­ži­li dva ital­ští chla­pí­ci  někdy v raných 90. letech. Dva bra­tran­ci prý chtě­li dovést chuť pra­vé Itá­lie. Uccle je údaj­ně roz­dě­le­no na dva tábo­ry jako Mon­te­ko­vé a Kapu­le­ti —   jed­ni pří­sa­ha­jí věr­nost Zizi­mu, dal­ší by se do krve bili za Il gela­to. Tak těm dru­hým vzka­zu­je­me: rány si ušet­ře­te. Spor není o čem vést — Zizi je mno­hem, mohem lep­ší. Chuť pra­vé Itá­lie po prv­ním líz­nu­tí chut­ná jako mar­ke­tingo­vé kecy. Jaho­do­vá mi při­po­mí­ná zub­ní pas­tu Per­lič­ku. Man­dlo­vá není špat­ná, ale nechá­vá pís­ko­vý spad na jazy­ku, tady asi něko­mu uje­la ruka se škro­bem. Sla­ný kara­mel? Chá, leda tak dět­ské roz­puš­tě­né kara­mel­ky. Na 100% pří­rod­ní zdro­je bych u Il gela­ta nevě­ři­la, i atmo­sfé­ra je tako­vá jak­si hyper­mar­ke­to­vá a zmrz­li­ny zdo­bí pokrá­je­né ovo­ce (par­don, ale to je sko­ro vždy špat­né zna­me­ní — zatím­co u Zizi­ho píšou pří­chu­tě fix­kou na bílou tabu­li, tady všech­no má svou před­tiš­tě­nou cedu­lič­ku..) Jsou to prv­ní a jedi­né zmrz­li­ny, kte­ré v Bru­se­lu nedo­jím a vyho­dím. Ne, nejsou tak fatál­ně hnus­né, ale nemám chuť si zabí­rat žalu­dek slad­kou lepe­ni­nou, když jsme si zvyk­li na lep­ší..

Už štít vypa­dá tak hyper­mar­ke­to­vě..

Jedi­né sku­teč­né zkla­má­ní za celou dobu. Il gela­to nepře­svěd­či­lo.

Ško­da je, že dru­há návště­va u Zizi­ho poně­kud schla­zu­je hor­ké zmrz­li­no­vé hla­vy. Ten­to­krát chce­me zmrz­li­nu s sebou, ale domlu­vit se s obslu­hou (ta komu­ni­ku­je pře­váž­ně fran­couz­sky) je nad lid­ské síly. Chce­te kope­ček do nádo­by? To nejde, mini­mum tři kopeč­ky. A ty jsou v nádo­bě pěk­ně rozňah­ňá­ny lží­cí, aby se k nim neda­la dát jiná pří­chuť, ale aby se vyro­bi­lo cosi jako super­mar­ke­to­vé bale­ní. A vzít si méně než půl lit­ru? Nemož­né. Kaž­do­pád­ně mám asi smol­nou ruku, pro­to­že dal­ší tes­to­va­cí pří­chuť, rum a hro­zin­ky, je nedob­rá. Může za to lev­ný, při­sprost­lý rum. Zmrz­li­na chut­ná po špat­ném alko­ho­lu, v puse zůstá­vá nepří­jem­ný “ocas”. Vanil­ko­vá je sme­ta­no­vá a hod­ně jem­ná, snes­la bych ji voňa­věj­ší. Ješ­tě že mám cit­ron, to je zase bož­ská inten­ziv­ní ští­pa­vá chuť, s kan­do­va­nou kůrou k tomu..Takže Zizi 1:1, pokud jde­te kolem, nevy­ne­chej­te a neboj­te si říci, ať vám dají ochut­nat na lžič­ku a pod­le toho vol­te svou finál­ní sesta­vu.

Po celé Bel­gii, zejmé­na na turis­tic­ky expo­no­va­ných mís­tech, nara­zí­te na Aus­tra­li­an home­ma­de ice cre­am. Není tře­ba se jí bát, i když je to prů­mys­lo­vě vyrá­bě­ná zmrz­li­na. Chtuná hod­ně sme­ta­no­vě, tro­chu jako bla­hé pamě­ti rus­ká, ale tak tro­chu na jed­no brdo. Vanil­ko­vá? Ehm, sme­ta­no­vá. Javo­ro­vá s peka­ny? Pří­chuť sotva patr­ná, zrmrz­li­na chut­ná opět pře­váž­ně sme­ta­no­vě.

Víc se za čtr­náct dnů chlad­né­ho poča­sí na vlast­ní žalu­dek otes­to­vat neby­lo — a že prý by bylo ješ­tě co. Vlast­ní zmrz­li­ny (hlav­ně nanu­ky) vedou i cho­co­la­ti­é­ři jako Yasushi Sasa­ki i Pierre Mar­co­li­ni či Wit­ta­mer, dobrou zmrz­li­nu má pod­le refe­ren­cí pala­čin­kár­na a zmrz­li­nár­na v jed­nom  Fram­bo­i­sier Doré a prý je ješ­tě pár zají­ma­vých zmrz­lin (mra­že­né jogur­ty) v dal­ších čás­tech Bru­se­lu. Tak­že až si bude­te mís­to obli­gát­ní pra­lin­ky chtít dát kope­ček, Bru­sel nabí­zí dost a dost mož­nos­tí. Nebo si aspoň skoč­te do Ato­mia. Ty kopeč­ky jsou pros­tě všu­de!

Pro­sím jed­nu ato­mi­o­vou!

 

Tisíc podob čokoládové

Už je sice ast­ro­no­mic­ky dáv­no jaro, ale zima dává naje­vo, že to roz­hod­ně neza­ba­li­la. Můj muž horal, v jehož rod­né vís­ce dnes ráno tep­lo­měr uká­zal -18 stup­ňů, se dal sly­šet, že Veli­ko­no­ce na sně­hu jsou úpl­ně nor­mál­ní. Pro mě ale ne a tak nezbý­vá než se dopo­vat čoko­lá­dou. Nejsem žád­ný vel­ký čoko mani­ak, ale v těch­to pří­pa­dech se pouš­tím i do výro­by čoko­lá­do­vé zmrz­li­ny, kte­rou jinak dělám jen na výslov­ná přá­ní. Pokud do zmrz­li­ny při­dá­te alko­hol (tře­ba koňak nebo rum), tak vás tře­ba i tro­chu zahře­je.. No dob­ře — ale kaž­do­pád­ně je skvě­lý pro­stře­dek pro­ti zimnímu/předjarnímu splí­nu.

Čoko­lá­du s chil­li v obcho­dech míjím oblou­kem, ale pro mno­hé je čoko­chil­li tím nej­bla­že­něj­ším spo­je­ním. A taky vlast­ně hře­je. Spo­je­ní něče­ho, co je stu­de­né a při­tom žha­vé v jed­nom sou­s­tu, v sobě nese jis­tou dráž­di­vost.  Vět­ši­na recep­tů počí­tá s chil­li suše­ným, ale já měla zrov­na doma čer­stvé paprič­ky, tak jsem se roz­hod­la pou­žít chil­li ve fre­sh for­mě. Je něko­lik mož­nos­tí, jak chil­li do čoko­lá­dy dostat. Roz­mí­chat ve smě­si suše­né mle­té, roz­se­kat do ní čer­stvou paprič­ku nebo volit meto­du napouš­tě­ní mlé­ka páli­vou chu­tí. Jak už mě zná­te, je jas­né, že jsem pou­ži­la meto­du čís­lo tři. K mému pře­kva­pe­ní byl výsle­dek mno­hem méně ost­rý, než jsem čeka­la. Pro snad­něj­ší love­ní jsem vybra­la z paprič­ky semín­ka. To bych udě­la­la i příš­tě, ale roz­hod­ně bych zvý­ši­la množ­ství papri­ček — já pou­ži­la tři malé, oby­čej­né. Mlé­ko páli­vou chuť tlu­mí, tak­že se neboj­te při­dat. Zále­ží pocho­pi­tel­ně na tom, k jakým paprič­kám se dosta­ne­te. Pokud máte něja­ké obzvlášť ost­ré vel­ké potvo­ry, pak asi jed­na posta­čí. Drs­něj­ší nátu­ry pak paprič­ku nevy­lo­ví, ale na závěr roz­mi­xu­jí (to ale až bude směs kom­plet­ní). Lou­ho­va­la jsem svých oblí­be­ných tři­cet minut.

Recept vychá­zí z pomě­rů na čoko­lá­do­vou zmrz­li­nu od Davi­da Lebo­vi­t­ze.

Na cca 1 litr potře­bu­je­te

  • 500 ml sme­ta­ny
  • 3 lží­ce kakaa (kva­lit­ní, holand­ské, nepři­sla­zo­va­né)
  • 140 gra­mů na drob­no nase­ka­né tma­vé čoko­lá­dy, jak kdo sne­se, ale ne asi víc než 80%
  • 250 ml mlé­ka
  • špet­ku soli
  • 150 gra­mů cuk­ru
  • 5 žlout­ků
  • 2 lží­ce kávo­vé­ho liké­ru, ide­ál­ně Kahl­úa (káva pod­tr­hu­je chuť čoko­lá­dy)

Ohřej­te mlé­ko a vlož­te do něj paprič­ky. Nech­te lou­ho­vat po poklič­kou, prů­běž­ně ochut­ná­vej­te. Do vět­ší mísy, kam nako­nec při­jdou všech­ny ingre­di­en­ce, nasyp­te čoko­lá­du nase­ka­nou fakt najem­no (laj­dá­ci budou mít ve smě­si cuc­ky). Mezi­tím si zahřej­te sme­ta­nu a za stá­lé­ho míchá­ní do ní vsyp­te kaka­o­vý prá­šek. Já to dělám přes ced­ník, abych si ušet­ři­la prá­ci s hrud­ka­mi. Kakao je tře­ba dob­ře zapra­co­vat. Při­věď­te roz­puš­tě­né k varu, nech­te chvi­lič­ku vařit, asi tak půl minu­ty. Žha­vou smě­sí pře­lij­te čoko­lá­du v míse a met­lič­kou míchej­te, dokud se čoko­lá­da neroz­pus­tí.

Zno­vu zahřej­te mlé­ko s chil­li. Kdo chce, vylo­ví, všich­ni ale roz­pus­tí cukr a sůl. V men­ší míse si roz­mí­chá­me žlout­ky, opa­tr­ně na ně — za stá­lé­ho míchá­ní — nale­je­me hor­ké mlé­ko. Smí­sí­me vespo­lek, vrá­tí­me do hrn­ce a vaří­me za bed­li­vé­ho dozo­ru a míchá­ní do zhoust­nu­tí (kuchyň­ský tep­lo­měr uká­že 80 stup­ňů Cel­sia, prst zane­chá­vá ces­tič­ku na sili­ko­no­vé stěr­ce.) Přes sít­ko nale­je­me na čoko­lá­do­vý základ a pro­mí­chá­me dohro­ma­dy, při­dá­me kávo­vý likér, vychla­dí­me a mra­zí­me. Není to zrov­na recept, kde bys­te pořád nemí­cha­li a neušpi­ni­li dost nádo­bí, ale nezou­fej­te, na kon­ci člán­ku čeká odkaz na před­pis na čoko­lá­do­vou snad­no a rych­le.

Osob­ně tedy chil­li nemu­sím, ale koře­ní a čoko­lá­da, to je jiná.  V kuchař­ce Sweet cre­ams Sugar cones jsem obje­vi­la recept na „chai cho­co­la­te“, tedy masa­lu. O zmrz­li­nu typu masa­la jsem se už jed­nou poku­si­la. Pou­ži­la jsem k tomu směs na masa­lu pro­dá­va­nou v čajov­nách, udě­la­la mléč­no čajo­vý základ..a pak byla lehce zkla­ma­ná, že to pros­tě chut­ná jako mra­že­ný čaj. Neby­lo to sice vůbec špat­né, ale chuť tako­vá nená­pa­di­tá, všed­ní..

Cuk­rář­ky ze slav­né san­fran­ciské zmrz­li­nár­ny na to jdou jinak — a chytře­ji. Kom­bi­nu­jí koře­ní s mléč­nou čoko­lá­dou. Výsle­dek při­po­mí­nal čoko­lá­du s chu­tí per­ní­ku. Od té doby čoko­lá­du ovoňu­ji — zkus­te tře­ba samot­ný kar­da­mom nebo sko­ři­ci. Ane­bo pepř. Postup psát nebu­du, je de fac­to ana­lo­gic­ký jako v chil­li čoko­lá­dě, jen si v mlé­ce dosta­teč­ně vymá­čí­te koře­ní (dopo­ru­ču­ji na sucho před­tím opé­ci na pán­vi) a vol­te dobrou mléč­nou  nebo polo­mléč­nou- tedy tře­ba kolem 40, 50 % kaka­o­vé­ho más­la.

Posled­ní vari­an­ta zahr­nu­je při­dá­ní alko­ho­lu. Když jsem si pře­čet­la recept u Ander­se na blo­gu, bylo mi jas­né, že to musím zku­sit. Anders v recep­tu pou­ží­vá zjed­no­du­še­nou základ­ní bázi — a fun­gu­je skvě­le. Jde o to, že kva­lit­ní čoko­lá­da je dosta­teč­ně hut­ná nato­lik, že se klid­ně obe­jde­te bez při­dá­ní vět­ší­ho množ­ství žlout­ků. Jed­no vej­ce je tam coby poji­vo a bílek se sne­se — ve sme­ta­no­vých zmrz­li­nách absen­tu­je kvůl­li vyso­ké­mu podí­lu vody, ale v tom­to pří­pa­dě to zasta­ne tuk z čoko­lá­dy a plno­tuč­né­ho mlé­ka. Opro­ti Ander­so­vě recep­tu jsem při­da­la mno­hem vět­ší podíl koňa­ku — tak­že mís­to jem­né­ho chu­ťo­vé­ho ocás­ku je to spíš koňa­ko­vá bom­ba. Dospě­lác­ká zmrz­li­na. A pro­to­že mám ráda viš­ně v čoko­lá­dě, roz­hod­la jsem se jimi zmrz­li­nu koru­no­vat a udě­lat tak Mon Ché­ri. Sice se ten­to bod stal achillo­vou patou celé­ho kon­cep­tu, pro­to­že jsem viš­ně v cuk­ro­vé šťá­vě vyva­ři­la nato­lik, že z nich zby­ly spí­še cuk­ro­vé škvar­ky, co ve zmrz­li­ně pat­řič­ně nezměk­ly, ale pokud tuto část ohlí­dá­te a nebu­de­te při tom kou­kat na seri­á­ly jako já, čeká vás vel­mi lahod­ná kom­bi­na­ce. Defi­ni­tiv­ně ji hod­lám zopa­ko­vat — mož­ná s rumem a rozin­ka­mi. Díky, Ander­si!

(P.S. Ty viš­ně při­pra­ví­te tak, že pou­ži­je­te vel­kou áhev odpec­ko­va­né­ho kom­po­tu, nasy­pe­te do hrn­ce i se šťá­vou, zahře­je­te, při­dá­te 150 gr cuk­ru a zvol­na vaří­te, až jsou viš­ně změk­lé, vrás­či­té a teku­ti­na kolem nich redu­ko­va­ná a krás­ně siru­po­vi­tá.)